we're all mad here.

Prosinec 2014

/ / what i got for christmas / /

30. prosince 2014 v 22:33 | Liz |  Liz.
Hello there.
Konečně vás zdravím po týdnu, kdy jsem bohužel nemohla na blog psát. Jak můžete vědět z předchozího článku, byli jsme na cestách a příští týden to vidím na spamování fotkama, jelikož je jich opravdu moc. Pro dnešek jsem se však rozhodla být typickým blogerem a udělat článek o tom, co jsem dostala k Vánocům. V naší rodině Vánoce neslavíme, ale slavíme Nový rok - dostáváme dárky tedy 1. (jsem z Běloruska). Poslední roky jsme se ale s rodiči domlouvali, kdy dárky dostaneme a většinou to dopadlo tak, že nám je rozdělili - polovinu na Vánoce a polovinu 1. ledna. Tento rok nám je všechny dali jednoduše na Vánoce i když jsme je vůbec neslavili, bylo to výhodnější, protože jsme se nemuseli domlouvat které dostaneme kdy. Takže asi tak. Předem upozorňuju, že jsem se moc nedělala s fotkama, takže nejsou nějaké úžasné - get over it. Moje nadílka je taky trochu jednotvárná, takže nečekejte nic úžasného, jsou to věci, které jsou úžasné pro mě. No a protože se mi nechtělo fotit oblečení, tak vám prozradím, že jsem ještě dostala tričko s Arctic Monkeys a svetr se sobíky. Taky přeskočím dárky od kamarádů a sestry.

14,000 things to be happy about. - Barbara Ann Kipfer

Už z názvu knížku můžete pochopit, že jde o 14,000 věcí kvůli kterým byste se měli cítit šťastní. Když jsem o ní poprvé slyšela, hned jsem si ji chtěla přečíst, vlastnit ji. Je velká asi jako slovník a doprovází jí 125 ilustrací. Ještě jsem jí moc nepřečítala, ale mám v plánu do ní nahlédnout vždy, když budu smutná a radovat se z některých věcí. Taky bych jí chtěla krapet vybarvit, neboli podtrhat - červená jako věci, které nefungují, zelená jako věci, které fungují někdy a modrá jako věci, které fungují vždy.



Wreck This Journal - Keri Smith

Jak popsat tuhle 'knihu'? Není to kniha, je to věc, kterou můžete zničit a necítit se u toho špatně - a tahle šance se moc často nenaskytuje, že? Na každé dvoujstraně/straně najdete jeden způsob, jak ji zničit - ohnout desky, navonět stránku, vzít si ji s sebou do sprchy, šlápnout na ni, pustit ji z výšky, vzít si ji na nějaké veřejné místo a poprosit lidi, aby do ní něco nakreslili. Někdy mě překvapuje, že to ještě není tak populární, jelikož jsem tím už pěkně prolistovala (a začala i ničit) a připadá mi to jako jeden z nejlepších nápadů vůbec. Je to už jí přeloženo do češtiny jako 'Destrukční deník', takže pro ty, kteří neovládají angličtinu je česká verze výhrou.


Město ztracených duší - Cassandra Clare

5. díl série Nástroje smrti, tedy The Mortal Instruments. Je to vlastně 2. díl volného pokračování. Upřímně řečeno, ještě před tím, než se uráčili volné pokračování překládat, nějaké hodné duše přeložili dvě knížky do češtiny online, takže jsem už i tuto četla, ale málo lidí pochopí, jak moc je důležité mít ji doma, v plné své kráse. A jak úžasně voní! Byla jsem ale trochu smutná, protože poslední díl, tedy City of Heavenly Fire vychází česky až v lednu, takže jsem si ho nemohla přát k Vánocům a nejspíš to bude dárek ode mě. Ńemůžu uvěřit, že moje oblíbená série končí.


Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled - Jennifer E. Smith

Název knihy vás může hodně zmást, ale pokud se do knížky začtete, tak budete jednoduše umírat smrtí, když se na předposlední stránce tato slovíčka objeví, jako někteří z nás (jé, hele..já). Přečetla jsem ji za jeden den, což bylo lehké i z té stránky, že má jen 221 stránek a písmo je poměrně velké, ale největší zásluhu v tom má spisovatelka, která mě do knihu vtáhla a hodně dlouho nevytáhla. Hrozně moc doporučuji i když je to někdy hodně cliché a předvídatelné, moc jsem si knihu oblíbila.


13 - Lauren Myracle

Čtvrtá, nebo třetí kniha pro mě v sérii The Winnie Years. Tyhle knížky už čtu třetím rokem - mám narozeniny 2. ledna a každá rok si ji přeji k Vánocům a před narozeninami přečtu, proto tenhle rok 13 (tobě je teď jen 12? na co si to hraješ, jsi jen malá holka!). Do hlavní hrdinky jsem se hodně vžila a myslím, že jeden z důvodů je to, že má stejně jako já starší sestru a mladšího bratra oba v poměrně stejném věku jako já, což nás často obě uvádí do podobných situací. Každopádně, už teď jsem pozadu s některými 'poprvé', takže doufám, že to do další a poslední knihy doženu.


One Direction - Four (the ultimate edition)

Nevím, jestli bych si můj #dontjudgeme měla nechat nakonec nebo ho použít teď, aby vám bylo hned jasné, že i když budu poslouchat rock, punk rock a budu dospívat, stejně budu mít tyhle idioty stejně moc ráda. Takže jsem smaozdřejmě musela mít jejich čtvrté album, tedy Four (nikoho by to ani nenapadlo, co?), abych měla doma 'celou kolekci'. Musím ale přiznat, že i přesto, že ho mám už týden, poslechla jsem si ho jen jednou a to dnes, jelikož rodina nebyla moc paf z poslouchání 1D na cestě.



X - Ed Sheeran (deluxe edition)

Další album, tentokrát druhé od Eda Sheerana (vlastním i první, yay). Při pohledu na něj si někteří a vlastně i já začnou říkat, jestli se další album bude jmenovat dělení nebo minus, jelikož vykročit z této pravidelnosti by bylo hrozně smutné. Prostě představte si album Eda s normálním názvem, hrůza! Každopádně, obsah je úžasný a s každým poslechem se víc a víc zamilovávám do jeho slov. V některých písničkách se trochu opakuje, ale koho to zajímá? Nádherný album.



1989 - Taylor Swift (deluxe)

Tradáček, čtvrté album jedné z mých oblíbených zpěvaček (dělí se o první místo s Avril Lavigne, protože se prostě nemůžu rozhodnout jen pro jednu). Musím uznat, tohle album je něco nového pro Tay, ale je to něco nového, ale taky něco velmi dobrého a něco, co se mi moc líbí. U každé její písničky se potkám s něčím, čemu rozumím s její text je čím dál tím lepší a upřímně, nezajímá mě jestli půjde z country do popu nebo indie, je to nejlepší skladatelka vůbec. Nesmím zapomenout na 13 polaroids, které má každé album.




One Direction - Where We Are live from San Siro stadium

#dontjudgeme, once again. Druhý film 1D, který byl bohužel v kinech jen 2 dva dny a někteří (eh, já) zrovna ten víkend nemohli, takže si ho prostě pořídili domů. Nevím, co bych vám mohla říct bez toho, abych tady začala fangrlingovat all the way. Na DVD je zaznamenán koncert 1D ve stadioně San Siro (taky si někdy říkáte, že ty názvy k něčemu opravdu jsou?), což je v Milanu, Itálie. Taky je přidaná skoro půl hodina příprav na koncert jak kluků, tak fanynek.





Stay weird, LizLíbající

/ / book tag / /

23. prosince 2014 v 16:54 | Liz |  Books

Bafity baf. /ne/
Nedělala jsem tagy asi milion let, ale protože jsem našla jeden blog (který se mi mimochodem moc líbil), na kterém byl tento tag, řekla jsem si, proč ne? Tag jsem našla -> zde <- a tak jsem se ho rozhodla též udělat (nebo se říká vyplnit?). No a teď už to nebudu zdržovat a jen vám chci popřát, ať si užijete článek (pokud si myslíte, že teď zapínám Goodreads, abych měla na očích všechny knížky, které jsem četla, tak si myslíte naprosto správně). Nevím, jak to teď budu mít s články, jelikož zítra odjíždím pryč (směr Kolín, Belgie a Amsterdam) a budu moci psát až 30., takže možná přednastavím články, možná ne, každopádně moc nepočítejte s aktivitou.

1. V jakém fantasy nebo dystopickém světě byste chtěli žít?
Tohle je obtížná otázka, protože mě napadá více světů a ne úplně světů najednou. Jako první mi samozdřejmě přišel na mysl Harry Potter, protože kdo by nechtěl žít v Bradavicích? Upřímně řečeno, mám víc školního duchu Bradavic, než naší školy a taky rozumím víc Famfrpálu, než fotbalu, takže by rozhodně neuškodilo žít tam, kam opravdu patřím (šuš, ten dopis se jen ztratil na poště). Taky mě však napadá svět Lovců stínů ze série The Mortal Instruments, což je moje oblíbená, jelikož.. Lovci stínů vypadají líp v černé, než okna jejich nepřátel od roku 1234, no ne? Nesmím zapomenout na knížku Jak vycvičit draka, protože kdo by si nechtěl vycvičit draka? Petra Pana a Zemi Nezemi, kam bych moc ráda odletěla. Ale nakonec, místo, které je mi opravdu hodně blízké a to Krajina divů, kam se zatoulala Alenka. Přísahám, že kdybych viděla bílýho králíka, bylo by mi jedno jestli má kapesné hodinky nebo ne, prostě bych za ním běžela dokud by mě někam nezavedl.


2. Kdo by byl váš knížní partner?
Jedna otázka těžší, než ta druhá. Trochu se budu opakovat z první otázky, ale mohl by to být třeba Petr Pan, který by mě odnesl pryč do Země Nezemě. Taky se trochu opičím od Nu., ale moc se mi líbil její nápad s Malým Princem, který by společnost, přítele zasloužil ze všeho nejvíce. Další, kdo mě napadá je Elisa Dembowski z Tahle píseň ti změní život, s kterou bych si myslím hodně rozumněla. No a nakonec, vím, že jsem zatím nečetla žádnou knihu o něm, ale jelikož jsem viděla seriál, dovolím si zmínit jeho jméno, tedy Sherlocka. Nedá mi to, myslím, že Sherlock by byl nejlepší parťák vůbec.


3.Do které bradavické koleje byste patřili?
Abych byla upřímná, je to opět velmi těžká otázka. Chtěla bych se dostat do Nebelvíru, ale nemyslím si, že jsem na to dost odvážná - i když bych byla odvážná na to, abych poprosila Moudrý klobouk o zařazení. Mrzimor je mi myslím nejvzdálenější, ten určitě ne. Havraspár je založen na chytrosti, inteligenci a učení. Je možné, že tam bych se docela hodila i když si nemyslím, že jsem nějaký chytrolín. Nakonec je to asi tak, že nejblíže je mi Zmijozel, jelikož si vždy jdu za svým cílem, takže mou odpovědí nejspíše bude Zmijozel.

4. Se kterou knížní postavou se aspoň trochu ztotožňujete?
Sakra, ale fakt, kdo takový otázky vymyslel? Tak dobře, trochu se opět opakuji, ale myslím, že toho mám dost společného s Elisou Dembowski a nebudu vysvětlovat proč, jednoduše to tak hodně cítím. Taky myslím, že jsme si podobné s Larou Jean z To All the Boys I've Loved Before - při čtení knihy jsem si hodně uvědomovala jaké stejné špatné vlastnosti mám s Larou Jean. No a nakonec je to jedna z mých nejoblíbenějších postav a to Rose Hathaway ze série Vampýrská Akademie. Je dost namyšlené prohlašovat, že si myslím, že jsme v některých věcech stejné, protože jsem si na 106% jistá, že je mnohem lepší člověk jak já a chtěla bych být takový člověk jako ona, ale přece jen tam jsou někdy momenty, kdy se v ní vidím.


5. Kdybyste si mohli vybrat, stali byste se upírem nebo vlkodlakem?
Well, hodně záleží na tom z jaké knížky bereme upíry, či vlkodlaky. Kdyby šlo o The Mortal Instruments, vybrala bych si vlkodlaka (promiň Simone). Kdyby byli ale upíři jako ve Vampýrské Akademii, byla bych rozhodně upír (tam ale vlkodlaci nejsou).

6. Ve kterém knížním světě byste nechtěli žít?
Záludná otázka. Jako první mě napadl Panem - Hunger Games a asi mi všichni rozumíte proč. Dále svět v Deliriu, kde byla láska nemoc. V takovém světě bych nikdy žít nechtěla. Jsem roztříštěná, svět po válce, všechno zničené a hrozná vláda, k tomu byste mě nedonutili, ani za nahýho Kenjiho (nebo možná..).

7. Který autor je váš nejoblíbenější?
S touto otázkou mám docela velký problém, protože většina autorů buď napíše jednu sérii nebo knihu, dvě a já si oblíbím ty knihy, ale ne úplně toho autora, protože jak může být můj nejoblíbenější s jednou knihou? Proto takovými mými nejoblíbenějšími jsou: Morgan Matson, John Green, J. K. Rowling, Richelle Mead, Cassandra Clare, Becca Fitzpatrick, Kerstin Gier či Nicholas Sparks nebo Rick Riordan. Když jsem byla mladší, byli to rozhodně Vojtěch Steklač a Meg Cabot.

8. Který fandom je ti nejbližší?
Ach, nemůžu přeci vybrat jen jedno z mých dětiček fandomů! Budu počítat nejen knížky, jelikož nemohu vynechat seriály, tedy rozhodně Glee (kvůli němuž za chvilku umřu, až skončí poslední série), Pretty Little Liars, který mě zabíjí už hodně dlouho a asi mi ještě nemá v plánu prozradit, kdo je zatraceně -A, Sherlock - ach Sherlock. Z knížek samozdřejmě Harry Potter, velmi překvapivé. Taky hodně The Mortal Instruments a Percy Jackson (což mi připomíná, jaký je Rick Riordan úžasný spisovatel a že má nejlepší hlášky). Divergence a Hunger Games jsou mi taky dost blízké (ale vůbec se mi nezamlouvají filmy k Divergenci).
Stay weird, LizLíbající

/ / christmas movies / /

22. prosince 2014 v 20:30 | Liz |  Movies&TVshows
Yeaah.
A ahoj, mimochodem. Myslím, že už jsem dost jasně vyjádřila moji ne nenávist k Vánocům, ale ne úplně oblibu Vánoc, ale i tak jsem slibovala článek s vánočními filmy a dokonce jsem nějaké zhlédla (díky, díky, můžete přestat tleskat), takže teď nezbývá nic jiného, než o nich napsat článek, že? Předtím, než začnu, musím také zmínit některé seriály, které mají takovou vánoční epizodu, buď jednu nebo jednu do každé série, je to třeba Glee, kde mám pocit v každé sérii jedna je, Pretty Little Liars, kde měli tento rok první vánoční epizodu, Baby Daddy - stejně jako PLL, nutno zmínit i Sherlocka, kde to nebylo úplně vánoční, ale i tak jsou tam krapet Vánoce (vlastně jen chci, aby jste se podívali an Sherlocka, haha), American Horror Story v první a druhé sérii mají takovou epizodu, The Fosters v druhé sérii, též Girl Meets World a nakonec, nejsem si úplně jistá, jelikož ještě nemám dokoukanou ani první sérii, ale tuším, že i v seriálu Orange Is the New Black je díl s Vánocema nebo minimálně s Díkůvzdáním. Takže pokud sledujete jeden z těchto seriálů, nezapomeňte se kouknout na vánoční epizody, zvlášť ty v Glee jsou nejlepší. Taky musím podotknout, že jsem nezhládla všechny filmy, které jsem měla v plánu, ale měla jsem seznam, takže pokud máte zájem o nějaké filmy mimo článek, tak mrkněte třeba na (názvy jsou anglicky): A Christmas Carol (i knížka - právě čtu), Love, Actually, Polar Express (jeden z mých oblíbených filmů z dětství, který jsem nestihla zhlédnout), It's a Wonderful Life, White Christmas, Home Alone (má 5 dílů), National Compoon's Christmas Vacation, Santa Buddies (též skvělý disney film) a The Year Without Santa Clause. Většina z těch filmů jsou starší, ale z recenzí jsem odvodila, že jsou opravdu hezké. No a teď už pojďme na filmy doporučené mnou.

1. Elf /Vánoční skřítek
Elf, aneb Buddy je Santou omylem jako miminko odnesen na Severní pól a vychován skřítky. Časem ale zjistí, že není jako ostatní skřítci, jak ve velikosti, tak v zručnosti. Skřítci mu tedy prozradí, že je člověk a on se vydá do New Yorku hledat svého otce. Zjistí, že to v normálním světě však nefunguje tak, jako u nich, ale snaží se lidem navrátit vánoční duch a donutit je opět věřit v kouzlo vánoc. Minulý rok, když jsem na film koukala před Vánoci, hodně mě naladil, je to super nápad a film se jednoduše povedl. Je v něm hodně pravdy a zároveň je to nehorázně vtipný.

2. How the Grinch Stole the Christmas / Grinch
Příběh se odehrává v městečku Kdovice, kde žijí Kdovíci, kteří přicházejí na svět tak, že přistávají na zem v takovém padáčku. Stejně tak se to stalo s Grinchem. V 8mi letech se však od všech začal lišit tím, že mu narostly vously a chlupy, ještě k tomu zelené. Děti se mu začaly smát a on utekl, zrovna v období Vánoc a schoval se v jeskyni v horách. Od té doby začal Vánoce nesnášet, stejně jako všechny Kdovíky, pro které jsou Vánoce posvátné. Teprve o pár let později se ho malá Cindy Lou snaží pozvat na oslavy Vánoc a usmířit Grinche s Kdovíky. Grinch je asi můj oblíbený vánoční film a myslím, že i když je to už dost starý film, výdycky mě rozesměje. Je též doprovázen krásnou hudbou.

3. The Santa Clause / Santa Klaus
/fakt to je česky 'Klaus'?!/
Scott Calvin je rozvedený otec malého chlapečka Charlieho, který s ním nerad tráví čas. Bohužel ale, musí s ním být na Vánoce (kolikrát už jsem v tomto článku napsala Vánoce?) a Scott se dozvídá, že Charlie už přestal věřit v Santu. Přesto se chová jako špatný rodič. Až v noci, když něco uslyší na střeše a zjistí, že je to Santa, který z ní spadl a teď je na Scottovi, aby doručil dárky a byl Santou. Po tom, co práci splní, myslí si, že to byl jen sen, Charlie si ale neustále myslí, že se to stalo, ale jak by mohlo? Vždyť je to nemysl..Proč ale Scottovi narostli pořádné vousy, přišel seznam hodných dětí a narostlo pořádné břicho? Myslím, že když přidáte do filmů děti, hned jsou o moc lepší a roztomilejší. Tento film nebyl vyjímkou a mně se dost líbil i nelíbil zároveň. Bylo to jednoduše dobré a obzvlášť hezké pro děti.

4. Rudolph the Red-Nosed Reindeer / Rudolf
Kreslená pohádka o sobovi Rudolfovi, který se narodil v Santové vesničce, ale hned od narození se lišil od ostatních svým červeným nosem, který někdy i zářil. I jemu se začali jeho vrstevníci posmívat a i když si našel kamarádku (trochu víc než kamarádku), jeden z ostatních sobů mu řekl, že se s ním baví jen protože je jí ho líto. Rudolf proto uteče a najde si kamaráda v jeskyni, kde se ubytuje. Jeho kamarádka se ho vydá hledat, ale zajme ji zlá čarodějnice, ještě k tomu nekonečně sněží a Santa má problémy s doručením dárků. Je tedy na Rudolfovi, aby všechny zachránil. Rudolf the Red-Nosed Reindeer je jedna z mých oblíbených vánočních písniček (jo, je trochu divný, že někdo, kdo nemusí Vánoce má oblíbené vánoční písničky) a musela jsem se na poádku podívat. Upřímně řečeno, skoro pořád jsem si u sledování říkala 'poor Rudolph', protože mám slabost pro postavy, které jsou odlišní a ostatní se jim smějou. Každopádně to je ale opravdu hezké a moc se mi pohádka líbila.

5 I Saw Mommy Kissing Santa Clause / Viděl jsem maminku líbat Santa Clause
Justin a Bobby jsou nejlepší kamarádi. Při Díkuvzdání ale Bobbyho rodiče oznámí, že uvažují o rozvodu a oba chlapci jsou z toho velmi smutní. Jednoho večera, když se Justinovi rodiče hádají a on má spát, uslyší Santu a nedá mu a jde se podívat dolů, kde uvidí Santa Clause a jeho maminku. Stihne je však vyfotit ve velmi neobvyklé poloze - když se líbají. Justin to řekne Bobbymu a spolu vymyslí plán - Bobby bude hodný a Santa mu na Vánoce nadělí usmířené rodiče a Justin bude naopak zlobit, aby Santa zůstal co nejdál od jeho maminky. Musím přiznat, že tenhle film mě hodně rozesmál. Justinovi rodiče ještě víc přidávali do ohně, aby to vypadalo, že se maminka líbala a pořád se schází se Santa Clausem, samozdřejmě nevědomky. Justin dokonce posílal dopis Mrs. Clausové i varovné dopisy Santovi. Zkrátka to byla skvělá podívaná a mocmoc doporučuji.

6. Happy New Year / Šťastný Nový rok
/tenhle se trochu nehodí, ale rozhodla jsem se, že i oslava Silvestru se počítá/
Film je o několika párech, které jsou všechny nějak společně propojeny. Jde o oslavu nového roku v New Yorku, kde každý z jedinců s něčím bojuje a snaží se prožít ten nejlepší Silvestr. Nebudu vám každý příběh zvlášť popisovat, protože vám nechci nic prozradit, ale moc se mi film líbil a krásně byli zapojeny všechny věkové kategorie. V obsazení se mi moc líbili Zac Efron, Lea Michele, Ashton Kutcher, Jon Bon Jovi, Jake T. Austin, Sarah Jessica Parker a Jessica Biel, prostě hvězdné obsazení.




Stay weird, LizLíbající

/ / a little party never killed nobody / /

21. prosince 2014 v 17:53 | Liz |  Liz.
/to se k názvu fakt mocmoc hodí/
Hey.
Hned na začátku bych se chtěla omluvit za to, že je zase blog plný hlavně příspěvků o mně a ano, uvědomuju si, že je to kinda selfish, ale snažím se dodržovat režim nedělí a zároveň moc nestíhám články v týdnu, takže se na mě prosím nezlobte za to, že tu bude 150 článků o mém nudném životě. Minimálně se můžu snažit, aby můj život byl trochu zajímavější.
Jak už jsem možná zmiňovala minulou neděli, tento týden ve škole neměl být tak náročný, spíš oddechový, ale bylo tomu přesně naopak a my jsme psali docela dost písemek. V pondělí to byla chemie - z ní mám dobrý pocit. Ve středu jsme měli psát ze zemáku, ale jelikož u nás ve škole byla zumba a z naší třídy se jí účastnilo více lidí (včetně mě, haha), tak jsme nepsali - učili jsme se vlastně jen jednu hodinu (ti co tančili), protože jsme měli první kolo, následně měla druhá kategorie první kolo a pak jsem postoupila do druhého kola a čekala, až zkončí druhé kolo druhé kategorie, abych se dozvěděla výsledky (pokud jste to nepochopili, máte to prostě blbý). Mimochodem, byla jsem čtvrtá. Ve čtvrtek jsme psali z matiky, z které mám jedničku a musím se pochlubit, vychází mi průměr 1,47, takže stačí napsat dobře čtvrtletku a možná ještě nějakou písemku a voila, pololetí jsem zmákla. Taky jsme psali z fyziky, ale bohužel zatím nevím známky, cítím se ale ohledně písemky docela dobře.
Předtím, než začnu o pátku a víkendu, chtěla bych zmínit #thelinesproject, do kterého už se nemůžete bohužel zapojit, ale i tak by se měl zmínit. Byl to projekt (nevím, jestli byl jen na instagramu nebo ještě někde jinde, ale já ho našla tam), kterýho jste se mohli zůčastnit 15-20. prosince a spočíval vlastně v tom, že si na jedno zápěstí nakreslíte 5 čar, tedy deprese, sebepoškozování, smutek, nenávist společnosti, pomoc a podpora (je více verzí, viděla jsem anglicky, kde mají 9 čar a věci jako poruchu příjmu potravy či panické záchvaty nebo záchvaty úzkosti). Pokud jste aspoň jedno z toho zažili, nakreslíte si čáry na levou ruku. Pokud ne a jen chcete lidi, co to zažívají nebo kvůli tomu spáchali sebevráždu podpořit, na pravou. Někteří lidi to dělají i teď, takže by nebylo na škodu se zapojit. Připadá mi to jako hodně dobrá věc a lidi tak můžou zjistit, že nejsou jediní, co mají takové problémy.
No a teď už pojďme k pátku. Skoro všichni asi znáte takové vánoční besídky ve třídě, kde si dáváte dárky, zpíváte koledy a přejídáte se cukrovím. U nás ve škole se poslední den před prázdninama dvě hodiny učíme, následně máme o přestávce zpívání na schodech, kdy se všichni mačkáme na schodech a zpíváme koledy a pak mají všechny třídy besídku. Neřekla bych, že má naše třída nějaký nejlepší besídky, vlastně máme hlavně dobré cukroví, no a..Jo, jinak nic, jen plno dárků. Takže jsme vlastně asi 2 hodiny strávili jezením a děkováním si za dárky. Co bych k tomu mohla dodat? Doufám, že se mým kamarádům dárky líbili stejně jako mně ty jejich. Následně jsme měli večer firemní večírek, což byla sranda. Nevím, jak vypadá normální firemní večírek, ale ty naše určitě normální nejsou a tenhle rok to bylo fakt super. Myslím, že na pokoj jsme odcházeli někde ve dvě. O víkendu jsme zůstali na Dolní Moravě, kde večírek byl a vlastně jsme nedělali nic, šli jsme jen později do bazénu, protože jsme všichni moc líní. Večer nám pustili Dobu Ledovou 4. Dnes ráno jsme jeli domů a pokračovali v nic nedělání. Uvidím, jak to teď bude se článkama, jelikož ve střed odjíždíme pryč, ale budu se snažit, co nejvíce do konce roku psát. Užívejte si prázdniny!
/fotky - hella cute random fotka, the lines project, naše třídní besídka, fotky z večírku/




Stay weird, LizLíbající

/ / christmas sucks..a lot / /

18. prosince 2014 v 20:39 | Liz |  My thoughts.
Hello there.
Přemýšlím o tom, jestli nemám výkyvy nálad, protože..no, mám pocit, že mám výkyvy nálad. To ale není podstatné, jednoduše mám docela divnou náladu a říkala jsem si, že bych se rozepsala o nějakém tématu. S tím, že jsem ale nechtěla být zlá na sebe ani na žádnou jinou osobu, budu zlá na Vánoce. Ukážu vím, proč někteří z nás (tady já) nechápou Vánoce a připadají jim jako nepodstatné svátek. Předem vám říkám, nejsem věřící a tyhle všechny věci s narozením Ježíše do toho nezahrnuju a uznávám, že pro věřící by to měl být takový typ svátku, kdy by zašli do kostela a měli nějakou slavnostní večeři. Budu se snažit ten fakt nevynechávat.
Proč mi Vánoce čím dál tím víc příjdou otravnější a na nic? Dárky. První věc. Není to tím, že bych nebyla spokojena s tím, co dostanu nebo bych se stresovala s tím, že se ostatním nebudou líbit moje dárky, ale je to právě to, že všichni prohlašují, jak nezáleží na tom, co dostanou pod stromeček, hlavně že jsou s rodinou a že jsou Vánoce svátku klidu a míru a měli bychom být na sebe hodní. Proč tedy dárky nezrušíme? Protože já si myslím, že dnešní Vánoce jsou jen o těch dárcích. Prosím, vyvraťte m to někdo a řekněte mi, že to tak není u vás a že nemám pravdu, protože bych se vsadila, že polovina lidí, co si tento článek přečte při zmínce o Vánocích pomyslí na dárky. Možná na jídlo, stromeček, ale hlavně dárky. Nerozumím tomu, proč se na oslavu narození Ježíše dávají dárky. Je to jako - hele, dneska se narodil támhle Ondra. Tady máš dárek. Prosím, příjde vám to logické? /samozdřejmě uznávám, že to tak není vždycky/
Další věcí je právě klid a mír a všechny blablabla věci, co se o vánoční náladě říkají. Připadá mi, že to jen potvrzuje, že lidi na sebe jinak hodní nejsou a nežijou v klidu a míru, ale najednou Vánoce, buďme na sebe hodní, buďme štědří a žijme v klidu a míru! Neříkám, že je špatný, když jsou lidi na sebe takový, ale proč se to tedy děje jen na Vánoce? Protože podle mě by to tak mělo být každý den. A upřímně řečeno, není to tak ani moc na Vánoce /možná, že existují lidé, kteří takoví jsou a pokud o nich víte, dejte mi vědět).
Další věc jsou lidi, kteří jsou z Vánoc nehorázně nadšení a kupují dárky od září - teď nechci říkat, že jsou špatní nebo, že jsem proti nich, jen myslím, že je/vás nechápu, když kupuju třeba dárky týden před Vánoci a nečekám na ně od ledna. Hrozně moc mě deprimují neustálé fotky stromečků, světýlek, dárků, Santy a všeho tohohle. Jak jsou 'vánoční maniaci' (omlouvám se za hanlivé označení) nadšení z ozdobování stromečku a nikdy nezapomenou dát fotku na Instagram, snapchat, facebook a bůch ví, co ještě. Prosím, vysvětlete mi, co je na tom tak skvělého? Koupím stromek a postavím si ho v obýváku. Vyndám ozdoby a světýlka a pověsím je na stromek, tradá. Kde je nějaká opravdová akce a vzrušení v ozdobování stromku?
Hrozně mě deprimují a iritují vánoční ozdoby, vánoční písničky (kromě Merry Christmas, Kiss My Ass samozdřejmě), vánoční filmy, které všechny končí stejně a neumím zabalit dárky. Možná mám jen špatnou náladu, ale necítím žádné vzrušení a možná taky je to kvůli tomu, že jsem z Běloruska a slavíme spíše Nový rok, ale možná taky ne. Nechci nikomu vyvracet jejich názory, ale prosím, buďte k lidem ohleduplní, když kvůli Vánocům tak nadšení nejsou. /obrázek nahože je taky moc deprimující a ještě víc mě štve, že píšu vánoční články a moc se mi líbí postava pochmutného chlapa z Vánoční Koledy, který nemá Vánoce/




Stay weird, LizLíbající

/ / you're losing your words, we're speaking in bodies / /

14. prosince 2014 v 19:50 | Liz |  Liz.
Hey.
Tradá, už je neděle (zase..jak se to jen stalo?) a můj každotýdenní update o mém nudném životě, yay. No a protože to nechci zdržovat, rovnou začnu. Možná bych vás ale měla upozornit, že teď pořád bůh ví proč, říkám 'haha', takže to prosím respektujte. Minulý týden jsem nebyla ve škole, takže jsem tenhle týden hlavně doháněla učivo a dopisovala sešity. Byla to docela makačka, ale taky jsem se vyvlíkla z písemky z matiky - zkoušela mě místo písemky v pondělí v pátek a taky jsem měla možnost napsat do písemky z češtiny, že jsem po nemoci, čehož si hodně vážím, protože jsem to možná nepodělala tak moc, ale rozhodně jsem nebyla připravená psát takovou písemku. Bohužel, musela jsem psát písemku z chemie hned v pondělí a za 1- vděčím své kamarádce, která to uměla. Ostatně jsme psali opravnou písemku ve středu (nebyla jsem jediná, kdo to neuměl, ale jedna z mála, kdo seděl vedle někoho, kdo to uměl) a tu už jsem napsala sama od sebe dobře, doufám. Ze zkoušení z matiky jsem dostala taky 1-. Taky jsme psali z dějepisu a známky zatím nevíme, ale mám z toho dobrý pocit a myslím, že mám všechno dobře. Písemky mě zrovna teď hrozně deprimujou a učitelé by mohli trochu respektovat to, že je to náš poslední týden před prázdninama a nedávat nám důležité písemky, to by bylo skvělé, haha.
Abychom už ale opustili školu. V úterý jsem byla na ortodencii, tedy na utahování rovnátek a teď mám opět modré gumičky, poměrně světlé. Taky jsme se dohodli, že mi budou nasazovat rovnátka i na dolních zubech (jupiii) někdy v lednu. Jsem z toho fakticky nejvíc nadšená, haha. V úterý byli taky Zimní tancovánky, které se pořádají v naší hudebce každý rok. Mamka mě nejdřív nechtěla pustit (protože mě taky nepustila na tělák a sporty celý týden), ale nakonec jsem to ukecala a mohla jsem tančit. Dost se nám to povedlo a myslím, že pokaždé, když takhle vystupuju, dodává mi to radost do života (very deep, haha). Jak už jsem ale řekla, jinak jsem nesportovala a měla víc času, jak na školu, tak na kamarády, což mě moc potěšilo. V sobotu jsme byli s celou rodinou v Hradci na 3. části Hobita a bylo to opravdu úžasné, skvělý film. Už bych si konečně mohla přečíst tu knížku, že? Haha. V Hradci jsem taky dokoupila dárky (haleluja) a koupila si konečně čepici a šálu (hip hip hurá!), no a nemohla jsem se nepochlubit a proto máte dole fotku. Nakonec ještě musím zmínit, že jsme v pátek ve škole mocmoc 'charitovali' a fotky máte opět dole.
Taky se snažím trochu naladit na vánoční náladu, ale moc mi to nejde. Vím, že jsem řekla, že napíšu článek s filmy, ale zatím jsem neměla moc času na sledování a doufám, že až dopíšu článek, stihnu ještě zkouknout I Saw Mommy Kissing Santa. Taky celý víkend bůh ví proč poslouchám All Time Low (což samozdřejmě není nic špatného, jelikož je to jedna z mých oblíbených skupin) a začínám opět přicházet na to, proč je Merry Christmas, Kiss My Ass moje oblíbená vánoční písnička. Každopádně, užívejte si dá se říci zimní počasí a vánoční atmosféru a nezapomeňte to tenhle poslední týden přežít.
/fotky - random fotka, když se nudíme na odpolku, fotky z těchto a minulých tancovánek, které jsme se snažili napodobyt, jak jsme se nudili na matice, 3 fotky z naší much charity, já a moje tulipány - mimochodem zase mám tulipány a jsem z nich hrozně nadšená, moje čepička a šála)




Stay weird, LizLíbající

/ / to all the boys i've loved before / /

13. prosince 2014 v 22:50 | Liz |  Books
Haii.
Víte, přišla jsem na to, že jsem fakt naprosto neschopná. Neustále bych sem psala 'recenze', ale v pondělí mám odevzdat čtenářák a nemám nejmenší tušení, na jakou knížku ho budu psát. Rozhodně to není tím, že bych neměla co, to samozdřejmě mám, ale je mi hrozně blbý, když musím do něj psát, že se on či ona zamilovala, měl/a sex a podobné nevhodné věci. Takže jo, asi si napíšu něco jako Harryho Pottera. Ale teď už ke knížce. Napsala jí autorka Jenny Han, která taky napsala sérii 'Summer', která začíná knihou The Summer I Turned Pretty, kterou už jsem též přečetla. Dále taky napsala sérii, která nevím, jak se jmenuje, ale začíná knihou Burn for Burn. To All the Boys I've Loved Before není přeložena do češtiny a nevím jestli bude, ale myslím, že v angličtině vlastně ani není tak náročná a mně se četla dost lehce. No a protože končí poměrně dost otevřeně, tak spisovatelka chystá v roce 2015 vydat sequel, který se bude jmenovat P.S: I Still Love You, na který se moc těším, protože to vlastně neskončilo jen poměrně otevřeně, ale zatraceně hodně otevřeně. No a teď už přestanu kecat a pojďme tedy k obsahu.

Lara Jean miluje hromadění věcí. Obyčených, ale pro ni důležitých věcí, jako dopisů, které napsala všem klukům, které dřív milovala. Napsala jejich adresi, nalepila známky, ale nikdy neodeslala. Její otec je doktor a matka umřela, starší sestra zrovna odjíždí na vysokou do Evropy a ona je odkázána zůstat doma s tátou a mladší sestrou - to samozdřejmě není nic špatného s jejich dobrými vztahy a vůbec. Jednoho dne za Larou Jean ale příjde kamarád z dětství - do kterého byla zamilovaná a taky mu napsala dopis - s tím, že mu dopis přišel. Proto hned začne šílet a dozví se, že v její tajný skrýši žádný dopisy nejsou a nejspíš jsou všechny odeslány. Což taky započítává i ten pro jejího souseda, který chodil ještě před týdnem s její starší sestrou (rozešla se s ním před odjezdem). Aby mu tedy vymluvila, že to, co je v dopise není už pravda (jelikož je to těžko uvěřitelný, když to psala asi teprve dva roky zpátky), řekne mu, že má kluka a to Petera - kamaráda z dětství, kterému též přišel dopis. Ze začátku to mají v plánu ukončit asi po jednom dni, ale následně se Peter rozhodne, že i on potřebuje takovou falešnou přítelkyni, aby jeho ex žárlila. Po chvíli ale všechno tohle předstírání začne být skutečné a Lara Jean neví, co si se svýma citama počít.


Zezačátku jsem si knížkou moc jistá nebyla. Někdy v září jsem si objednala asi pět anglických knížek a tohle byla jedna z nich. Moc se mi zamlouval název a popis a prostě jsem to chtěla přečíst. Když jsem si přečetla něco jako prolog, nechytlo mě to. Po tom, co jsem si však přečetla prvních pár kapitol, nemohla jsem to odložit a byla jsem na sebe nesmírně naštvaná, když se mi chtělo spát. Pozoruhodné je, že mě nezaujalo nejdřív všechno okolo těch dopisů a lásek, ale její vztahy v rodině se sestrama a tátou. Je to rozhodně perfektní vysněná rodina (až na ztrátu matky, samozdřejmě). Hodně mě zaujala postava Margot, tedy její starší sestry, která na sebe vzala roli matky asi v 12ti letech, když jejich matka umřela. Myslím, že to by nezvládlo hodně lidí a i když je to jen postava, tak k ní mám velký respekt. Taky jsem hodně chápala ten vztah mezi Larou Jean a Margot, která byla na vysoké a často se s rodinou nevídala..znám ten pocit.
Následně Lara Jean, která uměla lidi milovat, ale vždy se zamilovala do lidí, kterých nemohla dosáhnout, což je dost nefér. Myslím, že se hrozně bála oslovit kluka nebo jednoduše něco podniknout, aby si jí všimnul a i já jsem byla krapet překvapená, když kývla na Peterovu nabídku. Taky postava Chris, nejlepší kamarádky Lary Jean, kterých kamarádství mě utvrdilo v tom, že i tak rozdílní lidi můžou být nejlepšími kamarády.
Většinou by byli takové knížky hrozné klišé, ostatně většina knížek obecně jsou klišé. Tahle ale nebyla. Teda, samozdřejmě v některých věcích byla, ale obecně nebyla tak moc, jak jsem myslela. Nejzajímavější bylo přemýšlet nad tím, kdo doopravdy dopisy odeslal a musím přiznat, že můj největší podezřelý nakonec nebyl ten, kdo to udělal. Konec byl ale zdrcující a božínku, prosím, ať Jenny Han napíše, co nejrychleji ten druhý díl nebo se z toho čekání zblázním. Mimochodem, úžasná knížka, moc moc moc jsem si ji užila. Taky mě hodně inspirovala k tomu, abych jeden takový dopis napsala.




Stay weird, LizLíbající

/ / fix me / /

12. prosince 2014 v 20:38 | Liz |  Články k tématu týdne

Coldplay - Fix You

/nevím proč tohle cpu do tématu týdne, ale jak jsem za něj zavadila pohledem, chtělo se mi/
Vlastně vím, proč tohle zařazuju do tématu týdne, protože jsou to věci, s kterýma se chci svěřovat kamarádům, ale nemůžu (proto to píšu na blog, haha). Nevím proč a chci to vědět. Seznámím se s člověkem, začnu ho poznávat, svěřovat se, dostanu se k němu blíž, konec. Nemůžu se dostat blízko, protože lidem nedůvěřuju a jsem moc zranitelná. Zároveň ale neumím utíkat od lidí. Chci tu pro ně být a chci vypadat jako nejvíc v pohodě člověk, kterýmu se můžou svěřit a očekávat od něj pomoc. Nepotřebuju jim říkat, proč jsem smutná já a cítím úzkost. Proč? Protože to nikdo nepozná, dokud nebudu chtít, aby to poznal. A pak jen pozoruju, jak to lidi vzdávají. Jak jim dojde, že mě opravdu nepotřebují a vím, že je to pravda. Možná, že kdybych se jim někdy taky svěřovala, nedopadlo by to tak. Ale kde je pointa? Pointa toho, že jim řeknu, co je špatně a proč v pohodě nejsem? Co se změní, když to udělám?
Snažím se nejlépe, jak můžu, ale stejně pořád prohrávám.
Jsem unavená, hrozně unavená, ale nemůžu spát.
Ztratila jsem něco, co nejde nahradit.
Jsem rozbitá a snažím se sama zpravit, ale neumím to.
A Fix You je až moc výstižná písnička.
Miluju pocit, když ležím v posteli po tom, co jsem moc dlouho přemýšlela a moje oči jsou unavený od přemýšlení. Nestává se to často. Někdy mě to zasáhne jako blesk. Jako výbuch všech emocí, o kterých jsem nikomu neřekla. Je tma a celý dům spí a já cítím pod obličejem vlhko a najednou to zkončí. A příjde nesmírný klid v tichu a tmě. Nekončí to pomalu, ale náhle na pár minut se cítím skvěle. Jako kdyby mi někdo dal všechny odpovědi, které potřebuju a i když stejně nemůžu spát, na chvilku mám pocit, jako že je všechno spravené a moje imaginární lepidlo funguje.
---
Špatný je, když nepomáhají seriály. Horší, když nepomáhá čtení. Nejhorší, když nepomáhá hudba, protože v tom momentě by měli pomoct lidi. Mám kamarády. Vlastně mám kamarády, kteří mě pevně ujišťují v tom, že jim kdykoliv můžu napsat a svěřit se, ale nemám kamarády, kteří mě vidí ztracenou ve tři ráno a můžou mě přijít obejmout a říct mi, co mám dělat. Nemám kamarády, který jsem potřebovala a potřebuju hodně. Ostatním jsem moc blízko nebo moc daleko a je mi líto, že jim nejsem vždy vděčna za pomoc.
---
Jsem hrozná osoba. Není tak těžké si to přiznat, těžší je snažit se to změnit. Snažím se vyhovět všem, ale zároveň vím, že nedokážu být nic jiného, než tohle. Nikdo neřekl, že je to lehké, ale taky se nikdo nezmínil o tom, jak moc těžké to je (Coldplay je nedocěňovaná skupina, tohle bylo z písničky The Scientist). Chci zpátky do momentu, kdy jsem se nebála za někým jít a mluvit s ním. Nebála se reakce lidí na můj život. Nepřemýšlela o tom, jak to zkončí. Vrátila bych se zpátky a řekla sama sobě, ať příště hned od začátku předpovídám konec. Vždycky.
Hádám, že nejlepší je počkat, až najdu osobu, které budu věřit natolik, abych k ní byla blízko a přitom se mohla svěřit. Čekám na to, až mě někdo příjde ve tři ráno obejmout a já budu moci říct všechno, co nemůžu.



Stay weird&stay strong, LizLíbající

/ / christmas playlist / /

10. prosince 2014 v 20:10 | Liz |  Music
Hello there.
Protože všichni šílí kvůli kupování dárků a obecně Vánoc a jsou naladěni na takovou tu vánoční náladu, rozhodla jsem se, že bych taky mohla napsat pár článků, abych na to naladila i ostaní lidi. Já upřímně moc naladěná nejsem, mám krizi s dárky a makám ve škole. Jediné věci, které mě opravdu trochu naladily byl stromeček ve škole, světýlka v pokoji a kalhoty se sobíky, jinak jsem si skoro ani nevšimla, že je najednou -3 stupňů a za dva týdny jsou Vánoce, ups. No a protože nejlepší způsob, jak se naladit na tuto náladu (jak jsem dnes zjistila na angličtině) je pustit si vánoční písničky či filmy, tak vám dnes přináším hodně hodně moc vánoční playlist s mými oblíbenými vánočními písničkami. Plánuju i filmy, ale vidím to tak po víkendu, abych jich mohla ještě pár zkouknout. Takže si hudbu užijte a celý playlist si přehrajete pokud uděláte -> click

All Time Low - Merry Christmas, Kiss My Ass
Train - Shake up Christmas
Wham! - Last Christmas
Mariah Carey - All I Want For Christmas is You
Simple Plan - My Christmas List

Frank Sinatra - Let it Snow
Bing Crosby - White Christmas

Jingle Bell Rock
Rudolph, the Red Nosed Raindeer

Santa Claus is Coming to Town - Justin Bieber
Flo Rida feat. Trey Songz - Jingle Bells
Glee - Baby, It's Cold Outside




Stay weird, LizLíbající

/ / sleep well / /

8. prosince 2014 v 20:46 | Liz |  Tips & cool stuff.
"It's not like a wanna die. I just want to fall asleep and never wake up again."
Mám problémy se spánkem. Když říkám problémy, myslím tím, že mám opravdu problém se spaním třeba ve čtyři ráno a chtěla bych to nějak řešit. Ze všeho nejvíc bych ale chtěla poradit vám, jak se s tím vyrovnávat nebo takovou nespavost překonat. Já mám hodně potíží s vypnutím a jednoduše přestat myslet. Někdy jsem dokonce unavená, tak si lehnu do postele a najednou bum - spadne na mě tíha celého života a nemůžu přestat myslet. Co když tu písemku zítra pokazím? Co když je na mě opravdu naštvaná? Co když zítra umřu bez toho, abych řekla všechno, co chci? Co když byli kaštany zasazeny ze zubů dinosaurů? A další. Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by měl stejný problém jako já, takže pokud ho někdo má, tak se rozhodně ozvěte, kdykoliv. Dalším problémem je prostě to, že nejste unavení. Moc kofeinu, adrenalinu? Spali jste minulý den až do deseti? Tyhle věci jsou rozhodně velkými důvody neúnavy v hodinách, kdy normálně chcete spát. Proto hlavně doporučuji - žádné kafe ani energické nápoje po 16-17tý hodině a taky třeba nepít věci jako coca-cola např. hodinu před spaním. Nevstávat o víkendu déle, než v devět ráno, pak se stává, že dlouho neusnete a je to špatný obzvlášť v neděli. Pro lidi, kteří jsou na tom jako já, mám pár rad, které by vám možná mohli někdy pomoc:

1. počítání oveček
Dobře, tohle zní jako totální kravina, ale rozhodně to někdy pomáhá. Nepočítejte jen 'jedna, dva, tři..', ale vždycky si zkuste dodat v hlavě u každého čísla ovečku a počítejte tak hodně, jak je potřeba. Po chvilce opravdu přestanete tak vnímat okolí a minimálně jste v polospánku. Podobný je i vytváření si snu (moje rady prosím nejsou odborný, takže je tak ani neberte). Teď už mi to moc nepomáhá, ale dřív, když jsem nemohla spát, začala jsem si dělat sen - vydávám vlastní knihu nebo pozoruju své kamarády, jak jsou šťastní. Líbí se vám nějaký kluk/holka? Udělejte si celý příbeh o tom, jak vás osloví a další věci (promiňte, tohle opravdu moje parketa není). Je to docela lehké a jak se na to začnete soustředit, pomůže to, jen použít trochu fantazie.

2. poslouchání hudby
Musím uznat, že tahle metoda nepomáhá všem lidem a někdy ani mně. Důležité je mít playlist nebo album, které je uklidňující, pomalý (některým lidem vyhovují i rychlé, ale pomalé jsou častější). Další věcí je to, že byste neměli umět text. Hned jak si začnete písničky v hlavě zpívat, ruší vás to od usínání. Pustit si potichu uklidňující hudbu a snažit se do ní zaposlouchat fakt často pomáhá. Dobré je taky měnit pořadí písniček, obecně měnit písničky, abyste taky nepřemýšleli o tom, která bude další nebo se nazačali učit ten text.

3. mluvení/čtení/sledování filmů a seriálů/hraní her
Tahle rada je špatná. Opravdu je a já se za ni trochu stydím, protože pak může být návyková a nikdo nechce, abyste nespali záměrně. Pokud však nemůžete usnout, prostě z tý postele vstaňte, vezměte do ruky mobil, knížku nebo počítač a začněte se koukat na nějaké krátké videa, číst, hrát hry nebo si s někým psát. Neradila bych ale vzdávat usínání po 10ti minutách, čas, za který jste němohli usout by se mohl pohybovat od 30ti minut do hodiny, protože to už tak normální není. Otravovat takhle někoho v noci je velmi obtížné, ale pokud je k tomu příležitost, tak musím přiznat, že takhle pozdě je nejlepší čas na řešení něčeho (tímto děkuju všem, co se mnou po půlnoci ve všední dny komunikují, snaží se mi pomoct a jsou ochotní i mně dovolit, abych jím pomohla, jste nejlepší lidi na světě). Nad sledováním něčeho bych dala samozdřejmě přednost knížce, která je více unavující a taky to není žádné elektronické zařízení. Samozdřejmě je to na vás a doufám, že tyto věci vás dokážou vysílit stejně jako mě.

4. prášky
No a poslední a můj neoblíbený způsob, jak zrychlit usínání jsou prášky. Jsem si jistá, že jich existuje spousta a většinu vám dají v lékárně bez receptu. Já osobně se toho hodně zdráhám, protože nemám ráda prášky obecně, ale třeba moje sestra takové má a říká, že jsou dost účinné a usíná se rychleji. Abych byla upřímná, nedoporučuji vám to. Je to špatný způsob, jak přinutit tělo spát i když je třeba šest ráno. Pokud si ale myslíte, že je to chytré řešení a nechcete být věčně ráno unavení, tak je naprosto v pořádku si je koupit a používat. Koneckonců, každý si někdy potřebuje prášky vzít. Co by ony nespravily?




Stay weird, LizLíbající

/ / you're cold and i burn i guess i never learn / /

7. prosince 2014 v 18:15 | Liz |  Liz.

Hello there.
Už mi docházejí, spíše došli 'opravdu vtipné' způsoby, jak začít takový nedělní článek, který je založen jen na tom jak žiju, takže vám to řeknu na rovinu - jsem nudná, tenhle článek bude nudný a je mi moc líto, že jste na něj narazili. Každopádně ale update udělat musím, že? Tento celý týden jsem proseděla doma, protože jsem (byla) nemocná. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, abych mohla do školy už od úterka (ano, opravdu jsem musela škemrat, aby mě pustili do školy), ale nic nepomohlo, musela jsem zůstat doma a vynechat písemky, které jsem si potřebovala napsat. Protože co může být lepšího, než být zkoušená po tom, co všichni své písemky dostanou? Upřímně řečeno, myslím, že když někdo chybí nejčastěji chodí za mnou, ale když chybím já, tak nevím, jak si mám dopsat sešity, protože moji spolužáci neumějí psát. Nejlepší jsou ale až písemky příští týden, jako takový menší test z matiky v pondělí z látky, kterou jsem celou vynechala s učitelkou, která mi řekne, že jsem si to měla sehnat. Omlouvám se, ležela jsem víc jak polovinu týdne v posteli s problémy s dýcháním a nikdo z mých spolužáků mi nebyl schopen půjčit sešit matematiky, jelikož máme matiku kromě středy každý den a samozdřejmě mi to taky nevysvětlili. Už nebudu mluvit sarkasticky, jen mám špatný víkend.
Uznávám, že jsem ale byla docela dost nemocná. Začalo to vlastně jen takovým menším nachlazením, následně mě začalo bolet v krku. Bylo to v pohodě, dokud jsem nezačala kašlat a moje plíce protestovali proti dýchání - mám astma a pokaždé, když jsem víc jak nachlazená se krásně zapojí. Astma sucks, můj organism sucks, life sucks a lot.
Ve čtvrtek jsem dostala svolení jít se podívat na tančení, protože máme v úterý vystoupení (pokud tedy budu moct jít vůbec tančit). Taky jsem četla knížky, hodně. Znovu jsem si přečetla Bez Naděje, jak můžete vidět v minulém článku. Pokračovala jsem ve čtvrtém díle Harryho Pottera, přečetla To All the Boys I've Loved Before, což je mimochodem amazing a já jsem na sebe pyšná, že jsem to v angličtině dala tak rychle. A nakonec jsem začala Kde končí duha, tedy Love, Rosie, kniha kterou jsem si chtěla přečíst, než výjde film. Hlavně jsem se ale nudila. V pátek jsem s rodiči jela koupit lyže a další věci k lyžování, které jsem potřebovala. Myslím, že oba hrozně přemýšlí nad tím, jak to bude ladit, já se držím toho, že to dobře padne a pak jsou na mě krapet naštvaní, když řeknu, že je mi jedno, které vyberou. Včera mi bylo opět dovoleno někam jet a to do tesca, protože prej potřebuju nové pyžamo - moc nechápu, proč nemůžu spát v tričkách a mikinách, ale jsem spokojena s mýma novýma kalhotama se sobíky. Taky jsme koupili tátovi dárek k Vánocům, což je..dobré. Zapomněla jsem taky zmínit, v pátek večer/v noci (záleží jak berete čas 22:00-5:00) jsem měla chuť na projíždění blogů, tak jsem projížděla blogy a musím říct, že někdy naprosto nechápu o čem lidi píšou a proč jsou některé naprosto nezajímavé blogy oblíbené, ale některé byli prostě úžasné a často dodávali inspiraci na články nebo vzhled - ne, že bych někdy v nejbližší době plánovala změnit vzhled, můj New York v pozadí a moc krásné menu nikam nejde. Taky jsem hledala inspiraci na dárky a všechny, kdo psal nebo se chystá psát článek právě o dárcích na Vánoce, prosím přeskočte voňavky, protože ty jsou jednoduše v každém takovém článku a pište dárky i pro kamarády a ne jen pro rodinu, jelikož si myslím, že většina lidí má problém spíš s tím (já), taky by se hodilo popisovat víc do detailů a ne jen obecně (už nebudu kritizovat, slibuju). Vánoce se blíží hrozně rychle a nevím, jestli jsem to jen já, ale všechno hrozně rychle utíká a já si to až moc uvědomuju. Tenhle víkend jsem moc nenaspala (vlastně celý týden) a když fakt dlouho nespím, začne na mě padat tíha všeho, co mě trápí a pak bych nejradši prostě všechny včetně sebe zabila. Yay.
Každopádně, kdybyste měli nějaké tipy na dárky, rozhodně se podělte a užívejte si tuhle 'nádhernou zimu plnou sněhu'. Ty poslední dva týdny ještě nějak přežijete. No a protože žádný kloudný fotky nemám, přidávám obrázek knihy (co jinýho bych dávala na Instagram?) a mého dopisu..někomu (rozmazaný to má být, aby to nebylo k přečtení, ale nepředpokládám, že byste kromě toho 'dear' viděli vůbec písmo, protože blog kvalita).





Stay weird, LizLíbající

/ / hopeless / /

5. prosince 2014 v 21:43 | Liz |  Books
Hey.
Nad tímto článkem jsem opravdu hodně přemýšlela, protože tuhle knížku jsem si už asi po 50ti stránkách zamilovala, ale nechci se s nikým o ni dělit, je moje (to znělo špatně, ale určitě jste někdy měli nějakou knížku, která vás tak zaujala a mysleli jste si, že by si ji měl každý přečíst, ale zároveň jste nechtěli, aby nikdo kromě vás znal její tajemtsví). Nakonec jsem se ale rozhodla, obzvlášť proto, že jsem ji teď četla znova, že vám aspoň trochu vysvětlím, proč ji tak obdivuju. Spisovatelka Colleen Hoover je poměrně úspěšná, jak jsem zjistila po přečtení knížky. Vydala už pár dalších knih kromě této a má jich ještě spoustu v plánu a já se moc těším, až si přečtu pokračování Bez Naděje a Slammed - obě jsou přeloženy do češtiny. Moc se mi nechce do knih nepřeložených, protože u některých autorů to mám jednoduše nejraději v češtině, ale uvidíme. Jak už jsem řekla, autorka napsala i volné pokračování z pohledu Holdera (pokud jsem to dobře pochopila) a já se nemůžu dočkat, až bude k vypůjčení v knihovně, jelikož jsem četla, že je možná i o trochu lepší než Bez Naděje, jmenuje se Ztracená Naděje. No a teď už dost kecání a trochu k obsahu.

Sky není úplně normální puberťačka. Třeba proto, že je adoptovaná, učí se doma, její 'máma' Karen je proti dnešním technologiím jako televizi nebo telefonům, takže nic takového nevlastní a taky se živí velmi zdravou výživou, což Sky zakazuje mít doma třeba čokoládu nebo kolu (ne že by neměla své tajné skrýše, ale pšt). Samozdřejmě už si na všechno tohle zvykla, obzvlášť s její nejlepší kamarádkou Six, která bydlí vedle ní. Když však Sky přemluví Karen, aby mohla na poslední rok střední chodit do opravdové školy, Six odjíždí do Itálie studovat a ona tam zůstává sama. Potkává však Breckina, který jí hned oznámí, že je součástí aliance a on je její nový nejvíc nejlepší kamarád na celým světě, což Sky hned uklidňuje. Následně taky potkává v samoobsluze Deana Holdera, který jí ze začátku vyděsí, ale pak začne poznávat jeho dobré stránky, ty špatné samozdřejmě taky. Sky se dozvídá o Holderovi hodně věcí, ale taky zjišťuje, že nejsou pravda, stejně jako zvěsti o tom, že je ona kurva. Začíná s Holderem chodit a zamilovávat se do něj. A zrovna v tom momentě, kdy si myslíte, že se už nemůže stát nic zajímavého začneme poznávat Skyinu milunost a všechno se krásně zamotá. Každopádně vás musím ujistit, kniha je plná překvapení.


Je hrozný milovat knížku a vlastně neznat kloudný důvody proč. Nejdříve bych chtěla začít s tím, že je to prostě dobře napsaný, styl psaní autorky se mi moc líbil. Působí to na vás tak, že jednoduše musíte pokračovat ve čtení ať se děje, co se děje. Dalším důvodem je Holder. Motherfucking Dean Holder aneb jeden z nejdokonalejších kluků z knih. Není to jen jeho povahou, která je mimochodem taky prostě awh, ale taky tím, jak se dokáže přispůsobit, i když je dost výbušný cholerik (jako já. náhoda? nemyslím si). Taky je naprosto boží přítel, protože který kluk by s váma jen tak uprostřed školního roku utekl, protože jste se pohádali s vaší nevlastní mámou (slovo pohádali je trochu nepřesné, protože šlo o mnoho víc, ale nechci spoilerovat, okay).
Další věcí je: některé knihy se vám líbí, ale nezanechá to ve vás skoro nic, ale některé knihy vám zanechají nekončna poseltví a vy na ně prostě nezapomenete. To je tahle knížka. Po přečtení nikdy nebudete chtít brečet znovu, ale zároveň víte, že brečet vlastně není někdy vůbec špatný, ani úplně dětinský. Po přečtení chcete vstát, vyhodit všechny mobily, počítače i televize a chodit každé ráno běhat s tím, že byste mohli potkat někoho jako Holdera. Myslím, že tak by měla působit jakákoli kniha a tato splnila všechna má očekávání. Čtení jí znovu mi jen potvrdilo, jak je úžasná a jaká dokonalá slova jí tvoří. Bylo to trochu klišé, ale opravdu ne tak moc jako u normálních YA knih. Každopádně, myslím, že jí můžu vřele doporučit všem, co mají rádi roztomilý páry, ale taky nějaký děj mimo to. Nezapomeňte si ale vzít ke čtení kapesníčky, budou se hodit. Ale má to i nějaké nejvtipnější pasáže, co jsem kdy četla, takže se připravte i na případný smích.





Stay weird, LizLíbající

/ / the secret of music / /

3. prosince 2014 v 20:47 | Liz |  My thoughts.
Hello there and hell yes!
Dnes bych vám konečně chtěla dát přečíst moji slohovku na téme 'tajemství hudby' do soutěže Pardubické střípky, kde jsem vyhrála čestné uznání. Upřímně řečeno, vlastně nevím, proč to sem přidávám, ale napadlo mě, že by to bylo fajn, takže to prostě udělám, tradá. Nevím, co bych vám o příběhu mohla říct, ale každopádně doufám, že se bude líbit a přísahám, že jen kousek té, dalo by se říci milostné části mezi Holly a Charliem jsem napsala opravdu pod tlakem a moc jsem to nechtěla rozvádět, hlavně protože jsem svou práci měla posílat trochu starší porotě a prostě..ne. A taky jsem si neodpustila začít a zkončit s citátem, jak jinak. No a teď dost kecání a užijte si čtení. /celý příběh v celém článku/


Nepřestávej poslouchat hudbu, protože tě dostane přes všechno, slibuju. - Mitch Lucker, Suicide Silence (1984-2012)

Ahoj, jmenuju se Holly Michelle a pokud chcete slyšet příběh o nekonečné lásce, a tom nejlepším konci, ve čtení nepokračujte. Vždycky jsem si myslela, že když má někdo depresi, nějakou poruchu osobnosti nebo chce spáchat sebevraždu, je lehké o tom mluvit. Je vtipné, jak hodně si myslíme o věcech, o kterých nic nevíme.
Moji rodiče nejsou rozvedení, ale měli by. Rozhodně by to bylo lepší než neustálé hádání, které je slyšet celým domem. Nevím, jak by na jejich rozvod reagovala moje mladší sestra, které je jen deset, ale vím, že byť by kvůli tomu byla smutná, bylo by to pro ni to nejlepší.
Ve škole jsem jednoznačně nejlepší ze třídy, nehledě na to, že kdykoliv učitel nebo učitelka položí otázku, nemám dost síly na to, abych zvedla ruku a odpověděla, i když znám odpověď. Lidi by si mysleli, že jsem nějaký odpadlík právě kvůli tomu, že se skvěle učím, ale jediným důvodem mých dobrých známek je to, že jednoduše nemám nic jiného na práci. Chození do kina, dlouhé procházky, sociální sítě? Na to byste nejprve museli mít kamarády, které já nemám. Před třemi lety jsem byla šikanována. Nevím proč, ale nikdo mě neměl rád. Nikdy se to opravdu neřešilo a teď si mě buď ostatní spolužáci nevšímají, nebo mým směrem někdy pronesou "vtipnou" poznámku. Proto jsem taky za svůj život přečetla bezpočet knih a věřte tomu nebo ne, pořád chodím každé pondělí do knihovny a půjčuju si tři nové knížky.
Nejdůležitější je pro mě ale hudba. Pokud jsem někdy opravdu měla nějaký sen, bylo to zpívat a hrát na klavír před davem lidí, o kterých nic nevím, ale oni o mně vědí všechno. Skládat hudbu pro sebe a moje oblíbené kapely - tedy, ty které jsou ještě naživu. Nejhorší je ale poznání toho, že naprosto nikdo o mém snu neví. Moji rodiče mě od mých pěti let pozorují zpívat v autě, ve sprše, ve sborech, kdykoliv hraje hudba, ale nikdy by je nenapadlo, že jejich premiantka by mohla dělat něco jiného než zdědit tátovu právnickou firmu. Jednoduše řečeno, chtějí ze mě mít své malé já - což je asi poslední věc, na které se oni dva shodnou. Ale ani to mě nemůže zastavit od nekonečného nošení sluchátek na krku a poslouchání hudby na plný pecky v pokoji. Jediné, co poslouchám, je rock a hudbu předchozí generace, což je taky nejčastěji rock. Myslím, že i tohle je jedna z věcí, proč mě moji stejně staří vrstevníci vytlačili ze společnosti - jak by mohli kamarádit s někým, kdo neposlouchá současnou elektronickou hudbu a rap? Jak může někdo vůbec poslouchat písničky, ve kterých je nějaký smysl a ne jen nadávání?
Nejlepší na mém životě je ale porucha pozornosti, porucha spánku a - překvapivě - deprese. Nevím, jak dlouho vším tímhle trpím, možná dva roky, možná víc, ale co vím jistě, je, že to naprosto nikoho kromě mých roztrhaných a prokřičených polštářů a iPodu nezajímá. Někdy si říkám, jestli už není na čase porozumět smrti, když nerozumím životu, ale dokud nepochopím všechny písničky od Oasis, nikam nejdu. Život může být na nic, ale i pro maličkosti jako tahle se dá žít.

Procházím chodbou školy a v uších mi hraje hlas zpěváka AC/DC Briana Johnsona, který prozpěvuje text písničky Skies on Fire. Nejradši bych se k němu přidala, ale vím, že tady nemůžu. Těsně po tom, co zasednu do své osamělé lavice vzadu, zazvoní a já si uvědomím, že máme dějepis, tedy můj nejmilejší předmět. Když přijde učitelka, postavím se a pozdravím, což dělám jen v jejím případě. Je to moje oblíbená učitelka a to nejen proto, že učí podle mě dva nejlepší předměty, tedy dějepis a hudební výchovu, ale hlavně proto, že je to jediný člověk na světě, který mi dokáže odpovědět na všechny mé otázky. Vždycky.
"Dobré ráno, třído. Můžete si sednout," oznámí a já si sednu. Teprve teď mi dojde, že se holky v celé třídě hihňají a vedle učitelky stojí nějaký kluk, kterého neznám. Totiž, i když nemám naprosto žádné kamarády, jsem nehorázně všímavý člověk a vsadím se, že bych mohla vyjmenovat všechny typy copů, které si zaplétá dívka přede mnou. Kluk se otočí na učitelku a něco jí zamumlá. Je vysoký, určitě vyšší než já, ale to asi každý na této škole. Má tmavě hnědé vlasy, černé tričko a džíny roztrhlé na koleni. Je hezký, ale mám pocit, že je mu to jedno nebo se snaží vypadat tak, že mu na tom nezáleží. Učitelka se na něj překvapeně podívá a v její tváři se objeví poznání, odkašle si. "Ach, ano, třído, tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Charlie. Tak, doufám, že se ti tu bude líbit. Sedni si do jakékoliv volné lavice," uzavřela a věnovala se skládání svých papírů. Sakra, jediná volná lavice byla ta moje. Rychle jsem zatahala za oba rukávy mé mikiny, aby nebyly vidět moje šrámy, vnořila se do čtení a snažila si nevšímat podivnosti toho, že si někdo sedá do lavice vedle mě. Voněl nějakým parfémem, který jsem samozřejmě nemohla rozeznat a i když jsem se na něj nedívala, věděla jsem, že mě on po očku pozoruje a snaží se sebrat odvahu na to, aby mě oslovil. Modlila jsem se, aby to nedělal. Nejsem přímo stydlivá, ale nedokážu normálně a bezstarostně mluvit s lidmi, zvlášť s těmi, které vidím poprvé v životě.
"Uhm, ahoj, já jsem Charlie - rodiče mě pojmenovali podle bubeníka z kapely Chameleon a bubeníka z The Rolling Stones. A ty jsi?" řekl, a když jsem se na něj podívala, uviděla jsem na jeho tváři nervózní úsměv a zdvižené obočí. V hlavě mi hrály tři myšlenky; jeho rodiče jsou ti nejlepší rodiče na světě i s faktem, že se mi jméno Charlie nelíbí; někdo kromě učitelů ke mně ve škole mluví a někdo, kdo ke mně mluví, po mně chce i odpověď.
"Já… já jsem Holly. Holly Michelle. No a..," pokračovala jsem v koktání. "Moji rodiče určitě neposlouchají tak dobrou hudbu jako ti tvoji." Dokončila jsem a pokusila se o úsměv. Charlie se na mě taky usmál.
"Jsem si jistý, že nějaká rockerka se jmenovala Holly. Na sto-šest procent," zazubil se a začal poslouchat výklad učitelky o druhé světové válce. Myslím, že předpokládat, že doopravdy někoho takového najde. Nevěděl, že jsem už jako malá hledala jakoukoliv slavnou osobnost, která by se tak jmenovala, ale nenašla jsem nic, co by mě zaujalo.
Po zbytek dne jsme spolu promluvili jen málo. Pokaždé, když jsme se přesouvali do jiné třídy, zeptal se mě na nějakou místnost, kolem které jsme procházeli, a já vždy nezaujatě a stručně odpověděla. Ostatní studenti, kteří mě znají, na mě hleděli s udivením, ale myslím, že se báli něco říct, aby si nového a pohledného spolužáka neznepřátelili. Styděla jsem se, protože jsem věděla, že si Charlie za týden najde hodně přátel a já jen dál budu odpadlík, který mu ukázal první den školu a musí s ním sedět.

Nikdy jsem se tak nemýlila jako teď. Hned další den mě oslovil, když si sedal vedle mě, a zeptal se mě, jestli se počítají i country zpěvačky, nervózně jsem mu odpověděla, že ne, a on zaklel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že opravdu hledal někoho, kdo se jmenuje Holly.
V jedné věci jsem ale měla pravdu - našel si kupu kamarádů, jenže jsem se stala jednou z nich. Začal mi pouštět nějaké současné kapely jako Fall Out Boy a All Time Low, které se mi překvapivě líbily, a prozradil mi, že hraje na bubny a kytaru. Mluvila jsem s ním ostražitě a nervózně, ale stalo se pro mě zvykem propůjčovat mu jedno z mých sluchátek ve chvílích, kdy jsem poslouchala The Rolling Stones.
"The 1975 nebo Blink-182?" zeptal se mě, když jsme čekali na učitele matematiky.
"Blink-182," odpověděla jsem rozhodně a opět si natáhla rukávy šedé mikiny.
"Proč?"
"The 1975 je indie. Cítím se jako čokoláda na slunci, kdykoliv je poslouchám."
"Indie-rock," opravil mě s úsměvem a se zbytkem třídy vstal na pozdrav učiteli. Zůstala jsem sedět a nenápadně ho po zbytek hodiny pozorovala.


"Čím bys chtěla být?" dívá se na mě pohledem, který říká, že musím odpovědět. Je po škole a my jdeme domů. Máme stejnou cestu, ale on jde o pár desítek metrů dál než já.
Zhluboka se nadechnu. "První rockerka Holly," řeknu a pozoruju dva kluky jedoucí na kole.
"Zazpívej mi něco," řekne, jakoby se nechumelilo. Udiveně na něj pohlédnu. "No tak, jen mi něco zazpívej. Pamatuješ, jak jsme mluvili o té skupině Sleeping With Sirens? Vím, že jsi je začala poslouchat. Prostě jen kousek zazpívej, prosím."
A tak jsem začala zpívat. Jednoduše jsem začala zpívat text písně Congratulations, který jsem uměla nazpaměť. A on mě poslouchal a nic neříkal. Zpívala jsem pomalu a potichu, a když jsem dozpívala, nikdo z nás nic neřekl, až do chvíle kdy jsme došli k mému domu.
"Doufám, že dostanu lístek na tvůj první koncert," řekne s úsměvem a pokračuje v chůzi. Dívám se na něj do té doby, než se mi ztratí z dohledu. Až po tom mi dojde, že si opravdu myslí, že něco takového dokážu. To mě přinutí vejít do domu s úsměvem a vzít si antidepresiva se sluchátky v uších a začínající písničkou Won't Get Fooled Again od The Who.

/ / happy / proud / thankful //

2. prosince 2014 v 20:47 | Liz |  Blog Info
!!!
Jeden by si řekl, že po tom, co má člověk více jak 10 000 návštěv, už nebude oslavovat každou tísicovku zvlášť, ale upřímně řečeno, pro mě je každé čísílko nahoru něco naprosto úžasného. Hrozně vám chci poděkovat za to, že sem chodíte i když jste tu třeba poprvé a vůbec se vám tu nelíbí, opravdu hrozně moc moc moc děkuju za to, že mě čtete nebo za to, že chválíte můj blog na asku, je to něco, čeho si nikdy nepřestanu vážit. Jste ti nejvíc nejlepší čtenáři na světě a vězte, že vás nekonečně zbožňuju. Děkuju, děkuju, děkuju. Doufám, že čísílka budou každým dnem dál a dál přirůstat. Jsem vám nekonečně vděčná za to, že mi dodáváte na pocitu, že jsem pro někoho důležitá a někdo mě poslouchá.



Thank you&stay weird, LizLíbající

/ / hello december / /

1. prosince 2014 v 18:13 | Liz |  Liz.
Hii.
Pokud jste to ještě nepostřehli (upřímně řečeno nevím, jak by to někdo nemohl postřehnout), tak dnes je 1. prosince, což znamená záčátek zimy - pro ty méně vzdělané lidi samozdřejmě, podle hvězd či čeho začíná zima asi později, ale protože tak vzdělaná nejsem a ani tak nechci působit, nemám tušení kdy a taky mě to nezajímá. Každopádně, myslím, že lidi se na prosinec hodně těší, kdo by se taky netěšil? Vánoce a zimní prázdniny, to naprosto stačí. Holky se těší na nošení svetrů a vánočních ozdob nebo pití horké čokolády. Teď vám ale povím tajemství. Všechny tyhle kecy a obrázky se zimou a prosincem jsou naprostý lži. Budete mrznout jako idioti, neseženete žádný opravdu hezký vánoční ozdoby a na pití čokolády a čtení s ní knížky nebudete mít žádný čas, protože budete umírat na nachlazení. Prosím, pokud si myslíte, že je moje tvrzení nepravdivé, moc ráda si poslechnu vaše argumenty. Tento podzim byl jednoduše nádherný, myslím, že ještě nikdy jsem se na barvy tak nesoustředila, jako teď. Poslední dny to venku vypadá hrozně..smutně. Ve čtyři hodiny je tma, vlastně je tma skoro pořád, slunce jsem neviděla hodně dlouho. Je hrozná zima a fouká vítr, ale nesněží. Jaká je pointa špatného počasí, když u toho nesněží? Někdo, prosím, dejte mi sníh, protože tenhle rok se s blátem opravdu nespokojím, děkuji mockrát. Ale abychom nebyli jen pesimističtí (teď doufám, že jsem to napsala dobře) prosinec taky hlavně znamenají Vánoce. No a kdo by se na Vánoce netěšil? Já osobně nejsem na dárky moc náročná, pošlu mamce mail s odkazama na knížky a hudební CDčka, které chci a je to. Tento rok jsem si taky poprosila o tričko s Arctic Monkeys, které možná dostanu a jsem z toho naprosto -> asdfghjkl. Problém mi ale dělá dávat si dárky s kamarády. Nejvíc nesnáším, když se mě někdo zeptá, co bych chtěla k Vánocům, tento rok jsem zvolila strategii 'řeknu všem, že chci voňavou svíčku' a následně budu každý večer zapalovat svíčky a ke každé čuchat, velmi chytré. Taky nemám ráda ptát se kamarádů, co chtějí oni a snažím se něco vybrat sama, takže doufám, že nikoho nezklamu. Nejdůležitější jsou ale ty úžasný prázdniny. Ano, už za tři týdny tu budou. Pro mě je to hlavně cestování. Nejdřív jedeme na firemní večírek, který se tradičně koná na Dolní Moravě a pak tam zůstaneme 2-3 dny a lyžujeme. Následně se vracíme domů a někam jedeme. Tenhle rok máme v plánu ze všeho nejdřív Kolín a pak bych já nejraději jela do Amsterdamu (přesnou trasu ještě ale vybranou nemáme), protože je to jedno z míst, které bych hrozně ráda navštívila, obzvlášť třeba muzeum Anne Frank, připadá mi to nesmírně zajímavé. Nesmím ale ani zapomenout na to, že tohle je vlastně poslední měsíc v roce a doufám, že si ho všichni co nejvíce užijete, píšete si poslední kapitolu roku 2014, tak se ujistěte, že bude sakra dobrá. Já jsem zrovna teď doma, protože jsem nemocná, ale doufám, že se co nejdříve vrátím do školy a hlavně budu moct jít na tančení, jelikož příští týden vystupujeme a já to ještě nemám pořádně zmáklí. Mějte se hezky a uvidíme se u dalšího článku.



Stay weird, LizLíbající

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající