we're all mad here.

/ / sending virtual hugs / /

7. listopadu 2014 v 20:46 | Liz |  My thoughts.

Teenagers - My Chemical Romance

Hello there.
Všichni se držte, protože pro vás mám dneska pro některý možná trochu citlivý a emocionální článek, ke kterému se sbírám už trochu delší dobu. Poslední dobou mi přichází čím dál, tím víc skvělých odezv na můj blog (čehož si mimochodem hrozně vážím a všem za to moc děkuju<3), kde mi píšete i věci, jakože vás můj blog často nakopne nebo povzbudí a proto jsem se právě odhodlala napsat tento článek, který je věnován sebepoškozování, nedostatku seběvědomí, chtíči zabít se a podobným takovým věcem. Předem říkám, pokud jsou tu lidi, kteří mají třeba v současné době šťastný život, neobtěžujte se se čtením. Také ti, co považují všechny výše uvedené věci za blbosti, které dělají hodně holek, aby byli cool a nemají k tomu důvod, taky to vůbec nezkoušejte číst.
Ze všeho nejdřív bych chtěla začít s řezáním a s dívkama, které zakládají stránky na asku, facebooku a bůh ví kde ještě o řezání, kde se je lidi ptají, jak to dělat správně + těma, které se řežou, protože si fakt myslí, že potom budou víc cool a všichni je budou litovat a budou populární. Prosím, řezání není trend. Nazvala bych to spíše psychickou nemocí, kterou mají lidi, kteří mají opravdové problémy. Nechci vám říkat, že nedává smysl řezat se kvůli lásce, přece jenom, v některých případech to považuju za věc kvůli které byste se řezat mohli (ale neměli), ale začít se sebepoškozovat za kluka, který vás nechal po dvou měsicích chození? Mám pro vás překvapení holky, kluci jsou velcí debilové a nemůžete od nich nic lepšího čekat. Když jsme se tedy dostali přes tyto nesmyslné věci, pojďme k tomu opravdu řezází z nějakých logických důvodů.
Nebudu vám říkat, ať toho necháte, protože to nespraví vaše problémy ( i když je to samozdřejmě pravda), ale věc, kterou vám řeknu je, že jsou na světě vždy lidi, kteří jsou an tom hůř jak vy. Nemusíte mi věřit, protože ani já sama sobě nevěřím, když si to říkám, ale je to pravda. Nevím, proč to kdokoliv z vás může dělat, ale jsou tu lidi, kteří nejsou jen šikanováni, ale brutálně mláceny ostatníma lidma z jejich školy. Bez obou rodičů, bez kamarádů, bez hudby. Někteří lidi jsou nenáviděny za to, že říkají svůj názor a snaží se ho prosadit. Někteří berou pár prášků denně a říkají si, že když nikomu jinýmu o svém zdravotním stavu nic neřeknou, prostě se to zlepší. Chcete říct tajemství? Nezlepší. Vím, jaký je pocit ulevit si bolestí, když už necítíte smutek a cítíte jen velké nic. A vím, jaké to je nasazovat každé ráno úsměv a po příchodu domů uvnitř umírat, ale ať se říznete kolikrát, nepomůže to. Nejlepší věc, kterou můžete v tomto stavu udělat je svěřit se někomu. Těžké na tom svěřovat se někomu s těmito pocity je to, že tomu nikdo nerozumí (aspoň u mě) a nejvíc mi určitě pomohli lidi, které neznám osobně, nýbrž přes internet, kteří neznají mé okolí a často chápou, proč jsem tak dodělaná ze všeho. I když jsem slíbila že to neřeknu, stejně musím - holky/kluci, pokud jsou šrámy obětí pro to, abyste něco cítili, nestojí to za to. Nic nestojí za to, abyste si poškodili svoje tělo, často navždy.
Tím se tedy dostáváme k sebevraždě a myšlení o sebevraždě. Předtím, než začnu s rozmlouváním, mám tu jednu, opravdu chytrou věc, která musí odradit každého (nebo by měla) - sebevražda neukončuje bolest, jen ji přenáší na ostatní. Můžete si myslet, že tu pro vás nikdy nikdo není, ale vždycky tu bude někdo, kdo si bude říkat, že toho neudělal dost, aby vás zachránil. Vždycky. A nechci vám říkat, že se to dneska zlepší, chci vám říct, že jsem na vás všechny - nezáleží na tom, s čím nebo kým se potýkáte - pyšná, kvůli tomu, že jste překonali další den a zvládnete to i zítra, pozítří. A možná jeden den si uvědomíte, že to není úplný život, ale jen přežívání, ale změní se to, až odejdete ze školy - začnete pracovat, budete mít manžela, možná děti a dojde vám, že kdybyste se dnes zabili, na tohle už šanci mít nikdy nebudete. Pokud to neuděláte pro sebe, udělejte to pro mě a zůstaňte tady. Nebuďte slaboši a začněte trochu bojovat. Někdo vás urazí nějakou hnusnou hláškou? Jste ošklivé nebo nemáte ženské rysy? No, naproti nim máte mozek, který se v životě cení víc.
Chci vám tímto říct, že musíte hledat maličkosti. Maličkosti jako zhasínání světla vašich mladších sourozenců ve tři hodiny ráno, když nemůžete usnout. Jako sledování listů na podzim, které pomalu, ale jistě jsou skoro pryč. Jako sledování východu slunce v dece, protože jste nemohli usnout do sedmi ráno, ale stejně v tom najdete nějaké štěstí. Kdybyste tu zítra už nebyli, nikdy byste už neviděli stromy opadat na podzim. Takže se zvedněte, dojděte k zrcadlu a ať je váš obličej a výraz v jakémkoli stavu, usmějte se. Pochvalte si váš účes, všimněte si, že máte jen jeden ďolíček. Uvědomte si, že ať se cítíte úplně na nic, pořád jste tady a nemusíte odcházet.
S tím jsem tedy i nějak promluvila o nedostatku sebeúcty a nedostatku seběvědomí. Upřímně řečeno, chtěla bych se ještě víc rozepsat, ale i tak už jsem toho napsala hodně. Nakonec tedy jen dodám; holky, kluci, kdokoliv, jste krásní, jedineční, pokažení děti, ale kdo není? Ukažte ostatním, že máte v rukávech dostatek es a i přes smutnou noc jděte ulicema jako králové a královny. Pokud ne nikdo jiný, tak já vám věřím.




Stay weird&strong, LizLíbající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající