we're all mad here.

/ / the secret of music / /

3. prosince 2014 v 20:47 | Liz |  My thoughts.
Hello there and hell yes!
Dnes bych vám konečně chtěla dát přečíst moji slohovku na téme 'tajemství hudby' do soutěže Pardubické střípky, kde jsem vyhrála čestné uznání. Upřímně řečeno, vlastně nevím, proč to sem přidávám, ale napadlo mě, že by to bylo fajn, takže to prostě udělám, tradá. Nevím, co bych vám o příběhu mohla říct, ale každopádně doufám, že se bude líbit a přísahám, že jen kousek té, dalo by se říci milostné části mezi Holly a Charliem jsem napsala opravdu pod tlakem a moc jsem to nechtěla rozvádět, hlavně protože jsem svou práci měla posílat trochu starší porotě a prostě..ne. A taky jsem si neodpustila začít a zkončit s citátem, jak jinak. No a teď dost kecání a užijte si čtení. /celý příběh v celém článku/


Nepřestávej poslouchat hudbu, protože tě dostane přes všechno, slibuju. - Mitch Lucker, Suicide Silence (1984-2012)

Ahoj, jmenuju se Holly Michelle a pokud chcete slyšet příběh o nekonečné lásce, a tom nejlepším konci, ve čtení nepokračujte. Vždycky jsem si myslela, že když má někdo depresi, nějakou poruchu osobnosti nebo chce spáchat sebevraždu, je lehké o tom mluvit. Je vtipné, jak hodně si myslíme o věcech, o kterých nic nevíme.
Moji rodiče nejsou rozvedení, ale měli by. Rozhodně by to bylo lepší než neustálé hádání, které je slyšet celým domem. Nevím, jak by na jejich rozvod reagovala moje mladší sestra, které je jen deset, ale vím, že byť by kvůli tomu byla smutná, bylo by to pro ni to nejlepší.
Ve škole jsem jednoznačně nejlepší ze třídy, nehledě na to, že kdykoliv učitel nebo učitelka položí otázku, nemám dost síly na to, abych zvedla ruku a odpověděla, i když znám odpověď. Lidi by si mysleli, že jsem nějaký odpadlík právě kvůli tomu, že se skvěle učím, ale jediným důvodem mých dobrých známek je to, že jednoduše nemám nic jiného na práci. Chození do kina, dlouhé procházky, sociální sítě? Na to byste nejprve museli mít kamarády, které já nemám. Před třemi lety jsem byla šikanována. Nevím proč, ale nikdo mě neměl rád. Nikdy se to opravdu neřešilo a teď si mě buď ostatní spolužáci nevšímají, nebo mým směrem někdy pronesou "vtipnou" poznámku. Proto jsem taky za svůj život přečetla bezpočet knih a věřte tomu nebo ne, pořád chodím každé pondělí do knihovny a půjčuju si tři nové knížky.
Nejdůležitější je pro mě ale hudba. Pokud jsem někdy opravdu měla nějaký sen, bylo to zpívat a hrát na klavír před davem lidí, o kterých nic nevím, ale oni o mně vědí všechno. Skládat hudbu pro sebe a moje oblíbené kapely - tedy, ty které jsou ještě naživu. Nejhorší je ale poznání toho, že naprosto nikdo o mém snu neví. Moji rodiče mě od mých pěti let pozorují zpívat v autě, ve sprše, ve sborech, kdykoliv hraje hudba, ale nikdy by je nenapadlo, že jejich premiantka by mohla dělat něco jiného než zdědit tátovu právnickou firmu. Jednoduše řečeno, chtějí ze mě mít své malé já - což je asi poslední věc, na které se oni dva shodnou. Ale ani to mě nemůže zastavit od nekonečného nošení sluchátek na krku a poslouchání hudby na plný pecky v pokoji. Jediné, co poslouchám, je rock a hudbu předchozí generace, což je taky nejčastěji rock. Myslím, že i tohle je jedna z věcí, proč mě moji stejně staří vrstevníci vytlačili ze společnosti - jak by mohli kamarádit s někým, kdo neposlouchá současnou elektronickou hudbu a rap? Jak může někdo vůbec poslouchat písničky, ve kterých je nějaký smysl a ne jen nadávání?
Nejlepší na mém životě je ale porucha pozornosti, porucha spánku a - překvapivě - deprese. Nevím, jak dlouho vším tímhle trpím, možná dva roky, možná víc, ale co vím jistě, je, že to naprosto nikoho kromě mých roztrhaných a prokřičených polštářů a iPodu nezajímá. Někdy si říkám, jestli už není na čase porozumět smrti, když nerozumím životu, ale dokud nepochopím všechny písničky od Oasis, nikam nejdu. Život může být na nic, ale i pro maličkosti jako tahle se dá žít.

Procházím chodbou školy a v uších mi hraje hlas zpěváka AC/DC Briana Johnsona, který prozpěvuje text písničky Skies on Fire. Nejradši bych se k němu přidala, ale vím, že tady nemůžu. Těsně po tom, co zasednu do své osamělé lavice vzadu, zazvoní a já si uvědomím, že máme dějepis, tedy můj nejmilejší předmět. Když přijde učitelka, postavím se a pozdravím, což dělám jen v jejím případě. Je to moje oblíbená učitelka a to nejen proto, že učí podle mě dva nejlepší předměty, tedy dějepis a hudební výchovu, ale hlavně proto, že je to jediný člověk na světě, který mi dokáže odpovědět na všechny mé otázky. Vždycky.
"Dobré ráno, třído. Můžete si sednout," oznámí a já si sednu. Teprve teď mi dojde, že se holky v celé třídě hihňají a vedle učitelky stojí nějaký kluk, kterého neznám. Totiž, i když nemám naprosto žádné kamarády, jsem nehorázně všímavý člověk a vsadím se, že bych mohla vyjmenovat všechny typy copů, které si zaplétá dívka přede mnou. Kluk se otočí na učitelku a něco jí zamumlá. Je vysoký, určitě vyšší než já, ale to asi každý na této škole. Má tmavě hnědé vlasy, černé tričko a džíny roztrhlé na koleni. Je hezký, ale mám pocit, že je mu to jedno nebo se snaží vypadat tak, že mu na tom nezáleží. Učitelka se na něj překvapeně podívá a v její tváři se objeví poznání, odkašle si. "Ach, ano, třído, tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Charlie. Tak, doufám, že se ti tu bude líbit. Sedni si do jakékoliv volné lavice," uzavřela a věnovala se skládání svých papírů. Sakra, jediná volná lavice byla ta moje. Rychle jsem zatahala za oba rukávy mé mikiny, aby nebyly vidět moje šrámy, vnořila se do čtení a snažila si nevšímat podivnosti toho, že si někdo sedá do lavice vedle mě. Voněl nějakým parfémem, který jsem samozřejmě nemohla rozeznat a i když jsem se na něj nedívala, věděla jsem, že mě on po očku pozoruje a snaží se sebrat odvahu na to, aby mě oslovil. Modlila jsem se, aby to nedělal. Nejsem přímo stydlivá, ale nedokážu normálně a bezstarostně mluvit s lidmi, zvlášť s těmi, které vidím poprvé v životě.
"Uhm, ahoj, já jsem Charlie - rodiče mě pojmenovali podle bubeníka z kapely Chameleon a bubeníka z The Rolling Stones. A ty jsi?" řekl, a když jsem se na něj podívala, uviděla jsem na jeho tváři nervózní úsměv a zdvižené obočí. V hlavě mi hrály tři myšlenky; jeho rodiče jsou ti nejlepší rodiče na světě i s faktem, že se mi jméno Charlie nelíbí; někdo kromě učitelů ke mně ve škole mluví a někdo, kdo ke mně mluví, po mně chce i odpověď.
"Já… já jsem Holly. Holly Michelle. No a..," pokračovala jsem v koktání. "Moji rodiče určitě neposlouchají tak dobrou hudbu jako ti tvoji." Dokončila jsem a pokusila se o úsměv. Charlie se na mě taky usmál.
"Jsem si jistý, že nějaká rockerka se jmenovala Holly. Na sto-šest procent," zazubil se a začal poslouchat výklad učitelky o druhé světové válce. Myslím, že předpokládat, že doopravdy někoho takového najde. Nevěděl, že jsem už jako malá hledala jakoukoliv slavnou osobnost, která by se tak jmenovala, ale nenašla jsem nic, co by mě zaujalo.
Po zbytek dne jsme spolu promluvili jen málo. Pokaždé, když jsme se přesouvali do jiné třídy, zeptal se mě na nějakou místnost, kolem které jsme procházeli, a já vždy nezaujatě a stručně odpověděla. Ostatní studenti, kteří mě znají, na mě hleděli s udivením, ale myslím, že se báli něco říct, aby si nového a pohledného spolužáka neznepřátelili. Styděla jsem se, protože jsem věděla, že si Charlie za týden najde hodně přátel a já jen dál budu odpadlík, který mu ukázal první den školu a musí s ním sedět.

Nikdy jsem se tak nemýlila jako teď. Hned další den mě oslovil, když si sedal vedle mě, a zeptal se mě, jestli se počítají i country zpěvačky, nervózně jsem mu odpověděla, že ne, a on zaklel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že opravdu hledal někoho, kdo se jmenuje Holly.
V jedné věci jsem ale měla pravdu - našel si kupu kamarádů, jenže jsem se stala jednou z nich. Začal mi pouštět nějaké současné kapely jako Fall Out Boy a All Time Low, které se mi překvapivě líbily, a prozradil mi, že hraje na bubny a kytaru. Mluvila jsem s ním ostražitě a nervózně, ale stalo se pro mě zvykem propůjčovat mu jedno z mých sluchátek ve chvílích, kdy jsem poslouchala The Rolling Stones.
"The 1975 nebo Blink-182?" zeptal se mě, když jsme čekali na učitele matematiky.
"Blink-182," odpověděla jsem rozhodně a opět si natáhla rukávy šedé mikiny.
"Proč?"
"The 1975 je indie. Cítím se jako čokoláda na slunci, kdykoliv je poslouchám."
"Indie-rock," opravil mě s úsměvem a se zbytkem třídy vstal na pozdrav učiteli. Zůstala jsem sedět a nenápadně ho po zbytek hodiny pozorovala.


"Čím bys chtěla být?" dívá se na mě pohledem, který říká, že musím odpovědět. Je po škole a my jdeme domů. Máme stejnou cestu, ale on jde o pár desítek metrů dál než já.
Zhluboka se nadechnu. "První rockerka Holly," řeknu a pozoruju dva kluky jedoucí na kole.
"Zazpívej mi něco," řekne, jakoby se nechumelilo. Udiveně na něj pohlédnu. "No tak, jen mi něco zazpívej. Pamatuješ, jak jsme mluvili o té skupině Sleeping With Sirens? Vím, že jsi je začala poslouchat. Prostě jen kousek zazpívej, prosím."
A tak jsem začala zpívat. Jednoduše jsem začala zpívat text písně Congratulations, který jsem uměla nazpaměť. A on mě poslouchal a nic neříkal. Zpívala jsem pomalu a potichu, a když jsem dozpívala, nikdo z nás nic neřekl, až do chvíle kdy jsme došli k mému domu.
"Doufám, že dostanu lístek na tvůj první koncert," řekne s úsměvem a pokračuje v chůzi. Dívám se na něj do té doby, než se mi ztratí z dohledu. Až po tom mi dojde, že si opravdu myslí, že něco takového dokážu. To mě přinutí vejít do domu s úsměvem a vzít si antidepresiva se sluchátky v uších a začínající písničkou Won't Get Fooled Again od The Who.


Pokud si někdy říkáte, že se váš život lepší a od určité chvíle bude všechno v pořádku a vy se dostanete ze všeho špatného, nedělejte to. Jelikož hned jak vesmír pochopí, že jste šťastní a cítíte se lépe než kdy jindy, dá vám takovou facku, že si na ten skvělý pocit už nebudete schopni vzpomenout.
Další den jsem vešla jako normálně se sluchátky v uších do školy. Za poslední měsíc, co jsem se kamarádila s Charliem, si mě lidi moc nevšímali, nebo minimálně neměli tolik "vtipných" poznámek jako normálně. Proto mě celkem překvapilo, když jsem cestou do třídy uviděla tři holky mého věku, které se při pohledu na mě snažily nerozesmát.
"Čau hvězdo, dáš mi autogram?" křikla na mě jedna z nich a všechny se rozchechtaly. Dívala jsem se na ně o vteřinu déle a následně přidala do kroku. Proč by mi někdo říkal něco takového? Nemohla jsem věřit svým myšlenkám, ale když se mi podobná situace stala po páté, věděla jsem, co přesně se stalo a že tohle je moje facka. Musela jsem najít Charlieho.
Konečně jsem na něj narazila už skoro u třídy. Měl vystrašený a nervózní výraz a ve chvíli, kdy mě uviděl, byla jeho tvář pokryta úlevou. Udělal pár kroků ke mně a otevřel pusu. Já jsem ho ale nenechala promluvit.
"Proč? Proč jsi byl na mě tak hodný? Abys mi udělal něco takového? Gratuluju, myslím, že jsi to zvládl, všichni se mi teď smějí," zavrtím hlavou. "Byla jsem neviditelná. Nikdo si mě nevšímal a teď na mě všichni hledí s úsměškem ve tváři. Jsi spokojený?" cítila jsem, že za chvíli začnu brečet nebo hodně nahlas křičet.
"Ne, ty to nechápeš. Já-,"
"Ano, ty. Děkuju moc, už se opravdu nemusíš snažit," řekla jsem potichu a otočila se. Nevím, jestli jsem očekávala, že se vydá za mnou, ale i kdyby to udělal, určitě bych se mu ztratila v davu. Vyšla jsem ven ze školy a rychle zamířila domů. V ulicích nikdo nebyl, jen poslední projíždějící auta lidí, kteří mířili do práce.
Náš dům byl jako ve většině případů prázdný. Zašla jsem do kuchyně a následující momenty jsem viděla rozmazaně. Možná kvůli slzám v očích nebo z důvodu bolesti, kterou jsem si nechtěla pamatovat. Jediné, co se mi vybavuje, je moje mikina na zemi, nůž v ruce, bolest, krev, zvonek od dveří. Přejdu místnost a vezmu si ubrousek ze stolu, do kterého se vpíjí moje krev. Při otevírání dveří se snažím držet ruku za zády a nevnímat bolest. Spatřím rozmazanou osobu. Pohybuje se směrem ke mně dřív, než stihnu zaostřit.
"Panebože, Holly. Omlouvám se, nech mě to vysvětlit!" mluví na mě vyděšený hlas, který mi zní povědomě. Snažím se na hlas soustředit, ale před očima se mi dělají mžitky. Osoba s mužským hlasem se dotkne mého loktu a opatrně svou rukou jede dolů. Zkouším zavřít a otevřít oči, ale neustále vidím zvětšující se černo. Osoba zděšeně ucukne.
"Holly? Holly!" chytne mě a táhne dovnitř domu. Posadím se na gauč. Zakroutím hlavou a snažím se černo rozehnat, ale ono se neustále rozrůstá. Mužský hlas něco panicky křičí. Zavřu oči a položím se. Čekám na hezkou vzpomínku, ale žádná nepřichází, protože žádná neexistuje. Přichází jen špatná.

"Mami, a proč se nemůžu jmenovat Ramone? Členi The Ramones si taky změnili takhle příjmení, proč já nemůžu jméno? Nebo Smith, jako The Smiths." zeptám se už asi po sté své unavené matky. Vím, že je unavená, ale jsem dítě a mám otázky. Vlastně mám celý notýsek otázek, na které mi nechtějí rodiče odpovědět.
"Holly, zmlkni. Sakra, jsi Holly a jinak se jmenovat nebudeš!" řekne moje rozčílená matka.
"Ale-," snažím se dál, ale matka mě přeruší svou rukou na mé tváři. Tvrdě udeří, ale jsem v takovém šoku, že skoro nevnímám bolest. Matka vypadá ještě naštvaněji. Otočí se, zajde do ložnice a práskne dveřmi. Až teď ke mně dojde ta bolest a poznání toho, co mi matka udělala. Mám skleněné oči. No tak, Holly, teď nebudeš brečet.

O tři roky později…

"Máš pět minut, princezno," křikne na mě Charlie odněkud zezadu. Otočím se a uvidím ho asi pět metrů od sebe, opírajícího se o rám dveří s jeho typickým úsměškem na tváři.
"Neříkej mi princezno. Jmenuju se Holly," řeknu naštvaně i když se mi to oslovení líbí. Jsem nervózní a upřímně vystrašená. Masíruju si své levé zápěstí a poprvé za celý svůj život cítím nervozitu ze zpívání a hraní. Charlie přistoupí blíž ke mně a jeho výraz zvážní. "Co když si jich někdo všimne?" zeptám se potichu a on ví, o čem mluvím. Někdy jsem opravdu ráda, že zveřejnil video, kde zpívám - jinak by o mě taky nikdo nevěděl a nikdy bych teď tady nestála, ale hlavně mě někdo, tedy Charlie, zachránil před sebe samou a já konečně pochopila, že i když na vás záleží jen jedné osobě, pořád to je někdo. Pokrčí rameny.
"Můžeš ve všech rozhovorech říkat, že ti medvěd ukousnul ruku a museli ti ji přišít. Nebo… Nebude to znít líp s vlkem?" zasměju se. "Holly, lidem je to sakra jedno. Jediný, co po tobě vyžadují, jsou dobrý písničky a skvělý citáty, takže přestaň kňourat a buď první rockerka Holly," dívá se mi do očí a po chvilce ticha se rozesměje. Usměju se na něj a on mě obejme.
"Děkuju," řeknu vděčně a vzchopím se. Za ty tři roky si mě všimlo hodně lidí. Vlastně hned po tom prvním videu a celou dobu, kterou jsem pobývala v nemocnici, očekávali, že ve zpívání budu pokračovat. A tak jsem pokračovala. Charlie mě natáčel, když jsem zpívala a hrála na klavír a následně, když mě naučil hrát na kytaru, i na ni. Byla to hudba, kterou jsem vždycky poslouchala, ale zveřejňováním svých verzí jsem zjistila, že nejsem zdaleka jediná, která takovou hudbu ještě poslouchá.
Měla jsem pár menších vystoupení, vždycky v nějakém zapadlém a tajemném místě, ale tohle je můj první oficiální koncert. Dokonce se i prodávaly lístky. Lidi sem nezabloudili omylem poslechnout si novou hudbu, ale přišli kvůli mně.
"Neboj. Kdyby něco, jen na tebe budou házet rajčata. Máš přece rajčata ráda ne?" zpražím ho vyčítavým pohledem. Znovu se zazubí. "Ale víš, já to tam vzadu taky pořádně schytám. Budu mít celý špinavý bubny, víš, jaká práce to bude vyčistit?" zasměje se a já přejdu ke vchodu na jeviště.
Neměla jsem pravdu, když jsem si myslela, že nejsou šťastný konce. Jak řekli The Rolling Stones; "Ne vždycky dostaneš, co chceš, ale když se budeš snažit, možná zjistíš, že máš, co potřebuješ.".



Stay weird, LizLíbající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Holka/kluk?

Holka.
Kluk.

Komentáře

1 Nu. Nu. | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 23:43 | Reagovat

Moc hezke. Hodne se mi libil ten konec te prvni casti, to s Oasis :3 To byl pro me vrchol povidmy a nejalej kluk me pak uz po tohle skvelym vyroku ani nezajimal :DDD divim se, ze jsi se lepe neumistila...

2 Nu. Nu. | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 23:44 | Reagovat

Jo! A zase u mas pekny citat: "Je vtipné, jak hodně si myslíme o věcech, o kterých nic nevíme."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající