we're all mad here.

Listopad 2014

/ / hold on to me 'cause i'm a little unsteady / /

30. listopadu 2014 v 15:25 | Liz |  Liz.

X Ambassadors - Unsteady

Hey there.
Bohužel vám oznamuju, že dnešní článek je opět o mně, takže pokud nechcete číst o tom, jaký mám nudný a depresivní život, přejeďte na další článek nebo vůbec, zavřete tuto stránku. I mean it, nemá to cenu. Nevím, jak přesně bych popsala slovem tento týden. Myslím, že je to jeden z těch, které jsou napůl dobré a napůl špatné. Posuďte sami. V pondělí jsem konečně hrála na besídce s písničkou Falling Slowly, kterou jsem začala cvičit v září, ale učitelka mě už asi 2 měsíce chtěla na nějakou tu besídku hodit, ale neustále bylo plno. Asi jsem to už zmiňovala, ale tuhle písničku naprosto zbožňuju, obzvlášť hraní jí. Mám ale taky ve zvyku, že když hraju nějakou písničku moc dlouho, začnu jí víc kazit a to se stalo trochu i s touto. Na besídce tam určitě nějaké chyby byli, ale byla jsem ráda, že jsem to zvládla a vůbec, že mi lidi tleskali. Ten den mi dá se říct kamarád pochválil vystoupení (and you know you made it, když vám někdo, koho zná skoro celý naše město, protože hraje docela dost úžasně pochválí vaše hraní), což se převrhlo v delší debatu (když říkám delší, myslím tím do půlnoci, což je trochu podivné) a já uznávám, že jsem udělala dost velkou chybu v poznávání lidí, jelikož někdo, o kom jsem si nemyslela nejlepší věci se stal někým, kdo mě chápe nebo se o to minimálně snaží. Taky mi došlo, vlastně ne, došlo mi to dřív, ale tohle mi to jen potvrdilo - na světě jsou dva typy lidí, ti co budou své problémy přirovnávat k tvým po tom, co je jim sdělíš a ti, co se o ně budou zajímat a snažit se ti pomoc. Myslím, že první možnost je ještě horší než ignorování, takže vám kladu na srdce, vždy se snažte lidem pomoc, protože v případě, že jsou smutní nebo osamělí nikdy jim nepomůže poslouchání vašich problémů. Ale pojďme od tohohle dále. V úterý se toho asi moc nedělo a ve středu jsme psali z chemie. Na chemii máme takovou divnou učitelku a ano, většinou to dokáže dobře vysvětlit, ale písemky jsou strašný. Vždy nám totiž řekne, co bychom si měli shrnout do sešitu a v písemce máme pak vysvětlit podrobně něco, co jsme si napsali tak obecně. Upřímně řečeno, docela jsem to pokazila a doufám v dvojku. Taky jsem se docela dost chytla s kamarádkou, s kterou se hádáme..fakt málo. Tentokrát ale nemůžu říct, že to byla jen moje vina. Někdy od lidí nemůžete čekat pomoc, když něco pokazíte. Neumím utěšovat lidi, umím jen být moc upřímná a to lidi slyšet nechtějí. Nebyla bych z toho tak dodělaná, kdyby mě někdo jako ona kvůli hádce nezačala nadávat. Ve čtvrtek jsem jela do Pardubic na předávání cen soutěže Pardubické střípky. Minulý rok jsem vyhrála 2. místo a téma bylo 'voda - přítel a živel'. Tento rok jsem vyhrála čestné uznání a téma bylo 'tajemství hudby'. Nemůžu říct, že jsem byla zklamaná, ale bylo mi to docela líto. Dostala jsem knížku Krysburger, o které jsem ze začátku hodně pochybovala, ale když jsem se na Goodreads dívala na recenze, hodně se psalo, že autor je druhý Ronald Dahl (autor Karlíka a továrny na čokoládu). Knížka se čte lehce, je legrační, ale zároveň řeší důležité problémy, které si neuvědomujeme. Od spisovatele bych si chtěla přečíst i další knihy, až dočtu tuhle. Taky jsem ale ve čtvrtek stihla napsat písemku z matiky a naprosto nechápu, jak nám naše učitelka tlačí do hlavy dva týdny, že výsledek něčeho musí být kladný a v písemce je záporný. Nebudu to svádět na učitelku, ale trochu mě to naštvalo, i když jsem dostala za jedna. Taky jsem dostala další jedničku z češtiny a nevíte, jak dobře se cítím, když mám průměr pod 1,50 a nemusím to zlepšovat, jen nějak proplouvat. Pátek nebyl nějak nějaký. V sobotu jsem se tak nějak snažila dát se dohromady. Rodiče odjeli a vrátí se až dnes v noci, sestra šla na věneček a bratr jel k tetě, takže jsem zůstala sama doma a následně u nás spala moje kamarádka. Nevím, co bych k tomu řekla, byla to jednoduše sranda. Zkoukli jsme film, snědli pizzu, zatančili si na xboxu, udělali náš vlastní milkshake (z velmi improvizovaného receptu), zkoušeli jógu, snědli lázeňské oplatky, zahráli si dobyvatele (což je mimochodem dost hustá hra) a hráli si na omegle. Sranda. Dnes ráno jsem uklízela dům a teď jsme se sestrou sami doma, bolí mě v krku a doufám, že mi bude líp. Tento týden jsem trochu přestala bojovat s problémem se spaním a možná jsem usínala i dřív, když jsem něco dělala, ale myslím, že jsem byla unavenější, než když jsem se jen převalovala na posteli. Jedna z chvílí, kdy jsem ráda za to, že mám brýle, které mi zakrývají kruhy pod očima. Taky jsem přišla na to, že když řeknete lidem, že jste jen unavení příjmou to jako normální odpověď. Zajímalo by mě, jak dlouho je ještě bude bavit se ptát nebo jak dlouho to jako odpověď bude stačit.
/fotky - naše chilli omáčka v Pardubicích, můj diplom, který je tu jen, aby vyplnil místo, výsledky testu, který jsem si dělala a byl kinda zneklidňující, náš improvizovaný milkshake a naše moc cute fotka/




Stay weird, LizLíbající

/ / flowers / /

29. listopadu 2014 v 15:30 | Liz |  My thoughts.
Hello there.
Tento článek bych chtěla věnovat jedné z mých oblíbených věcí na světě - květinám. Poslední dobou se na ně dívám jako na nesmírně krásnou věc, která není ničím poškozená. Když někdo řekne květina, myslím, že většina lidí si představí buket růží nebo obyčejné sedmikrásky. Hodně lidí však naprosto nepřemýšlí nad květinami mezi nimi a obzvlášť na otázku, které jsou jejich oblíbené. Donedávna jsem i já byla vždy v koncích, i když se mě nikdo na tuto otázku zrovna denně neptal, ale teď můžu odpovědět jistě - jsou to tulipány. Fascinujou mě různobarevné, ale vždy jemné kvítky, které vypadají malé, když jsou zavřené, ale pak rozkvetou a my můžeme vidět jejich krásu, jak ze strany, tak ze zhora, jednoduše z jakékoli perspektivy. Fascinujou mě jejich stonky s listy stejné světle zelené barvy svázané k sobě. Už třetí den mi stojí na stole krásné rozkvetlé tulipány jemně růžové barvy, které mi koupila kvůli mé prosbě maminka (možná taky proto, že jsem vyhrála soutěž a ona chtěla být pozorná, ale už dřív jsem prosila právě o tulipány). Myslím, že všichni by měli mít minimálně jedny takové květiny v pokoji nebo aspoň v bytě/domě. U nás doma jsou vždy jakési květiny, hlavně růže na jídelním stole. Dělá mi radost něco takového vidět, hlavně v zimě. Máme vzpomínky, abychom v zimě mohli vidět květiny a dnešní technologii, abychom se o ně mohli v zimě starat a obdivovat je doopravdy.
Další mojí oblíbenou květinou je slunečnice. Nedokážu se o ní rozpovídat tak, jako o tulipánech, ale myslím, že to, co se mi na ní líbí je barva jejích okvětních lístků a schopnost otáčet se za sluncem. Myslím, že v některých věcech jsou i květiny chytřejší, než lidé a tohle je jedna z nich. Jsou jedna z věcí, kterým měla být přidělena tak krásná duše, jako vzhled.
Květiny nám umožňují se ztratit a postavit kolem sebe ochranou zeď z nich. Lidi si pěstujou zahrady, kde se o ně starají a ukazují je ostatním. Já v ních vidím místo, kde se budu kochat jejich krásou a nechápat, jak něco tak křehkého může překonat větry a deště. To mě přivádí k jedné z mých oblíbených knih - Malému Princi. Jeho květina (růže) byla koketní, ale křehká a chtěla po něm, aby se o ní staral. To po nás květiny chtějí, jen to neumí ukázat. My je zabíjíme, proto, že je darujeme ostatním z lásky. Obětujeme to, co doopravdy milujeme. Ony se však nebrání, když je lámeme a trháme, protože vědí, že i zničené budou krásnější, než duše lidí. Můžete si stěžovat na to, že mají rúže trny nebo se můžete radovat pro to, že trny mají růže. Ale i ten nejkrásnější květ má svůj stín a v nějakém bodě, všechny umřou. Vypěstujeme si však nové, jelikož všechno je nahraditelné. A věřte tomu nebo ne, barvy květin je jedna z mála věcí, které by vás měli vždy rozveselit a pokud ne, tak je zničte. Ony vám to odpustí.





Stay weird, LizLíbající

/ / if i stay / /

27. listopadu 2014 v 21:07 | Liz |  Books
Helloo.
Dnes mám náladu na psaní 'něčeho jako recenze', nevím proč, ale už mi tu náladu nic nezmění. Poslední dobou tu toho o knížkách přibývá hodně a doufám, že to respektujete a baví vás to číst tak, jako to mě baví psát. Jak můžete vědět, If I Stay, tedy v češtině 'Jestli zůstanu' (četla jsem v angličtině) je knížka od autorky Gayle Forman a nedávno byla zfilmována do filmu, který už můžete najít online, třeba na zkouknito.cz. Od spisovatelky jsem zatím četla jen tuto knížku, ale chci si přečíst další, protože se mi moc líbila jak kniha, tak film. Taky bych si moc ráda přečetla volné pokračování, a když říkám ráda, myslím tím, že si to sakra musím přečíst. No a teď pojďme ke knize.

Mia prožívá normální den v jejím normálním životě. Je zima a kvůli nadměrnému sněžení jsou školy na den zavřené. Rozhodnou se tedy s rodinou zajet za přáteli a podívat se na jejich miminko. Bohužel, auto dostane smyk na ledě a oni bourají. Mia se však po chvilce probouzí a zjišťuje, že jí nic není. Všechno okolo je však jiné, zvláštní. Ostatní členové rodiny jsou zranění a leží v bezvědomí. Nejvíce ji udiví, že vidí i samu sebe. Následně si taky uvědomí, že nikdo ze zácharařů, které po chvíi přijedou ji nevidí, ale pokračuje s nimi do nemocnice, kde sleduje vývoj svojí operace a dozvídá se, že její rodiče oba zemřeli. Bratr do nemocnice dorazil při vědomí a je víceméně v pořádku. Dochází jí, že je na ní, jestli bude žít, ale nemohla by nechat Teddyho samotného, proto bojuje a my můžeme vidět množství úryvků z jejího života. Jak se zamilovala do cella, o její nejlepší kamarádce Kim, o tom, jak se zamilovala do svého přítele Adama, o rodičích i o příhlášení na Julliard. Věci se však začnou komplikovat, jelikož Teddy umře též. Mia je naprosto sama a už nechce za nic bojovat. Chodí ji navštěvovat její příbuzní, Kim a nakonec tam dovolí jít i Adama. Ale rozhodne se Mia přece jen zůstat nebo to nezvládne a její rozhodnutí bude smrt?


Upřímně řečeno, nenacházím slova. Nevím, jak popsat, jak moc se mi kniha líbila. I když, byla trochu i klišé. Mia má perfektní život - pohodoví rodiče - táta měl v mládí kapelu, nejúžasnější nejlepší kamarádka, dokonalý přítel, opět se svou kapelou a cello. Samozdřejmě, má problémy, ale já to nevidím jako tak velké věci. Kromě tedy jejího přihlášení na Julliard, kvůli kterému se s Adamem pohádali, ale to je jen maličkost. Hodně vám to ukáže její vztah s rodiči a dokáže, že by dokázala kvůli nim též umřít. Myslím, že je to takový sen všech holek - kromě komátu - hodný malý bratr, rodiče rockeři a naprosto perfektní kluk. A myslím, že Mia si hodně uvědomovala, že opravdu měla dobrý život. Celá kniha obsahuje nezpočet nádherných citátů, ale ne jen citátů, ale jednoduše slov. Taky je do ní krásně zapojená hudba, což zlepší jakoukoli knihu. Konec je trochu..rozpačitý. Je hodně otevřený a to, že Gayle Forman napsala volné pokračování rozhodně nebyla chyba. Doporučuji si přečíst, moc se mi kniha líbila!




Stay weird, LizLíbající

/ / meaningless numbers / /

25. listopadu 2014 v 21:04 | Liz |  My thoughts.
Hi.
No, možná jste už z názvu a citátu mohli pochopit, o čem bych se chtěla snažit napsat článek. Nejen poslední dobou, ale myslím, že vždycky se řešilo téma ohledně věku a prostě lidi se přirovnávali ke svému věku, jako třeba 'mokré třináctky'. Chtěla bych, abyste si teď všichni odpověděli na otázku, už jste někdy opravdu znali nějakou 'ze všeho mokrou třináctku'? Protože já ne. Lidi z tohohle dělají hrozný závěry. Pokud má holka prvního kluka v dvanácti a tvrdí, že ho miluje, všichni řeknou, že je moc malá na to, aby chápala, co to znamená milovat. Pokud se ale odehrává stejná situace a holce je patnáct, všichni naprosto věří tomu, že ho miluje. Předtím, než vám dám najevo to, jak moc to nechápu, chci zmínit, že prostě holky, nejčastěji 11-14 leté (ale i starší, teď jsem to nechtěla říct přesně proti mému povídání) mají v oblibě zveřejňovat na sociálních stránkách, jak svého miláčka milují a blablabla a prosím, tohle do toho opravdu nebudu tahat - tedy, že si po dvou týdnech vztahu plánují svadbu za 10 let a vědí, jak se budou jmenovat jejich děti, děkujeme moc, ale more like no. Abych se ale vrátila k původnímu tématu, nechápu jak tohle jednoduše může fungovat. Věk, obzvlášť v průběhu dětství a puberty se nehorázně přeceňuje a nejsou to jen dospělí, kdo ho přeceňují, ale my samy to děláme. Já osobně jsem toho názoru, že někteří 15-ti letí můžou být 2x moudřejší než 18-ti letí, protože vyspělost a pohled na život se mění se zkušenostmi, ne jen věkem. Mladší tomu nebudou rozumět, protože jsou o rok mladší a jsou to malý děti? Opravdu? A není to třeba tak, že jste před rokem byli naprosto stejný člověk, jako jste teď, ale to, že byste to pochópily vy, neznamená, že to pochopí oni. Takže mi prosím vysvětlete, proč vaše mokrý třináctky nemůžou mít depresi, pocit samoty, úzkost nebo chtíč spáchat sebevraždu, ale o dva roky starší lidi ano? Protože jsou o dva roky starší, děkuju moc.
Další věcí je to, jak všichni docela solidně teď předstírají, jací nejsou chytří a mají řeči typu: 'V dnešní době 8-mi letý děti sedí doma s mobilama a 13-ti letý holky zažívají svoje poprvé a řežou se'. Moc děkuju těmto lidem, kteří dělají to samé jako ti 8-mi letí děti a denně prosedí 4 hodiny na sociálních sítích, aby tohle 10x sdílely a napsaly si to jako popisek k fotce. K tomu, že teď hodně holek zažívá svoje porvé rozhodně dřív, než by podle mého názoru měla se nemůžu nijak vyjádřit, protože je to volba člověka, ale nevím jak vy, ale já bych svoje poslední částečky dětství neuhasila ve třinácti. Když ale lidi říkají, že je to tak dnes u všech holek, je to naprostá blbost. K tomu, většina holek, která to zažije v tomto věku, je znásilněná a to, že my tento fakt ignorujeme, neznamená, že jen tak zmizí. Řezání, další věc, kterou hrozně lidí zpochybňuje, je jedno o jaký jde věk. Nechci se k tomu nějak extra vyjadřovat, jelikož je tu i článek níž, ale neustále trvám na tom, že třináctky mají často větší důvody k pocitu, že jim to pomůže i chtíče se zabít.
Nevím, jestli vás tento článek nějak ovlivnil, ale jednoduše už mě nebaví to, jak se lidi ptají nejdříve na věk a předpokládají, že jim to prozradí celou povahu člověka, jelikož tak to není. Trochu jsem to přehnala se sarkasmem, ale nemůžu si od toho pomoct, děláme moc ukvapený závěry, které nedávají často smysl. Věk není věc podle které byste měli soudit člověka. /btw. ano, musela jsem použít Harryho quote a ještě ho sem hodit 2x/



Stay weird, LizLíbající

/ / here we go, you've got one more chance to make it / /

23. listopadu 2014 v 16:09 | Liz |  Liz.

Sleeping With Sirens - Here We Go

Hello there.
Opět přišel konec týdne a taky můj update. Tento týden pro mě měl být dost oddychový, hlavně protože jsme v pondělí i v úterý nešli do školy, ale myslím, že jsem asi za tři dny stihla podělat tolik věcí, jako někteří za měsíc. Pokud čtete moje články pravidelně, můžete vědět, že v pondělí byl Den boje za demokracii a svobodu (děkuju za opravu, mimochodem) a my jsme hráli divadlo. Předtím jsem ještě byla venku s kamarádkou a byl to jeden z prvních dní, kdy mi došlo, že můj krásný a barevný podzim je pryč a od teď už budu jen mrznout. V úterý jsem spala do bůhvíkdy, ale následně, jelikož jsme měli prázdniny jen ve škole, musela jsem jít na tančení a na tenis, což bylo docela namáhavé pro někoho, kdo vstal skoro ve dvanáct. Zbylé tři dny jsme ve škole vlastně ani nepsali žádnou písemku, ale dostala jsem za 1 z češtiny za moje povídání o semaforech (ani se neptejte), za 1 z chemie za krystalizaci soli a taky hodně nečekaně jsem dostala dvě jedničky ze čtvrtletky z češtiny (mluvnice a literatura)! Nevíte, jak jsem byla překvapená, že mám obzvlášť z mluvnice jedničku a jak moc mi to pomohlo, protože to mám u češtiny vždy mezi 1 a 2. Taky mě hodně překvapilo to, že jsme byli s kamarádkou jediní, kteří dostali dvě jedničky. V sobotu, tedy včera jsme jeli s kamarádkama do Pardubic na 1. část Mockingjaye, tedy 3. díl Hunger Games. Bylo to naprosto úžasné a hrozně se těším na druhou část!
Týden pro mě byl ale náročnej citově, protože jsem se s někým pohádala a cítím se hrozně, protože vím, že je to moje vina. Asi se často o tomhle nezmiňuju, ale často brečím. A když říkám často, myslím tím skoro pořád když jsem sama a vím, že bych s tím asi měla něco dělat, ale jsem hrozně emocinální člověk a brečím kvůli všemu. Obzvlášť, když mám pocit, že všechno pokazím a tenhle pocit mám skoro pořád, takže si to asi dokážete představit. Mám problém se v poslední době svěřovat, nevím komu. Připadá mi, že jsem nahraditelná. Nahraditelná pro každýho a kdybych prostě zmizela, lidi by po chvíli přestali hledat. Rodiče se mě ptají, jestli se něco stalo ve škole, když jsem tak zamlklá. Možná, že kdybychom se vždy nesoustředili jen na mé zbývající sourozence, cítila bych se víc v rodině vítaná a dokázala se svěřit. Se starší sestrou se vídám čím dál méně a nemůžu se svěřit ani jí, protože tráví skoro všechen čas, co je doma s kamarády. Často jen sedím na posteli a nutím se přestat na chvilku myslet, ale všechno v sobě tak dusím, že nevím, jak jinak to vypustit. Lidi usuzují z toho, že se ve škole směju, že jsem nejšťastnější člověk na světě, přitom je uvnitř prázdno, ale nikdo se nezeptá, jestli jsem v pořádku. Society kills people. Najednou prostě chápu rozdíl mezi tím, když někdo žije nebo prožívá. Jsem unavená, ale nemůžu spát.
/fotky - v pondělí venku, jak jsme si dělali fotku s bleskem, v divadle, moje deep fotka z vlaku, cestou z kina/



Stay weird&stay strong, LizLíbající

/ / again / /

21. listopadu 2014 v 22:28 | Liz |  Články k tématu týdne

Říká se, že první lásky vám zůstanou do konce života. Budete k ní přirovnávat každé následující zamilování a snažit se nedělat chyby, které jste udělali poprvé. Někteří hledají stále podobné lidi, ale další nikdy nechtějí zažít přesně to, co poprvé ještě jednou. Nikdy se mi nestalo, že bych to tak zažívat musela, ale bylo to tak, že jsem stála na opačné straně, než minule a možná pochopila, proč první lásky nefungují tak dobře nebo proč vlastně nefungují tak dobře lásky obecně.
Nemůžu vás ale hned dosazovat na moje 'ještě jednou'a nejdříve vám musím ukázat moji první lásku, která jak už jste možná pochopili nedopadla dobře. Vlastně nedopadle jen špatně, ale docela hezky mě zasáhla a z nejlepšího se stalo nejhorší, což není úplně nejlepší způsob, jak zakončit přátelství, které možná bylo jednostranně víc než kamarádství, ale stejně je to něco, na čem mi záleželo v té chvíli hodně. Myslím, že mnozí z nás znají takový normální postup vztahu, kdy se dva poznají, začnou se zdravit, psát si, víc se bavit obecně, chodit ven a další. Nechci vám poskytovat detaily, jelikož vím, že hodně lidí, které znám čtou můj blog a nepotřebuju, aby se zase říkalo něco, co není, ale musím vás upozornit, že náš vztah se nelišil jen v hodně nešťastném konci, ale taky tím, že to jednoduše..takový postup nebyl. Ano, byl hodně podobný a lidi, kteří postupu přihlíželi by řekli, že byl přesně takový. Náš postup, který měl aspoň podle mého konečně něco přinést v den, kdy jsem se rozhodla, že se svěřím se svýma citama se v ten den naprosto rozpadl a myslím, že kdybych se tehdy snažila, šel by zachránit, ale jak jsem řekla, nebudu vám popisovat detaily a budete mi muset věřit, že jsem měla právo na to se nesnažit a požadovat pořádnou omluvu. Hora spadla a z každodenního psaní to přešlo v..zdravení na chodbě. Tohle byla chvíle, kdy jsem se snažila. Hodně. 'Už na tebe nejsem naštvaná', 'Jak se máš?', usměv. Věřte tomu nebo ne, nikdy jsem něco nechtěla zpátky a zažít ještě jednou tak moc, jako tohle. Ještě jednou se na mě usměj, ještě jednou mě obejmi, ještě jednou mi popřej dobrou noc, ještě jednou mi řekni, že jsem tvrdohlavá a zlá s ironickým podtónem. Jenom jednou. Tímto jsme se tedy dostali k jednostranné náklonosti, kdy už jsem totálně jeho nezajímala. Abychom si to vyjasnili, dávám to za vinu sobě. Nevím, co všechno se v našem vztahu stalo, ale byla to jen moje vina. Probrečených 6 měsíců (možná brečím i teď, ale fakt jenom možná), ale jsem v pohodě. Dokud nepřišlo moje podruhé, aneb ještě jednou.
Pro některé lidi, jako třeba já je někdy naprosto neuvěřitelné, že by se mohli někomu líbit a když na to příjde, necítí se jen milováni, ale třeba já taky cítím vykolejenost. Nejdřív mi to připadalo jen jako záliba ve mně na kratší dobu. měsíc, pár týdnů. Upřímně řečeno, přála jsem si, aby to tak bylo a ne protože bych necítila náklonost k druhému z hlediska vnějšího, ale nemohla jsem něco cítit k někomu, kdo se musí snažit, aby byl dokonalý (a taky jsem se vlastně v tu dobu nedostala přes první případ, ale to je vedlejší). To byl jeden docela významný rozdíl mezi oběma vztahy - v prvním jsem vlastně chvilkama měla pocit, že mě má rád, v tom druhým jsem prostě nikdy nemohla vyjít z friendzone. Přísahám, že jsem byla milá, je to těžko uvěřitelný, ale i někdo tak zlý jako já se snaží být na lidi hodný. Dokonce jsem naznačovala a vlastně odpovídala na otázku 'Mám u tebe vůbec šanci' buď ne nebo vysvětlením, že ho mám ráda jako kamaráda. Někdy v době těchto odpovědí mi došla jedna dost důležitá věc a to ta, že jsem na opačném místě. A věděla jsem, jak špatně jsem se cítila, když jsem byla na jeho místě a i když jsem to jemu ani nikomu jinýmu nepřiznala, věděla jsem to a cítila jsem se hůř, než hrozně, jelikož jsem chápala to, že až to vybouchne, bude se cítit ještě hůř než já, protože první případ mě teď jednoduše ignoruje, ale já jsem mu takhle opravdu drsně nedala najevo, že s ním nechci být. Když jsem napsala, že jsem se bála výbuchu, tak jsem asi nezmínila, že to byla spíš exploze, pořádná exploze. A možná si říkáe, že jsem se cítila jen provinile, ale já jsem cítila hlavně ten debilní pocit, který na mě pokaždé křičí, že jsem všechno pokazila. brala jsem ho jako kamaráda a udeří vás to i když ho nemáte rádi jinak a tohle prostě..bylo na nic.
Tímto jsem vám vlastně chtěla dokázat, že takové ještě jednou s prohozenýma stranama je někdy těžší, než ještě jednou ve stejné podobě. Tenhle článek asi hodně vypovídá o mé osobě a taky přesto, že se zrovna na blogu nezmiňuju moc o svém milostném životu, někdy opravdu nějaký mám a myslím si, že i když si to některé holky nepřiznají i ony nějaký mají (nebojte se, chystám o tom už článek). Takže doufám, že se vám můj článek k tématu týdne líbil a doufám, že jsem na vás nezapůsobila v nějakém špatném světle, protože si myslím, že bych měla být obecně upřímná, ale hlavně tady, jelikož už je tu tolik věcí, že by byla ztráta času lhát.



Stay weird, LizLíbající

/ / mojenoty.cz / /

20. listopadu 2014 v 20:49 | Liz |  Tips & cool stuff.
/kliknutím na obrázek se vám v nové záložce stránka otevře/
Hey there.
Říkala jsem si, že už delší dobou plánuju vás seznámit s nějakou zajímavou stránku, jako jsem to udělala třeba s Goodreads a vůbec jsem se k tomu nedostala. Proto vám dnes chci ukázat velmi užitečnou stránku a to mojenoty.cz. Jak už jste z názvu mohli pochopit, stránka funguje jako zdroj not, nejčastěji na klavír a piano, kytaru nebo flétnu. Nejdříve musíte začít se zaregistrováním - myslím, že všichni takové věci kolem registrování znají - zadáme jméno, heslo, email a nějaké údaje. Zabere to max. 10 minut a pak už hurá hledat noty. Rovnou vás upozorňuji, že tam opravdu není tisíce not a obzvlášt tam není třeba hodně not na písně od méně populárních interpretů. Například já, protože neposlouchám moc pop a takovou současnou hudbu, ale hlavně punk rock, pop punk nebo rock, většina mých oblíbených interpretů tam není.
Stahování je zadarmo a můžete si stáhnout jakoukoli píseň najdete. Já osobně vždy, když hledám nějaké noty, přijdu na stránku, zadám do vyhledavače název písně nebo pokud chci jen nějaké noty od určitého interpreta, zadám interpreta. Následně odkliknu 'noty ke stažení' pod vyhledavačem a hledám. Jak už jsem řekla, nemůžete čekat, že tam budou všechny noty světa, ale populární písničky, obzvlášť ty hrané na klavír tam často jsou. A následně jen kliknu na stáhnutí. Ještě je možnost 'noty e-mailem', kterou jsem upřímně řečeno nikdy nevyužila, ale v podstatě jde o to, že nějakému uživateli, který má noty pošlete zprávu se žádostí o noty a on vám je pošle buď sám od sebe nebo výměnou za jiné noty. Já upřednostňuji první možnost a to stahování not z internetu.
Tato stránka mi dala mnoho not k písničkám, které jsem si chtěla na klavír zkusit zahrát nebo se naučit. Samozdřejmě, existuje spousta jiných stránek s notama, ale bohužel, často se platí, kdežto tahle je zdarma. Určitě doporučuji vyzkoušet, pokud hrajete na nějaký hudební nástroj a máte chuť zkoušet hrát nějaké populární písničky místo Bacha, Haydena nebo Beethovena. Každopádně nemáte co ztratit.




Stay weird, LizLíbající

/ / amy&roger / /

19. listopadu 2014 v 20:54 | Liz |  Books
Hey.
Dnes tu máme další 'něco jako recenzi', jelikož mě to docela začalo bavit psát. Ne, že bych někdy četla málo knih nebo mě nebavilo o nich mluvit a vyjadřovat své názory, ale poslední dobou opravdu hodně přemýšlím o obsahu a o hlavní myšlence a jednoduše si buduju na knížky opravdu názory a moje 'něco jako recenze' se pomalu přenášejí v skoro recenze, což mě moc těší. Tuto knížku napsala spisovatelka Morgan Matson, od které už jsem psala o knížce 'Since You've Been Gone', která není bohužel přeložena do češtiny, ale tato, tedy 'Amy&Roger: Na cestě' ano. Umožňuje to tedy těm, co neumí tak dobře anglicky, knihu si přečíst. Už jsem určitě říkala, že jsem si tuto spisovatelku hrozně oblíbila, i když jsem od ní četla jen dvě knížky. Má však ještě jednu vydanou knihu, kterou si chci přečíst a také jednu připravuje a já se moc těším! No a teď už pojďme napsat něco k obsahu.

Amy končí její 3. ročník na střední, ale ne tak šťastně jak si ještě před třemi měsíci myslela - její táta umřel při autonehodě, kterou způsobila ona, její bratr je na odvykačce a matka na druhém konci země, kam se má ona zanedlouho taky stěhovat. Všechno se však zkomplikuje, když musí Amy odvézt do jejich nového domu auto a protože se bojí řízení po smrti otce, jede s ní syn máminý kamarádky, tedy její kamarád z dětství, který se působivě změnil v krasavce - Roger. Matka jim samozdřejmě předem udělala trasu, zarezervovala hoteli a všechno do posledního detailu zařídila. Jeden by si řekl, nebude to sranda, udělat si výlet na 5 dní a projet kousek Ameriky? Bohužel. Trasa totiž vede po neskutečně nudných a nezajímavých místech, kam by se nikdo nechtěl podívat. Amy a Roger ale najdou řešení ještě před prvním noclehem - udělají si vlastní trasu a pojedou na roadtrip. Dvě noci můžou mamce ještě lhát, ale pak? Odstřihnutá kreditka a oni mají v hotovosti jen 400 dolarů. Amy neustále bojuje s provinilostí, ale pod nátlakem Rogera se opět stáva sociabilní a dostává se z toho. Roger se naopak trápí s jeho ex-přítelkyní - nechala ho bez vysvětlení a on udělá vše pro to, aby ho vzala zpět. Oba se ale časem přestanou o všechno zajímat a nechají všechno být, poznávají se. Otázkou však je, doopravdy se oba dostanou přes svoje obavy a zamilují se do sebe? A jak se s tím poperou, když od sebe budou odděleny desítky kilometrů? Nebo s malou hotovostí, s kterou chtějí dojet do Conecticutu?


Pokud jsem to ještě nedala najevo z úvodu nebo obsahu, tuhle knížku jsem si zamilovala ještě před dosažením sta stránek. Jak jsem už řekla, četla jsem od Morgan Matson další knihu, kde jsem si všimla toho, že hlavní důraz dává na přátelství a románek je v pozadí. Tady je těžké říct, že byl v pozadí, když ti dva jsou spolu téměř celou knihu, ale i tak nebyl románek nejdůležitější. Myslím to tak, že když Amy Rogera uviděla, viděla jak se změnil a jak je teď krásný, nemyslela si hned, že by se jí líbil a v průběhu knihy jste začali chápat, že si to sice ještě sama nepřiznává, ale zamilovává se do něj. Autorka si však počkala někde do třísta stránek, než nám dopřála první polibek. Morgan, ty ďáble.
Další věc, která byla naprosto super byli přiložené fotky, které spisovatelka sama nafotila, jelikož se na cestu sama vydala. S nimi je tam taky 'cestovní deníček', který vám pomáhá vžít se do takové cestovní nálady a do místa, které vlastně ti dva zrovna projíždějí. No a Morgan taky nemohla zapomenout na její playlisty, které mi dávají ten pocit, že sedím s knížkou v autě a jím dobroty. Tyto věci hrozně dobře nalaďují atmosféru, což se mi moc líbilo. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se Roger přenáší z jeho staré lásky k Amy, jak Amy překonává svůj strach z řízení. Skvělá knížka, všem moc doporučuji, obzvlášť v létě!



Stay weird, LizLíbající

/ / 17. listopad / /

18. listopadu 2014 v 13:38 | Liz |  Tips & cool stuff.
Hello.
*tento článek jsem začala psát včera, tedy v pondělí, ale měla jsem problémy s počítačem a nebyla jsem schopná ho dopsat, takže je tu opožděně až dnes.
Jak jsem psala včera, mám tu pro vás článek ohledně dne 17. listopadu, což je jak možná víte dnes a je označován jako den studenstva. Pokud jste si ale mysleli, že teď příjde ta část, kdy já vytáhnu jak o tom všechno moc dobře vím a znám a vím přesně, co se stalo a kdy se stalo a rozumím tomu, tak to fakt nepříjde, jelikož všechno co o Dnu studenstva vím, znám jen ze školního divadla, hah. Samozdřejmě předpokládám, že jsou tu ještě méně vzdělaní lidé, jak já, takže vám dám aspoň něco, co o roku 1938 a 1989 vím - pokud bych se dopustila nějakých chyb, prosím opravte mě, jelikož o tom opravdu moc nevím a jen jsem chtěla napsat článek z toho důvodu, že někteří nezaregistrovali Den Studensta vůbec.
V roce 1939 se na 17. listopadu zavřeli v Česku vysoké školy Adolfem Hitlerem a studenti byli narcisty odvezeny do koncentračních táborů. 50 let po tom se konala Sametová revoluce po které odstoupilo komunistické vedení a prezidentem se stal Václav Havel. Tak bych to řekla velmi stručně - rozvýjet to nebudu, protože se určitě dopustím chyb a proto, koho to zajímá udělejte -> click.
No, a jelikož už o samotném dni studenstva nejsem schopná nic říct, teď přejdeme k akci, která se pořáda na naší škole, nemá žádný název, ale koná se na počest 17. listopadu. Každý rok si každá třída vylosuje téma, na které udělá 10-15ti minutové divadlo. Třéťáci (tedy 3.A a 7.B u nás) mají vždy téma 17. listopad 1939/1989 a divadlo je obvykle delší. Maturanti se akce neúčastní. Divadla hrajeme pro svou školu - všichni sedíme v hledišti a když příjde řáda na naší třídu, odehrajeme scénku a zpět sednout a pak pro veřejnost. Následně učitelé a žáci hlasují pro nejlepší scénku malého gymplu, velkého gymplu a nejlepší herečku a herce. Ne všichni musí hrát a vůbec se toho účastnit. Minulý rok to pro naší třídu byl (aspoň z mého pohledu) naprostý propadák a tento rok se to možná o něco zlepšilo, ale stejně si nemyslím, že bychom mohli být podle hlasů aspoň druzí. Vylosovali jsme si téma 'Hřísný tanec' a náš původní (tedy lepší) scénář nám učitelka dramaťáku, která musí všechny scénáře odsouhlasit, zamítla. Skončili jsme tedy s méně vtipným a docela trapným scénářem, ale i tak si myslím, že zase takové trubky jsme nebyli. Jako režisér musím říct, že lépe bychom to už nezahráli a nezatančili a jsem na všechny herce hrozně pyšná.
Doufám tedy, že jste si na den studensta aspoň vzpomněli a nebrali den volna jen jako nic. Mimochodem, naše škola má dneska ředitelské volno, jako každý rok díky divadlu. Ještě jednou se omlouvám, že je tu článek až dnes a uvidíme se zítra.




Stay weird, LizLíbající

/ / are we out of the woods yet? / /

16. listopadu 2014 v 21:31 | Liz |  Liz.
Hai.
Dnes je neděle, konec týdne, což znamená, že je čas na můj každotýdenní update. Předtím, než ale začnu o svém týdnu, chci se zmínit o tom, že mi neustále přibývají naprosto ÚŽASNÉ ohlasy na blog na stránce ask.fm a jsem vám hrozně moc vděčná za to, že mě čtete a někteří mi taky zanecháváte nějaké otázky a pochvaly. Jste ti nejlepší čtenáři vůbec a nevím, jak vyjádřit, jak moc jsem vděčná za to, co pro mě děláte!<3
No a teď zase něco k mýmu životu. Tenhle týden mi připadá hrozně vzdálený. Vlastně..mi tak teď připadá všechno. Něco udělám a konec. Napíšu písemku, sedím 6 hodin ve škole, naobědvám se, jdu domů, na kroužky, jím, udělám úkoly a jdu spát. Všechno mi připadá jednotvárný a vzdálený a upřímně řečeno, potřebuju nějakou akci do svého života. Chci se zase stresovat kvůli škole (ne, že bych to nedělala, ale je to teď jiný stres než normálně), nervovat se kvůli klukovy, který mi 3 minuty po zobrazení neodepsal místo toho, aby mi připadalo, že se o nic nezajímám. Mám teď i problém se svěřováním. Někteří kamarádi tu pro mě opravdu jsou, kdykoliv, ale já nejsem schopna o něčem mluvit nebo to řešit a nevím, jestli to je takovým pocitem, že mě nepochopí nebo tím, že jediné, co nejspíš uslyším je buď 'ser na to' nebo 'to je mi líto' či 'jsou/je to debilové/debil'. Asi jsem jednoduše unavená. V pondělí jsme psali čtvrtletku z češtiny a opravdu hodně doufám v jedničku, protože mám průměr mezi 1 a 2. Pak taky opravnou písemku z fyziky a s tím, že jsem z minulého testu dostala za jedna, na tomto mi moc nezáleželo (dostávali jsme jen lepší známu), ale dostala jsem opět za jedna. V úterý jsem asi po více než dvou měsících po EEG byla u neurologa. Nebudu vám lhát, bylo to úděsný. Nejprve jsme tam čekali více než hodinu, než nás konečně vzali dovnitř a následně, když mi řekl, že EEG proběhlo v pořádku, ale jsou tam jen 'nějaké vlnky' (ne, taky nevím o co jde) proběhlo takové standartní vyšetření, které mi bylo celkem lhostéjné, ale hodně mě deprimoval můj doktor. Bylo to skoro jako minule, řekla jsem mu, že usnu až někdy v jedenáct. On mi odpověděl, že mám chodit spát dřív, já na to, že to dělám, ale dřív neusnu, no a on asi pochyboval o tom, že někdo, kdo je asi o 40 let mladší, jak on by mu mohl říkat pravdu a vědět o svém zdravotním stavu víc, jak on. Tentokrát to bylo o tom, že všechno, co řeknu si překroutí do svých slov a názorů (hele, jako náš učitel občanky) a potom nechápe, co přesně mě trápí. Takže pojďme zatleskat mému velmi chápajícímu doktorovi.
Ve středu jsme měli třídní schůzky, kterých jsem se asi trochu obávala (nemám sice tak špatné známky, ale moji rodiče), ale špatně nedopadli. Ve čtvrtek jsme měli v divadle generálku s naším divadlem na 17. listopadu - více se dozvíte zítra - a v pátek vystoupení pro celou naši školu - tedy, každá třída vystupuje pro zbytek školy. Nevím, jak bych řekla, že to dopadlo a pokud vás to zajímá, určitě si přečtěte zítřejší článek. Tenhle víkend byl následně takový ten víkend, o kterém čtete a vidíte obrázky - komfortní oblečení, hudba, knížka, čaj a seriály. Taky nesmím zapomenout na zmínení mojí nejlepší kamarádky, která je opravdu nejlepší osoba na světě, jelikož je asi jediný člověk, který si pustí všechny moje videa, kde si zpívám a tancuju na nový album Taylor Swift a ještě mi je pochválí, docela dost ji zbožňuju. Místo těchto věcí jsem ale ještě včera večer byla v divadle na tanečním vystoupení 'Taneční dialogy', kde menší děti tančily i na špičkách, což bylo naprosto úžasné. Moc se mi to líbilo. Jinak jsem moc produktivní nebyla a upřímně řečeno, moc mě to nemrzí, hah. Užijte si prodloužený víkend a zítra se můžete těšit na článek o našem divadlu a 17. listopadu!
/fotky - tři fotky z odpolka s mojí crew idiotů, na záchodě v hudebce, hah a, fotka s mojí nejlepší kamarádkou, kterou upravila další moje kamarádka a já se nad ní nemůžu přestat smát a moje selfie z víkendu, která se mi až moc líbí #sorrynotsorry/



Stay weird, LizLíbající

/ / steal my girl&blank space + kick me / /

12. listopadu 2014 v 20:17 | Liz |  Music
Hello there.
Dnes tu pro vás mám pár aktualit ohledně videoklipů z hudební scény. Poslední dobou se stává natáčení videoklipů velmi populární, ale bohužel často klip nedává k písničce moc smysl. U některých interpretů nám to ale nevadí, protože nám stačí to, jací dokonalí tam jsou, tedy aspoň mně. V posledním asi týdnu vyšly pro mě poměrně důležité videoklipy, jelikož se jedná o mé oblíbené interprety a to Taylor Swift, One Direction a Sleeping With Sirens.
/you know i love the players and you love the game/
Taylor zrovna vydala její páté album, které (právě poslouchám) je úžasné. Musím uznat, hodně přešla do popu a je tam hodně takového toho electra, ale nikdy neztratila svůj nádherný text a vyjádření. Proto jako všechna její další alba, tohle zbožňuju. Samozdřejmě na nic nečekala a hned se pustila do natáčení videoklipu, který se mi hrozně líbí. Taylor opravdu všem ukázala, že se směje médiím, ale hlavně sama sobě. Blank Space je jedna z mých oblíbených písní z alba a jsem nadšená z jejího rozhodnutí natočit klip. Hlavně jsem si ale všimla kolik šatů a účesů za ty tři minuty vystřídala a kolik asi mohly stát. O to si ale Tay starosti nedělá, jelikož ehm, ehm - Taylor Swift?!
/alright/
One Direction. Všichni říkají, že 1D k rocku prostě nejde, ale 3 roky fangirlingování okolo týto kapely vám jednoduše zůstane ať se děje, co se děje. Tady zrovna - skoro jako vždy u 1D, videoklip nedává moc smysl k písničce, ale prosím, komu to vadí? Harry vypadá jako Jagger, Niall je typický Niall v bílém tričku, Liam vypadá jako profesionální bussinesman, Loui je ze všeho zmatený a Zayn má svůj gansta styl. Co jiného si přát? Ano, přesně tak. Konečně jejich nové album Four! Už ani ne týden a vychází, těšme se, Directioners!

/guitars, drums, tampamtampaam/
Jednou jsem slyšela, že dobrý interpret musí mít videoklip z koncertu a že je to důležitý krok v kariéře. Takže, tady máme SWS snažící se být cool. To ale nic nemění na tom, že se asi spolčili s Tay a oba vydali v jeden den nečekaný klip, tedy Kick Me mě překvapilo, ale jsem velký fanoušek SWS, hlavně po létě a hned se mi to i s klipem zalíbilo. Hlavně to ve mně vyvolalo chtíč jet na jejich koncert, škoda jen, že oni neplánují jet nikam do mého okolí, takže se budu muset spokojit jen s tímto.



Stay weird, LizLíbající

/ / since you've been gone / /

10. listopadu 2014 v 20:34 | Liz |  Books
Hey.
Dnes tu pro vás mám opět 'něco jako recenzi'. Tentokrát je to pro jednou knížka, kterou jsem četla anglicky a to 'Since You've Been Gone'. Předtím vás ale ještě upozorním, že jsem udělala novou anketu, jelikož ta starší už je trochu..starší. Takže prosím o hlasovní, moc mě to zajímá! No a teď už ke knize. Je to třetí knížka od Morgan Matson, od které jsem četla ještě jednu a musím přiznat, že je opravdu obtížné se do spisovatelky nezamilovat, protože píše skvěle, moc se mi to líbilo jak v češtině, tak v angličtině. Možná se tu tedy někdy objeví zmínka o 'Amy&Roger: Na Cestě'. Nemůžu se dočkat až si od ní přečtu i 'Second Chance Summer'. Obě předešlí knihy byli do češtiny přeloženy, ale tato zatím ne a nejsem si jistá, jestli se k tomu někdo chystá, já ji mám tedy doma, svoji, v paperbacku, angličtině. Budu psát ale samozdřejmě v češtině.

Sloane a Emily jsou nejlepší kamarádky už po dva roky a nečekaly, že by se to mohlo aspoň v nejbližší době změnit. Přichází léto, na které se tak těšily, ale Emily zaráží jedna věc - Sloane zmizela. Už dříve se stávalo, že někam odjela s rodiči na týden a nedala jí vědět, ale tentokrát je to doopravdy. Po více než dvou týdnech Emily pochopí, že Sloane je vážně k nenalezení a naději v ní vyvolá teprve dopis s 'to-do' listem od ní. Emily samozdřejmě nad většinou z úkolů nejdříve hodně váhá. Koupání na Adama, políbit cizince, jízda na koni? To nezní moc dobře. Časem to ale Em začne náramě bavit i bez její nejlepší kamarádky Sloane. Najde si totiž kamarádku Dawn, pracující v pizzeriji. Sama si díky Sloane najde práci v zmrzlinárně a k těm dvěma se přidá ještě ten nejnečekanější člověk - Frank Porter, tedy premiant, předseda třídy a bůhvíco ještě. Em ale začne objevovat, že Frank není jen to a dokáže být taky v pohodě. Připojí se k nim i Frankův nejlepší kamarád Collins. Em prožívá s těma třema hodně zábavy u splňování listu, ale i různých jiných věcech. Otázkou ale je, doopravdy najde opět Sloane po tom, co všechno splní? A co si jen počne s pomalu narůstajícími city ke klukovi, který má přítelkyni?


Tohle je vzhledem k této knize naprostá pravda. Po tom, co jsem si přečetla popis knihy, myslela jsem, že Emily je opravdový outsider - což se mi taky potvrdilo, ale nečekala jsem, že mě do sebe kniha tak vezme. Měla jsem to s ní asi tak, že jsem ji nemusela číst měsíc, ale když jsem ji vzala do ruky, nikdo mi ji nezval dokud jsem s ní neusnula, jelikož jiný způsob odtrhnutí nebyl. Musím přiznat, cítila jsem se špatně, když jsem od začátku shippovala Em a Franka, protože Dawn měla naprostou pravdu, měl přítelkyni. Překvapilo mě ale kapitálně, když sama Emily přišla na to, že k němu cítí skoro na konci. Samozdřejmě, často předvídám co se stane, ale ty jedna blbá huso, kdy ti asi dojde, že toho too-much-sexy-and-hot-clever-and-nice kluka miluješ?! Ale i při mém shippování jsem si uvědomovala, jak dobře může fungovat přátelství mezi holkou a klukem. Morgan, tleskám.
Dalším na mém seznamu je vztah mezi Em a jejím mladším bratrem Beckettem, který vlastně odehrál v příběhu velkou roli. Moc se mi líbil jejich sourozenecký vztah, který možná fungoval díky tomu, že měli větší věkový rozdíl, ale hlavní je, že fungoval. Další, naprosto úžasná věc, kterou Morgan Matson udělala bylo to, že propojila dvě svoje knihy, což není jen úžasné, ale super duper awesome. Totiž, Amy&Roger končí tak, že nevíme, jestli spolu nakonec budou chodit či ne, ale v této knize se dozvíme, že spolu vyrážejí na cestu napříč Evropou další léto. Nevíte, jak moc jsem byla nadšená, opravdu ne. Tahle kniha, ale byla založena hlavně na jedné věci - přátelství. Em a Sloane byli nejlepší kamarádky. Em outsider a Sloane krásná a zářící nová dívka. Tohle mi ukázalo, že fakt můžeme být kamarádi se všemi i když jsme rozdílní. 11 hvězdiček z deseti. Morgan Matson, obrovský potlesk, klobouk dolů.



Stay weird, LizLíbající

/ / well there's no way out of this so let's stay in / /

9. listopadu 2014 v 16:05 | Liz |  Liz.
/jestli vám toto nepřipadá cute as fuck, tak vás nemám ráda/
Hii.
Ano, opět je bohužel neděle, což neznamená jen konec víkendu, ale taky můj každotýdenní update. Tentokrát je to vlastně za týden a půl, jelikož jsem tohle naposledy dělala minulou středu a jednu neděli přeskočila, pokud si pamatuju správně. No, takže, hned po prázdninách ve čtvrtek jsme psali z matiky, z které jsem následně dostala 1-. Nejsem se známkou úplně spokojená, ale asi s tím už nic neudělám, Nejsem ten typ člověka, který si bude stěžovat na to, jaká je naše učitelka kráva (i když je), protože mi snížila hodnocení kvůli jedný chybě, můžu za to já, ne ona. V sobotu mě kamarádka fotila v oblečení, co jsem si koupila (pár článků dolů) za prázdniny. Další týden byl jeden z těch, kdy si říkáte, že to bude v klídku, bez písemek, všechno v pohodě, ale bohužel nebude. V pondělí jsme psali z fyziky a byla jsem zkoušená z chemie, kupodivu jsem měla z obou jedničku, možná kvůli tomu, že mi obojí (hlavně fyzika) poměrně jde. V úterý jsme už psali čtvrtletku z matiky, z které jsme dostala za jedna - jeden by si řekl, že jsem neměla ani tak špatný týden. Nejhorší z něj, ale přišlo ve středu, kdy jsme psali písemku z biologie, jejíž součástí byla poznávačka a teorie na cca. 60 bylin. Biologie mi nikdy nešla, nevím jak se jí naučit, nezajímá mě to a nebaví mě. Opravdu se ale snažím, protože je to předmět u kterého musím co nejvíce bojovat za jedničku na vysvědčení. Bohužel jsem to ale nejspíš neuměla dostatečně a teď doufám aspoň pro dvě dvojky. Je mi to líto, protože jsem fakt na tom makala a snažila se to naučit, ale asi na to nemám. Ve čtvrtek jsem moc dobrý den neměla a jediný záživný moment, který si z něj pamatuju je sestavování si mého playlistu na můj pohřeb. Možná vám to příjde divný, ale rozhodla jsem se, že budu mít opravdu dlouhý pohřeb, protože už teď mám asi 7 stránek a není to dodělaný a nechci riskovat, že bych umřela a lidi by pouštěli na mém pohřbu nějaký smutný blbosti, to bych nepřežila (haha..to nebylo vtipný). V pátek jsme psali opravnou písemku ze zeměpisu, ze které jsem původně dostala za 3, ale myslím, že teď jsem ji nenapsala tak bídně, takže budu doufat v lepší známku. Pátek pro mě byl ale i poměrně kritický po tom, co jsem přišla domů. Samozdřejmě jsem se jako každý týden těšila na víkend, ale cítila jsem se hrozně prázdně a asi 3 hodiny jsem jen chodila po pokoji nebo ležela na posteli s zapnutou hudbou. Teprve po tom jsem se dokopala k čtení, psaní na blog. Nevím, proč to sem píšu, ale cítila jsem se hrozně prázdně a byl to jeden z mála případů, kdy mi nepomohla ani hudba. V sobotu jsem byla venku s mojí nejlepší kamarádkou a večer jsme se se ségrou konečně koukali na Modrá jako safír! Je to pokračování Rudá jako rubín (oba filmy jsou natočeny podle knih Kerstin Gierové a můžeme se těšit ještě na jeden film podle poslední knihy v sérii) a se sestrou jsme se naprosto nemohli dočkat toho, až to bude konečně online. Dívali jsme se sice v ruštině, ale i tak *FEELS*. Není to úplně jako knížky, ale myslím, že zrovna tady mi to přestalo vadit i když jsem si často všímala těch nejúžasnějších věcí, které byli v knížkách. Každopádně, doporučuju se mrknout minimálně na první díl a taky přečíst knížky! Dnes se toho moc nedělo, ale opravdu moc jsem se začetla do pátého dílu Vampýrské akademie a co nejdřív se chci k němu vrátit. Užijte si následující týden a nezapomeňte se usmívat:)
/fotky - já na výtvarce, nacvičování na divadlo, minulou sobotu jsme se snažili napodobit TFIOS - nevyšlo to, moje bunch of idiots aneb, co děláme při dopolední pauze, předstírání, že přemýšlíme o matice, moje deep fotka, včera venku, já v podzimní atmosféře, naše pití, které se prostě vyfotit muselo/



Stay weird, LizLíbající

/ / sending virtual hugs / /

7. listopadu 2014 v 20:46 | Liz |  My thoughts.

Teenagers - My Chemical Romance

Hello there.
Všichni se držte, protože pro vás mám dneska pro některý možná trochu citlivý a emocionální článek, ke kterému se sbírám už trochu delší dobu. Poslední dobou mi přichází čím dál, tím víc skvělých odezv na můj blog (čehož si mimochodem hrozně vážím a všem za to moc děkuju<3), kde mi píšete i věci, jakože vás můj blog často nakopne nebo povzbudí a proto jsem se právě odhodlala napsat tento článek, který je věnován sebepoškozování, nedostatku seběvědomí, chtíči zabít se a podobným takovým věcem. Předem říkám, pokud jsou tu lidi, kteří mají třeba v současné době šťastný život, neobtěžujte se se čtením. Také ti, co považují všechny výše uvedené věci za blbosti, které dělají hodně holek, aby byli cool a nemají k tomu důvod, taky to vůbec nezkoušejte číst.
Ze všeho nejdřív bych chtěla začít s řezáním a s dívkama, které zakládají stránky na asku, facebooku a bůh ví kde ještě o řezání, kde se je lidi ptají, jak to dělat správně + těma, které se řežou, protože si fakt myslí, že potom budou víc cool a všichni je budou litovat a budou populární. Prosím, řezání není trend. Nazvala bych to spíše psychickou nemocí, kterou mají lidi, kteří mají opravdové problémy. Nechci vám říkat, že nedává smysl řezat se kvůli lásce, přece jenom, v některých případech to považuju za věc kvůli které byste se řezat mohli (ale neměli), ale začít se sebepoškozovat za kluka, který vás nechal po dvou měsicích chození? Mám pro vás překvapení holky, kluci jsou velcí debilové a nemůžete od nich nic lepšího čekat. Když jsme se tedy dostali přes tyto nesmyslné věci, pojďme k tomu opravdu řezází z nějakých logických důvodů.
Nebudu vám říkat, ať toho necháte, protože to nespraví vaše problémy ( i když je to samozdřejmě pravda), ale věc, kterou vám řeknu je, že jsou na světě vždy lidi, kteří jsou an tom hůř jak vy. Nemusíte mi věřit, protože ani já sama sobě nevěřím, když si to říkám, ale je to pravda. Nevím, proč to kdokoliv z vás může dělat, ale jsou tu lidi, kteří nejsou jen šikanováni, ale brutálně mláceny ostatníma lidma z jejich školy. Bez obou rodičů, bez kamarádů, bez hudby. Někteří lidi jsou nenáviděny za to, že říkají svůj názor a snaží se ho prosadit. Někteří berou pár prášků denně a říkají si, že když nikomu jinýmu o svém zdravotním stavu nic neřeknou, prostě se to zlepší. Chcete říct tajemství? Nezlepší. Vím, jaký je pocit ulevit si bolestí, když už necítíte smutek a cítíte jen velké nic. A vím, jaké to je nasazovat každé ráno úsměv a po příchodu domů uvnitř umírat, ale ať se říznete kolikrát, nepomůže to. Nejlepší věc, kterou můžete v tomto stavu udělat je svěřit se někomu. Těžké na tom svěřovat se někomu s těmito pocity je to, že tomu nikdo nerozumí (aspoň u mě) a nejvíc mi určitě pomohli lidi, které neznám osobně, nýbrž přes internet, kteří neznají mé okolí a často chápou, proč jsem tak dodělaná ze všeho. I když jsem slíbila že to neřeknu, stejně musím - holky/kluci, pokud jsou šrámy obětí pro to, abyste něco cítili, nestojí to za to. Nic nestojí za to, abyste si poškodili svoje tělo, často navždy.
Tím se tedy dostáváme k sebevraždě a myšlení o sebevraždě. Předtím, než začnu s rozmlouváním, mám tu jednu, opravdu chytrou věc, která musí odradit každého (nebo by měla) - sebevražda neukončuje bolest, jen ji přenáší na ostatní. Můžete si myslet, že tu pro vás nikdy nikdo není, ale vždycky tu bude někdo, kdo si bude říkat, že toho neudělal dost, aby vás zachránil. Vždycky. A nechci vám říkat, že se to dneska zlepší, chci vám říct, že jsem na vás všechny - nezáleží na tom, s čím nebo kým se potýkáte - pyšná, kvůli tomu, že jste překonali další den a zvládnete to i zítra, pozítří. A možná jeden den si uvědomíte, že to není úplný život, ale jen přežívání, ale změní se to, až odejdete ze školy - začnete pracovat, budete mít manžela, možná děti a dojde vám, že kdybyste se dnes zabili, na tohle už šanci mít nikdy nebudete. Pokud to neuděláte pro sebe, udělejte to pro mě a zůstaňte tady. Nebuďte slaboši a začněte trochu bojovat. Někdo vás urazí nějakou hnusnou hláškou? Jste ošklivé nebo nemáte ženské rysy? No, naproti nim máte mozek, který se v životě cení víc.
Chci vám tímto říct, že musíte hledat maličkosti. Maličkosti jako zhasínání světla vašich mladších sourozenců ve tři hodiny ráno, když nemůžete usnout. Jako sledování listů na podzim, které pomalu, ale jistě jsou skoro pryč. Jako sledování východu slunce v dece, protože jste nemohli usnout do sedmi ráno, ale stejně v tom najdete nějaké štěstí. Kdybyste tu zítra už nebyli, nikdy byste už neviděli stromy opadat na podzim. Takže se zvedněte, dojděte k zrcadlu a ať je váš obličej a výraz v jakémkoli stavu, usmějte se. Pochvalte si váš účes, všimněte si, že máte jen jeden ďolíček. Uvědomte si, že ať se cítíte úplně na nic, pořád jste tady a nemusíte odcházet.
S tím jsem tedy i nějak promluvila o nedostatku sebeúcty a nedostatku seběvědomí. Upřímně řečeno, chtěla bych se ještě víc rozepsat, ale i tak už jsem toho napsala hodně. Nakonec tedy jen dodám; holky, kluci, kdokoliv, jste krásní, jedineční, pokažení děti, ale kdo není? Ukažte ostatním, že máte v rukávech dostatek es a i přes smutnou noc jděte ulicema jako králové a královny. Pokud ne nikdo jiný, tak já vám věřím.




Stay weird&strong, LizLíbající

/ / if i ever let you down, i'm sorry / /

5. listopadu 2014 v 19:16 | Liz |  Music

Hey guyz.
Pokud teď čekáte, že příjde něco jako smyspluplný článek, který vám změní život, tak je vaše myšlenka špatná a opravdu vám chci říct, že je mi to líto, ale nenacházím tu lítost. Dneska mám totiž i dost času, ale necítím se na psaní něčeho, protože jsem vyčerpaná a mám pocit, který neumím popsat, takže jen pocit. Připadá mi, že všechno poseru, obzvlášť ve škole, i když se tomu věnuju víc jak jednu hodinu. Směju se, když jsem s kamarády a když jsem sama, dostanu pocit. Tohle je písnička a obecně skupina, která mě vždycky povzbudí nebo rozbrečí, vyberte si. Doufám, že si poslech užijete, rozhodně si to poslechnout totiž musíte. Nejlépe se vůbec zaměřte na skupinu, jelikož je jedna z nejlepších, které znám.



Stay weird, LizLíbající

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající