we're all mad here.

Květen 2015

/ / 5 bands with life changing lyrics / /

29. května 2015 v 23:56 | Liz |  Music
Hi there.
Dnes už trochu později vám přináším článek o jednom z mých nejbolíbenějších témat - hudbě. Tentokrát to bude pět hudebních kapel, které mají opravdu nezapomenutelný text, jenž ke mně jakýmsi způsobem promluvil. Nehodnotila jsem to podle hudby obecně, opravdu jsem se zaměřila jen na text. Také musím zmínit, že si myslím, že všechny kapely, které poslouchám, mají skvělou hudbu i text, ale stává se, že se opakují, zpívají o nezajímavých věcech a sice si u toho zpívám, ale někdy to ke mně tak nepromlouvá. Uvedené kapely nebudou v nějakém pořadí.

Fall Out Boy
Když tak narazíte na Fall Out Boy, nejdřív si text vůbec neuvědomujete, protože výslovnost Patricka Stumpa je opravdu ta nejhorší na světě. Pak vám tedy zbývá jen se na slova podívat, pokud je tedy chcete znát. A pak jediné, na co můžete myslet je to, že jsou to naprostí géniové a vím, že jsem říkala, že nebudu zapojovat hudbu, ale jejich text + melodie? Pokud si je teď nepustíte, najdu si vás a nějak vás k tomu dokopu. Jako poznámku nakonec musím zmínit, že mě však pořád nenaučili how to make boys next door out of assholes.


Oasis
Co by to bylo bez mých oblíbených oldies? Jak již jsem psala v jedné ze svých slohových prací, nemám v plánu umřít, dokud nerozluštím všechny skryté smysly jejich písniček. A přísahám vám, i kdyby se vám nelíbil jejich styl hudby, ty slova to všechno vynahradí, protože jsou pravdivá a chytlavá. Opravdu uvažuji o tom, že si jednou vytetuji text jejich písničky, protože proč ne? The real perfection has to be imperfect. I know that that sounds foolish, but it's true.


30 Seconds To Mars
Já vím, řekla jsem, že nechci nikoho stavět na první a poslední místo, ale abych byla upřímná, 30STM si to první zaslouží. Vůbec nevím, jak to udělali, ale kdyby chtěli, mohli by si vymyslet jakési náboženství a nejspíše by je následovalo minliony lidí. Jejich písničky jsou jednoduše revoluce. 30STM znamená být živý, navždycky mladý a uvolněný. Jared Leto je můj Ježíš a jen doufám v nové album. Pokud si neposlechnete od nich alespoň něco, budete toho hrozně moc litovat, to vám slibuju. 30 Seconds To Mars znamená snít. I wrap my hands around your neck so tight with love..love.



My Chemical Romance
Již druhá kapela s úžasným textem, ale bohužel rozpadlá (Oasis už taky neexistují), ach. Takže si pojďme dát three cheers for this skvělou kapelu s textem na úrovni. Věřím tomu, že My Chemical Romance by mohli zachránit svět. A někteří z nás se v jejich textech vidí a chápou tohle..needless beating. Přeji si, aby zrovna My Chemical Romance nikdy neskončili a já si mohla prozpěvovat všechno tohle nanananananana ještě radostněji. I tak jim ale hrozně moc děkuji za všechny jejich skladky, alba, protože to je někdy to jediné, co potřebuji. So darker your clothes or strike a violent pose.



Death Cab For Cutie
Znovu, říkala jsem, že jsem se snažila posuzovat jen a jen podle textu, ale pokud ne kvůli textu, poslechněte si je kvůli hudbě, jelikož je prostě život. Narazila jsem na ně díky knížní trilogii Mara Dyer (kterou moc doporučuji) a teď se jich nemůžu zabažit. Jsou to trochu balady a úplně se sem mezi ty ostatní kapely nehodí, ale nějak mi promlouvají do duše (ano, opravdu ji mám, to jste ale nečekali!) a uklidňují mě, což je..fajn. Myslím, že je to ten typ hudby, který by se mohl líbit každému, ale zároveň nikomu. Takže si to nezapomeňte pustit, stojí to za to. Zamilujete si je a pokud se ve slovech úplně neuvidíte, vždycky to bude projektovat alespoň nějakou vaši část. When you feel embarrassed, then I'll be your pride. When you need directions, then I'll be your guide.





Stay weird, Liz.

/ / 10 reasons why: glasses / /

27. května 2015 v 20:05 | Liz |  10 reasons why

Hi there.
Po delší době jsem se rozhodla zase něco vymyslet do rubriky '10 reasons why', protože jsem ji zatím pojala buď na vkus některých moc vtipně nebo naopak moc hluboce a smutně. Takže jsem si řekla, že tentokrát to prostě pojmu tak, jak pojímám všechny články - budu se snažit o humor, kterýmu nikdo nebude rozumět a zároveň předstírat, že jsem vzdělanec a vím, co dělám. Můžete sami posoudit, jestli mi to jde. Tentokrát to bude deset důvodů, proč je nošení brýlí opravdu nepraktické a otravné.

1. Nemůžete nosit sluneční brýle. Pokud máte tolik dioptrií jako já (hodně moc), nenosíte čočky nebo nemáte dioptrické sluneční brýle (já je nemám třeba proto, že se mi zrak neustále zhoršuje a vydržely by mi na jedno léto a takové brýle nejsou úplně levná záležitost, kterou bych si mohla pořizovat každý rok), musíte nosit buď dvoje brýlí na sobě nebo nenosit sluneční brýle. Nikdo si neuvědomuje závažnost problému, pokud ho sám nezažije, protože nemít šanci nosit normálně suneční brýle fakt není sranda. Zároveň, když máte velký brýle jako já i třeba menší, vždy bude vidět, že máte dvoje a dobře to úplně nevypadá.

2. Zamlžují se a ostatní vám to vždy musí připomenout. Všem, co nenosí brýle, teď prozradím tajemství - my si to uvědomujeme, že se nám zamlžují, protože nic nevidíme. Takže když to ignorujeme, čekáme na to, až se sami odmlží nebo až se nám naskytne šance si je utřít. Kromě toho je to jedoduše otravný, jelikož se třeba v zimě zamlží každou chvíli.

3. Jste s nima více zranitelní a zároveň opatrnější. I teď když mám brýle více jak pět let, někdy se bojím, že mě při sportu někdo do nich trefí míčem, že mi spadnou a něko je zašlápne nebo si na ně omylem sednu. Proto jsem taky často opatrnější a věřím, že většina 'brejlounů' taky, jelikož jak už jsem řekla, brýle nejsou úplně levná záležitost.

4. Všichni si je chtějí vyzkoušet. Nezáleží na tom, kolikrát jim řeknete, že to bude bolet nebo že si tím zhorší zrak, stejně na vás budou naléhat, chtít se v nich vyfotit a nezapomenou na poznámku o tom, jak jste slepí. Upřímně, mně to hrozně vadí a když mi někdo brýle vezme a nechce vrátit, nejraději bych vraždila, protože můj zrak je opravdu špatný a potřebuji je neustále.

5. Nemůžete se normálně opálit. Tento problém vzniká i s ramínky od plavek či právě se slunečníma brýlema, které na sobě ale nemusíte mít pořád. Já nevím jak vy, ale nemůžu se opalovat tak, že si lehnu a nic nedělám. Mám u sebe mobil, nejčastěji knihu, popřípadě si s někým povídám, cokoliv. Takže je celkem logické, že u toho chci používat zrak a ne v té podobě v jaké je bez brýlí. A pak můžu jen čelit smíchu svých kamarádů, kteří mě upozorní na to, že mám brýle opálené.


6. Předsudky. Nikdy nepochopím, proč jsou ve filmech a knížkách zobrazováni 'chytrolíni' s brýlema. Nerozumím, proč by měl mít váš zrak něco společného s vaší inteligencí. Rozumím tomu, že má Harry Potter brýle - autorka mu chtěla dodat zranitelnost, ale pokaždé, když vidím chytrou postavu nosit brýle, vraždila bych.

7. Nemůžete být spontání. Mezi to patří spontání skákání do vody, usínání i probouzení se. Vždy musíte myslet na to, že na sobě máte či naopak nemáte brýle a dávat na ně pozor, čímž se vracíme k opatrnosti.

8. Nemůžete je často střídat a nehodí se ke všemu. Už jsem párkrát zmínila, že brýle rozhodně nejsou levná záležitost a pokud se vám zrak mění třeba jako mně, musíte mít nová sklíčka až dvakrát za rok. Pro mě jsou brýle minimálne na dva roky a střídám je jen pokud jsou nějakým zůsobem rozbité nebo malé. Proto se pak stává to, že vás přestanou bavit, ale vy je nemůžete tak často střídat podle vašeho outfitu a podobně.

9. Nikdo doopravdy nechápe, jaké to je nevidět. Tohle je určené pro všechny stupidní idioty, kteří si prostě nemůžou dát pokoj s 'kolik prstů ukazujuuu??'. Věřte tomu nebo ne, ale když si stoupnu ve správné vzdálenosti od písmenkové tabulky u očního, bez brýlí ani nevidím, kde ta tabulka je (samozřejmě záleží kolik má kdo dioptrií, ale tohle je čistě za mě). Nedokážu vám však vysvětlit jaký to je a ani když se mě na ty prsty zeptáte o týden později.

10. Jednoduše vám to neustále ovlivňuje život. Musíte je mít pořád na sobě. Lidi si vás zapamatují jako 'tu co nosí brýle'. Kluci/holky dávají přednost těm, kteří nemají brýle. Zrak se vám nošením ještě zhoršuje a operace, po které by se napravil není na 100%. Když už máte brýle déle je to možná tak, že je berete jako vaši součást, doplněk, který neustále nosíte, ale rozhodně to ovlivňuje váš život a jaký uděláte dojem na ostatní.



Stay weird, Liz.

/ / looking for a stranger to love / /

24. května 2015 v 23:44 | Liz |  Liz.

Hi people, yes, it is me again.
A přicházím v míru s omluvou, protože už druhý den nejsem doma a konečně jsem dostala šanci zapnout počítač a napsat článek, yaay. Pro vysvětlení, zrovna se nacházím v Itálii na dovolené s prarodiči (zmiňovala jsem to už v Hello May článku) a budu zde nadcházející týden. Jezdíme takhle kžadý rok už nějakou dobu, ale abych bya upřímná, tento rok jsem jet nechtěla. Já vím, mnozí z vás si teď asi myslí něco jako 'jo, většina z nás se na takovou dovolenou nedostane ani jednou za život' nebo taky 'běž si s těma svýma namyšlenýma kecama jinam', takže to úplně rozebírat asi nebudu. Chtěla jsem zůsat doma hlaně kvůli škole, jelikož na tom se známkama nejsem nejhůře, ale taky ne nejlépe. Taky, nevím jak často tu budu psát, protože, koneckonců, je to dovolená a já jsem si vzala asi devět knížek a mám v plánu všechny přečíst. A co dalšího se za ty dva týdny v mém životě stalo?
Nejprve bych začala s něčím, co se stalo již poměrně dávno, ale nějak jsem se vám zapomněla zmínit a teď mi to připadá jako vzrušující novinka. Jak možná někteří víte, na minulé narozeniny (mám je v zimě) jsem dostala svůj první vlastní notebook, který jsem nezdědila a hned v létě jsem si na něj vylila mléko a rozbila si ho. Od té doby jsem používala starší počítač. No a teď jsem rozbila prasátko (ne doslovně, přece bych ho nerozbila, kdo to vůbec dělá?) a voila, koupila si notebook za své úspory! Jsem na sebe hrozně pyšná a jsem ráda, že mám konečně dobrý počítač, můžu si ho kamkoliv vzít a dělat na něm spoustu věcí najednou. Takže mi teď můžete všichni držet palce, abych nějak nerozbila i tento..
A teď se snažím přemýšlet o tom, co se poslední dva týdny dělo. Rozhodně jsme psali písemky, o tom není pochyb. Napsali jsme si z dějepisu a zeměpisu a v obou jsem, dovolím si říci, zabodovala a dostala krásné jedničky. Od čtvrtka předminulého týdne jsem nějak onemocněla, ale školu neflákala, samo sebou. Předminulý týden jsme taky psali dvě přepadovky z matiky a já jsem z nich, překvapivě dostala za jedna a za dva, což mému průměru úplně nepomohlo, ale alespoň na tom nejsem tak bídně. Minulý týden jsme psali už oficiální a větší písemku z matiky, ze které mám 1-, yay. Jsem ohledně školy teď naprosto vymytá a nemůžu si vůbec vzpomenout, co se tam dělo.
Ani v žádném jiném smyslu si moc vzpomenout nemůžu, mám takovou 'reading slump' a doufám, že se teď rozjedu, jelikož jsem musela a vlastně pořád musím, protože ještě nefinishuju, číst povinnou četbu. Dobrá zpráva je, že jsem zase na dobré cestě k dokoukání všech seriálů a začínání nových, yay. Taky mi chybí čtení anglicky (přeskakuju z jednoho tématu k druhému, pardon) a po přečtení Eleanor&Park v angličtině bych opravdu nejraději četla anglicky pořád. Proto mám teď taky objednaných asi sedm knih, všechny anglicky. Čekám hlavně až výjde P.S.: I Still Love You (sequel k To All the Boys I've Loved Before), jelikož ho mám předobjednaný a taky až bude skladem Our Mutual Friend (800 stran, Dickens, anglicky - tomu říkám výzva, kamarádi).
Mám ale jednu vzrušující - alespoň tedy pro mě - novinku! tento rok se účastním asi každé literální soutěže, kterou mi kdo nabídne a proto jsem skočila i po pardubickém pramínku a napsala slohovou práci na téma 'Štěstí nečeká'. Pár týdnů předem mi moje třídní a zároveň češtinářka oznámila, že si ve středu 20. 5. pojedu pro nějaké ocenění, ale ani ona nevěděla pro jaké. A pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem ve středu zjistila, že jsem vyhrála 1. místo! Vyhrávám ceny na soutěžích, ale ještě nikdy jsem nevyhrála první místo a byla jsem strašně šťastná a překvapená! Dostala jsem knihu jako na každé takové soutěží, ale bohužel je až třetí v sérii, což mě trochu naštvalo. Ale rozhodně to nepřebušilo nadšení z mé výhry! V nejbližší době vám sem slohovou práci dám taky.



Stay weird, Liz.

/ / kick me when i'm down / /

20. května 2015 v 17:58 | Liz |  Liz.


Tenhle článek plánuji psát už hrozně dlouhou dobu (asi tři roky, lolol) a upřímně se za něj omlouvám, protože prostě by nebyl potřebný, kdybych svůj blog neuváděla často v sociálních sítích do položky web nebo jednoduše neprozradila pár lidem jeho adresu, ale předpokládám, že mnoho blogerů má s tímto problém a nějakým zůsobem se ho bojí. Ano, mluvím o tom, že váš blog navštěvují lidi z vašeho okolí a obecně nežádoucí lidé.
Jsou tu lidi, o kterých vím, že sem chodí. Je to v pořádku, protože se tu stejně nedozví o mně nic nového a většina blízkých kamarádů u toho čtení moc dlouho nezůstane - proč taky, když jen čtou mé názory, které jim pořád dokola opakuji? U jiných je to jako komunikování, protože vím, že sem chodí a nějakým způsobem se jim snažím předat tajnou zprávu a doufám, že jí pochopí. Jak jsem řekla, nevadí mi to, jelikož o těch lidech vím a necítím se kvůli nim omezená. Pak tu jsou lidi, které neznám, maximálně vím, jak vypadají, někdy je potkávám, vím, že se kamarádí s mým kamarádem/kou, ale nic o nich nevím. Zatím jsem se takto 'seznámila' se třemi lidmi a jsem moc ráda, že jsem je poznala a i kdybych je nějakým způsobem nepoznala, tak bych neměla problém s tím, že čtou můj blog. Proč? Protože možná vím, kdo jsou, ale nikdy jsem s nima nemluvila a pokud se se mnou chtějí seznámit, můžou, ale jen ze čtení mého blogu to prostě nejde. Uznávám, že sem vkládám velkou část mé osobnosti, ale nikdy mě doopravdy neznáte a je mi jedno, jestli si mým stylem psaní a myšlení na mě uděláte názor.


Tohle mi na ask.fm přišlo už kolem roku zpátky a upřímně, dost mě to zarazilo. Není to tak, že bych o tom nevěděla a nevadilo by mi to, ale lidi, vy mě chcete donutit k tomu, abych přestala dělat jednu z mála věcí, které na mém životě miluju. Teď se prosím zamyslete, opravdu o tom přemýšlejte a neignorujte mé přání, jaké by to bylo, kdybych vám vzala něco, co máte opravdu hodně rádi. Jednu z mála věcí, jež máte rádi a víte, že byste bez ní byli naprosto odlišný člověk. Jak byste se cítili? Protože kdybych měla přestat s blogem, zahodit skoro tři roky blogování, 18 000 návštěv, kamarády na blogu a některé články, jenž se mi dokonce líbí, můj život by se od základů změnil. A ne jen život, ale můj pohled na svět, pocit, když o něčem přemýšlím a najednou mě napadne - hele, o tom bych mohla napsat článek, abych na svou myšlenku upozornila i další lidi. Tento blog je způsob, kterým se vyjadřuje a většinu článků nepíšu pro ostatní, ale pro sebe, protože po tom, co napíšu něco, o čem přemýšlím a vadí mi to, pochopím to a snažím se chovat podle toho, jak píšu. Jde mi to? Ne, samozřejmě, že ne. Nejsem dokonalá, stejně jako vy, nejsem schopná se vždy chovat správně a tak, jak si myslím, že bych měla. Nejsem. A neříkejte mi, že vy ano, protože byste lhali.
Ti lidé, kteří mě nějakým způsobem znají, ale nejspíš nejsme ti nejlepší kamarádi nebo mě prostě nemají rádi a mají potřebu číst můj blog bez toho, abych o tom věděla a mít o něm kecy. Rozumím tomu, že tato stránka je přístupná všem uživatelům internetu a není fér žádat o soukromí a rozhodně nemám žádné argumenty, které by vás přesvědčili o tom, abyste sem už nikdy nechodili. Nedokážu vám popsat, jak moc se cítím zranitelně a jak moc mě ohraničujete a já nemůžu rozvíjet svou psací činnost a svěřovat se té jediné věci, která se na mě nikdy nevykašle - blogu. Je mi jedno, jestli se mi sníží návštěvnost nebo vám témata k přemýšlení, ale je to pro mě důležité a nevím, jak bych vám to mohla vysvětlit. Klidně mě kritizujte, ráda se poučím ze svých chyb, ale ať už jste můj rodič nebo kamarád a já nevím o tom, že tohle čtete, přestaňte a zeptejte se na můj život mě. Možná se vám budu schopna sěřit se svými myšlenkami, možná ne a musíte pochopit, že někdy nemám k lidem takovou důvěru a nechci se svěřovat.
Tím, že si přečtete můj blog, mě nepoznáte. Možná pochopíte nějaké mé myšlenky, ale nedosáhnete toho, že o mně víte nějaké informace nebo vám budu důvěřovat. Jak jsem řekla, pokud o mně něco chcete vědět, zeptejte se mě. Čtením mého blogu jen dokazujete, že máte tak nudné životy, že se musíte zajímat o ten můj. Nemůžu vás zastavit a vy si beztak jen přejete, abyste mě vyburcovali k tomu, abych si blog zrušila nebo nepsala žádné články. Něco vám řeknu, i kdybych sem psala každou podrobnost o mém životě, bylo by mi jedno, že to ví banda idiotů, kteří mi anonymně dají najevo svůj názor. Alespoň píšu pod jménem a mám svůj hlas a nehodlám ho ztišit, právě naopak, I like it loud.



Stay weird, Liz.

/ / the strays, bad blood + photograph & hallelujah / /

18. května 2015 v 15:27 | Liz |  Music
Hi there.
Tento článek jsem chtěla napsat už včera, ale vždy přidávám najednou minimálně tři takové 'novinky' (a zrovna teď jsem si vzpomněla, že jsem nepřidávala novou písničku P!ATD) a klip Taylor vyšel včera kolem druhé hodiny ranní a mně se úplně nechtělo vstávat z postele, zapínat počítač a psát článek ve dvě ráno. Proto tu je tedy až dnes a jak už jste mohli pochopit, je to opět takové zasvěcování do hudebního světa, kde moji interpreti neustále vydávají nové písničky, alba nebo videoklipy a já se o ně musím s váma podělit, protože nemám žádný kamarády, které bych mohla nutit do toho, aby si to poslechli, haha..ha.


Jako první to je The Strays od Sleeping With Sirens, která je na jejich novém albu Madness (které jsem si konečně stáhla!). Někdy mi u SWS vadí, že mají opravdu krásný, ale krátký písničky. Myslím, že by mohli touto písničkou říct ještě mnohem víc věcí, jen to trochu nestíhají. Ke mně rozhodně jakýmsi způsobem promlouvá a je jedna z mých oblíbených z alba. Taky se mi moc líbí klip, i když je trochu ohraný.


Tahle písnička je jedna z mých oblíbených z Edova alba X. Cítím se u ní klidně a tak nějak peaceful. Nemyslím u ní na to, o čem zpívá, je to takový typ písničky, u které si říkáte, že byste měli přestat přemýšlet, proč něco skončilo a prostě být šťastní, protože se to stalo. Klip se podle mě moc povedl, trochu ohrané, ale má to hlubší smysl a alespoň můžeme doufat, že se nám sny můžou splnit. Zároveň se ale bojím, že písničku budou za chvilku hrát na každém rádiu a najednou bude populární jako každá jiná Edova písnička a pro mě ztratí ten..klid.


Taylor už své fanoušky na toto video připravovala asi dva týdny a sdílela obrázky s ostatníma hvězdama tohoto klipu. Uznávám, byl to super nápad, ale bylo jich tam až moc. Předpokládám, že Tay chtěla ukázat tohle 'girl power', což je skělý nápad a já to rozhodně podporuji, ale těch lidí tam bylo prostě moc. Mimo to, píseň je teď s částmi s rapem s nějakým raperem, kterého neznám a ani upřímně nechci poznat. Je to ještě větší pop než předtím a já nevím, jestli se mi to líbí. Taylor je skoro jediný pop, který poslouchám a někdy je to na mě trochu málo a tenhle featuring tomu moc nepomohl. Miluju Taylor, její texty a hudbu, ale tímhle klipem jsem jí nějak nezačala mít ráda víc.


No a nakonec tedy písnička, na kterou jsem si zrovna vzpomněla (jak jsem mohla zapomenout?). Panic! At the Disco by mě nezklamali i kdyby zpívali nějaký nejvěší blbosti světa, protože miluju Brandonův hlas a jejich texty, hudbu. Moc se těším na další písničky a doufám, že v nejbližší době i album!


Stay weird, Liz.

/ / my top 5 favorite books / /

16. května 2015 v 21:13 | Liz |  Books

Ano, tohle přesně jsem já. Opravdu nerozumím tomu, jak si lidi dokáží vybrat oblíbenou knihu, film, jídlo, cokoliv. V tomhle jsem opravdu nerozhodná a když jsem přemýšlela právě o mé nejoblíbenější knize, nemohla jsem některá z mých děťátek hrubě vynechat a i můj výběr pěti nejlepších prostě není kompletní a teď se oficiálně omlouvám všem úžasným knížkám, které nebyly tak dokonalé jako moje pětice oblíbených knih. Ještě než vám můj výběr odhalím, chtěla bych zmínit, že moje oblíbená knížní série je The Mortal Instruments, tedy Nástroje smrti a ve výběru není započítaná, protože jsou to moje opravdu nejoblíbenější knížky na světě a i když si je třeba nikdy nepřečtu znovu, tak je budu navždy milovat, protože jsou..prostě ony. /ostatní knihy nejsou popořadě, všechny jsou u mně na prvním místě/

A Little Prince/Malý Princ - Antoine De Saint-Exupéry
K této knížce jsem se poprvé dostala ve škole. Samozřejmě, už dříve jsem slyšela název Malý Princ, ale nikdy jsem neměla představu o tom, o čem kníha je nebo neměla potřebu si ji přečíst. Upřímně, největší chyba mého života. Když jsem ji četla poprvé, brečela jsem (což je trochu trapný, beremeli v úvahu, že jsme ji četli v hodině všichni společně). Od té doby jsem si ji přečetla asi pětkrát a doufám, že si to zopakuju ještě párkrát. Mělo to na mě hrozně velký dopad a pokud mě někdo chce alespoň z části pochopit, měl by si tohle přečíst. Nechci vůbec mluvit o ději, jednoduše si ji přečtěte, protože to bude to nejlepší rozhodnutí, které jste za celý život udělali.


It's Kind Of a Funny Story - Ned Vizzini
/ recenzi najdete -> zde <-/
Tahle kniha je wow. Bohužel, není přeložena do češtiny, ale byl podle ní natočen film, na který se česky určitě podíváte (Něco jako komedie). Děj je vlastně o klukovi, který se rozhodne kvůlu určitým věcem spáchat sebevraždu, ale dokáže se zastavit a zapíše se do psychiatrické léčebny. Je to druhá kniha, co jsem četla anglicky a první kniha, která mě nějak ovlivnila. Myslím, že ta recenze to říká všechno, je to něco jako úžasná kniha. RIP Ned Vizzini, autoři jako tenhle by neměli končit sebevraždou.


Alice's Adventures in Wonderland&Through the Looking-Glass/Alenka v kraji divů a za zrcadlem - Carroll Lewis
/recenzi najdete -> zde <-/
Pokud se někdy cítíte šíleně a potřebujete, aby se svět změnil, Alenka bude vaší oblíbenou postavou, stejně jako mojí. Hrozně jsem tuhle knížku nechápala a nehorázně se mi to líbilo - něo nechápat. Alenka usne a dostane se do svého nonsence světa, kde se jí dějí opravdu divné věci a ona ničemu nerozumí. Líbilo se mi, jak nic nemá pod kontrolou a je ztracená. Myslím, že se autor snažil ukázat, že jsme všichni jakýmsi způsobem ztraceni, ale jedině děti se s tím umí správě vypořádat. Mimochodem, kdybyste se chtěli podívat na film, zkoukněte raději animovanou verzi, věřtě mi, nebudete litovat.


This Song Will Save Your Life/Tahle píseň ti změní život - Leila Sales
/recenzi najdete -> zde <-/
"Mýslíte si, že je tak jednoduchý se změnit. Říkáte si, že je to v poho, ale není." - slova, která mě ihned chytla a já nemohla přestat číst. Pokud se podobám nějaké knížní postavě, je to rozhodně Elisa a i kdyby ne, Elisa je jedna z mých oblíbených ženských postav. Myslím, že mi dodala odvahu a jsem na sebe pyšná, protože vím, že to zvládnu, cokoliv. Elisa je odlišná od ostatních, není cool a neposlouchá populární hudbu, proto se rozhodně spáchat sebevraždu (čtu opravdu šťastné knížky, že? Alenka je zatím jediná, která se nechtěla zabít), ale nakonec se jí to nepovede, jelikož se neudrží a zavolá 'kamarádce' ze školy. Od té doby se její život výrazně změní, ale opravdový zvrat příjde až když najde noční klub, kde pozná nové kamarády a přestane se cítit zbytečná. Kniha je krásně propojená s hudbou a pokaždé u ní brečím.


Hopeless/Bez naděje - Colleen Hoover
/recenzi najdete -> zde <-/
Dobře, dobře, já vím, romantika v top pětici oblíbených knih? Ne, Liz. To prostě nejde, klidně fantasy, třeba pararormal, knížku z dětství, ale ne romantiku. Má se to však tak, že tahle kniha je nejúžasnější romantika na světě a já si nemůžu pomoct, miluju ji. Miluju naprosto všechno ohledně této knihy. Má v sobě moc myšlenek a některé z nich mám neustále na mysli, alespoň doufám. Příběh je o dívce Sky, která poprvé nastupuje do školy a poznává pravou střední. Potkává tam též zajímavé lidi - nového nejlepšího kamaráda, ale i nového kluka, z kterého asi nebude jen kamarád. Věci se vyvíjí opravdu zajímavým směrem a je tam jeden z nejlepších plot twistů, které jsem kdy četla. Taky, Holder je v mé top 10 knížních boyfriendů.




Stay weird, Liz.

/ / i don't care what you think as long as it's about me / /

13. května 2015 v 21:10 | Liz |  Články k tématu týdne
Fall Out Boy - I Don't Care

Většina z nás by lhala, kdyby řekla, že nikdy nikoho 'nepomlouvala' a neroznášela drby. To je možná důvodem toho, proč se bojíme, že i o nás budou kolovat drby nebo nás někdo bude takto soudit - neposloucháme populární hudbu nebo se neoblíkáme podle poslední módy. We are the strays. Hell is so close to Heaven. A i když se snažíme, stejně budeme pomluvy poslouchat a rozšiřovat je dál, protože se tím bavíme, samozřejmě. Příjdou k nám drby o nás, které překvapivě nejsou pravda, ale jak rozlišit ty falešné od pravdivých? Soudíme ostatní a pak se divíme, že oni soudí nás. A hádám, že přestat se o to všechno zajímat tak lehké není.
Všechno, co slyšíme nás nesmírně ovlivňuje a pokud slyšíme od nějaké kamarádky, že tahle nebo tamta holka se líbala s tímhle a tamtím, moc často nás nenapadne se jí na to zeptat, prostě jsme tím ovlivněni. A možná proto jsem se rozhodla, že nechci být ničím takovým ovlivňována. Každou chvíli mi někdo říká, že ona posílá klukům nahý fotky a on lže všem okolo. Já nechci ale být člověk, který soudí svou kamarádku podle toho, jestli posílá podělaným klukům svoje nahé fotky nebo ne. Sakra. Vždyť když je se mnou, je milá a vždy mi pomůže, proč by mě mělo zajímat, že jsem jediná, kdo to nevěděl? Někteří lidi jsou tak judgemental a nemůžou mluvit o ničem jiným než o pomluvách, které slyšeli (teď jsem judgemental já, omlouvám se). Nezáleží na tom, jestli pomlouvané znají, prostě to šíří dál, chtějí se ujistit, že jsou horší případy než oni sami. A pokud je někdo pomlouvá taky? Konec, jsou to mrchy a svině, budu na ně milá, ale taky je budu pomlouvat, to zní jako skvělý plán.
Nechápu jednu věc. Proč vás to zajímá?
Pro mě je nenávist emoce, kterou nejsem schopná cítit. Není to proto, že bych nějak všechno milovala a na nic si nikdy nestěžovala, jasně že ne. Ale je to ztráta času. Kdybych se měla zabývat vším, co mi vadí a přímo to nenávidět, zabralo by to tolik času a námahy a já to nemám zapotřebí. Fotky této holky vypadají opravdu divně a vypadá jako děvka. Hodně lidí o ní říká, že je kurva a její chování na asku taky není ukázkové. Fajn. Tu holku jsem nikdy nepotkala, nikdy mi nijak neovlivnila život. Uvědomuju si, že způsob, kterým žiju je rozhodně lepší než její, proč bych měla trávit hodiny denně přemýšlením o ní a snažit se přesvědčit se o tom, že jsem lepší než ona?

"Můžu ti říct tajemtsví? Ale nesmíš to nikomu říct!"
"Jasně, že ne! Komu bych to říkala?" odpoví a po návratu domů to napíše další kamarádce. Nikomu to neříkej, přidá a ví, že to důvěrná kamarádka neprozradí. A tak to jde dál a dál a heleďme, už to není tajemství! Ale vlastně je, jelikož se z toho stala spatlanina názorů všech kamarádů kamaráda.
Ale to ještě není to nejhorší.
Až teď totiž přichází drby o nás, nepravdy a pomluvy. Proč nás ale zajímá, co si o nás ostatní myslí? Tedy, neměli by nám naši kamarádi věřit a posuzovat nás podle toho, jak se chováme v jejich blízkosti?
Strávila jsem hrozně moc času přemýšlením o tom, co si o mně lidi myslí. A došlo to až k tomu, že jsem přesvědčila samu sebe o tom, že to tak opravdu je. Jsem neschopná, všichni mě nesnáší, nikdo mě nepotřebuje, nikdo není doopravdový kamarád. Nebyla to kritika, byla to nenávist a přemýšlení, přemýšlení, přemýšlení. Není to jako usínat s myšlenkama na toho, kdo se vám líbí - líbím se mu taky, nebyl jsem dnes trapná, proč odepisoval tak pomalu? Je to rozebírání každého detailu. Proč si to o mně myslí, když jsme se nikdy nepotkaly a zná mě jen z fotek?

Nechci, aby mě tohle zajímalo. Chci žít tak, abych si dokazovala, že nejsem drb. Že jsem spokojená s tím, kdo jsem. Nechci ignorovat kritiku, ba naopak, chci se měnit k lepšímu a poznat kritiku od nenávisti, které předcházely pomluvy. A jsem na sebe pyšná, že dokážu říct, že mě to nezajímá. Je mi jedno, že mě tahle holka pomlouvá, pokud jí to pomůže cítit se lépe, ať si dělá, co chce. Pokud si myslí, že taková opravdu jsem a chce to sdělit ostatním, ať to udělá, mě to nezajímá. Až na mě bude zase tenhle chrlit, jaká je ona simulantka, jednoduše mu řeknu: "Ale mně to nezajímá!".
Unavuje mě zajímání se o životy ostatních lidí. Možná se tak jen ujišťuji, že mám sama dost zajímavý život, ale je mi to jedno. Raději nebudu nic vědět o mých známých, než abych o nich mluvila s někým jiným. Takže pokud o mně chcete prohlašovat, jaká jsem špatná, dělejte to, alespoň vím, že je to pravda. Měla něco s tímhle nebo tamtím, povstala z mrtvých, nevyhrála tuhle soutěž, píše trapný blog, napsala divný článek k tématu týdne, všichni jí ho pochválili jen ze slušnosti..ale mě to nezajímá.


Stay weird, Liz.

/ / it's time to begin, isn't it? / /

11. května 2015 v 20:08 | Liz |  Liz.

My dear friends..
Ano, je to tak. Další článek. Jsem pořád naživu. Omlouvám se, pokud si někdo myslel opak, taky si to někdy myslím. Můj život však začal být trochu zajímavější a proč bych se s váma o své zážitky nepodělila? Možná, že slovo 'zajímavý' je trochu přehnané a já ho používám jen proto, že mám jen více poviností a úkolů do školy. Hádám, že ale to vlastně dělá naše životy trochu zajímavějšími. Teď už ale opustíme mou filozofickou stránku a vrhneme se do vyprávění.
Poslední dva týdny byly rozhodně odlehčené. V pondělí (26. dubna) jsme psali písemku z chemie, na kterou jsem se nebyla schopna, z vlastní lenosti, naučit. I tak jsem vyvázla s 1- (taky nevím jak, ne že bych si stěžovala). Následovala písemka z češtiny, z které jsem nejdříve dostala dvojku, ale nakonec to ukecala na 1-, jupí. Ve středu byl Mezinárodní den tance, ale u nás ve škole i poslední zvonění. Přežila jsem ve zdraví a i MDT u nás ve městě dopadlo skvěle. Tedy, mohla jsem asi hodinu nacvičovat čtyři flashmoby a pak je znovu tančit na vzduchu, co víc si přát?
Ve čtvrtek jsme měli ředitelské volno a já měla ráno náhradní hodinu klavíru. Pak jsem se prošla do obchodu a knihovny. Po obědě jsme s mojí nejlepší kamarádkou pekly dort. Nejdřív to měly být macaronky, ale nikde neměli mandlovou moučku, takže jsme přešly na plán B, který neexistoval a v obchodě vzaly nějakou krabici s dortem. Dopadlo to však skvěle a dort byl báječný. V pátek byl svátek a já byla líná a polehávala doma. Podobně proběhl i víkend, až na to, že v sobotu jsme jely na nákupy (článek můžete najít níže, či v rubrice fashion).
Minulý týden jsem si upřímně užila. Byla jsem ve škole jen v ponděí a úterý. Ve středu a ve čtvrtek jsem byla v naší hudebce a pomáhala psát zpravodaj Kocianovy houslové soutže. Je to mezinárodní houslová sotěž na počest Jaroslava Kociana a odehrává se v našem městě již 57. rok. Musím uznat, že jsem si to moc užila a pokud budu mít možnost, ráda bych pomohla i příští rok.
Ve čtvrtek po obědě jsme vyrazili s rodinou do Maďarska na tátovy závody. V pátek jsme ráno s mamkou jeli do lázní, kde jsme byli do čtyř hodin, pak jsme jeli na závody za tátou a fandili (tak moc, jak se dá na závodě aut fandit). I v sobotu jsme zajeli do lázní a po třetí hodině se vtátili na autodrom. Tátovi se bohužel něco u auta rozbilo a nemohl jet. V Maďarsku bylo opravdu krásně a dokonce jsem se spálila. V neděli měla moje starší sestra narozeniny a my ráno odjížděli. Dali jsme si 'slavnostní obědo-večeři', odvezli jí do školy a sami zamířili domů.
Jak jsem řekla, tyto dva týdny byly velmi uvolněné, ale dnes již dvě hodiny dělám úkoly a píšu slohovku. I když jsou příští týden maturity a mělo by být méně hodin, máme naplánované písemky jak na tohle úterý a středu, tak na příští pondělí. Je čas na vylepšování známek, ale nevím, jak přesně to chci zvládnout. Proto je pravá chvíle na Jaceův citát z Města z kostí - Have a little faith.



Stay weird, Liz.

/ / booktubers? / /

6. května 2015 v 20:59 | Liz |  Books

Poslední dobou je dost populární dívat se na youtubery - Zoella, Pointlessblog, Pewdiepie, Smosh, danisnotonfire, AmazingPhil a další. Já jsem měla vždycky hodně youtuberů ráda, ale nemám na ně už skoro žádný čas, takže se dívám na videa málokdy. Nedávno jsem však narazila na takovou novinku - booktubers. Není to úplně něco nového, vlastně takový booktube existuje už pěkně dlouho a mně je moc líto, že jsem ho nesledovala už dřív.
Prví taková youtuberka, na kterou jsem v týhle oblasti narazila, byla Sasha Alsberg (abookutopia). Vlastně jsem ji našla na instagramu, nejdříve její fan account, tedy theshadowhunters a od něho i její normální profil - sashaalsberg. Na jejím profilu můžete vidt hodně cosplayů a obecně fotek knížek. Je členem mnoha knížních klubů a potkala již hodně autorů, teď zrovna by měla editovat nějakou knihu, zapomněla jsem, jak se jmenuje. Taky byla extra ve filmu Divergence, protože se točil v Chicagu odkud ona je. Sasha jde příští rok na univerzitu.


Jak už jsem řekla, tohle byla první booktuberka, na kterou jsem kdy koukala, takže to pro mě bylo něco nového. Sasha je hrozná milá a sladká a je mi moc sympatická, což je důležité u každého youtubera. Často ji můžeme potkat v oblasti videí, kde ukazuje své nové knihy, jak má na poličce poskládané knihy, reakce na trailery nebo obsazení ve filmech/seriálech natočených podle knih. Myslím, že někoho, kdo nečte tak často, by to nebylo moc zajímavé. Mě třeba opradu baví dívat se deset minut jen na to, jak vyndává každou svou knihu a čte název. Samozřejmě má i zajímavější videa - recenze nebo 5 knížek s nejlepšími zvraty. Pokud jí nezkouknete na youtube, tak bych rozhodně doporučovala alespoň se podívat na její instagram, jelikož má moc krásné fotky a dělá photoshooty hodně ve stylu Skotska nebo obálek knížek.
Druhou a poslední booktuberkou, kterou doopravdy sleduju a zhlédla jsem od ní už více videí, je Zoe Herdt, tedy readbyzoe. Pod tímto jménem ji najdete i na instagramu, goodreads, twitteru a podobně. Na ni jsem narazila úplně náhodně, když jsem prostě zapnula youtube a chtěla se na něco podívat. Už od začátku mi byla velmi sympatická, stejně jako Sasha. I její videa nejsou úplně recenze nebo nějaká zamyšlení, ba naopak, hodně tam mluví o knížkách, co si kupuje nebo o knížních boyfriendech.


Tento nápad s točením o knížkách se mi hrozně zalíbil. Možná hlavně proto, že takový fandoms se hodně pohybují na tumblru nebo instagramu, ale nikdo nenatočí video a nemluví o tom. Mluvený to zní skvěle a když je vám youtuber sympatický a má melodický hlas, je to úžasný. Mám rozhodně v plánu se podívat po dalších takových booktuberech, jelikož chci i tuto část youtubu nějak poznat. Zároveň, chápu ty, které to nebaví sledovat a uznávám, že to není pro každého. I tak ale doporučuji alespoň nějaké video vyzkoušet, možná, že i když nečtete moc často, se vám to zalíbí a bude vás to bavit sledovat.



Stay weird, Liz.

/ / weird facts about me / /

4. května 2015 v 20:40 | Liz |  Liz.

Protože jsem zjistila, že tu nemám žádný článek s faktama o mně, rozhodla jsem se nějaký takový napsat. Snažila jsem se vybrat ty nejdivnější fakty a zároveň nějaké, které o mně něco vypovídají, protože vím, že k sobě moc lidí nepouštím. Doufám, že se tak něco o mně dozvíte a možná se v něčem i poznáte.

1. Nepiju coca-colu ani kofolu. Není to ani tím, že by mi nějak nechutnaly, spíš mi to připadá nezdravý nebo co, každopádně jsem jednoduše ze dne na den přestala. Někdy si jedno z toho dám, třeba v kině vždy kupujeme coca-colu na všechny, takže buď trpět žízní nebo se napít. Hodně lidí je po coca-cole dost hyperaktivní, ale já si většinou naliju sklenici napak před spaním, jelikož mě uspává.

2. Ještě donedávna jsem si ve sprše sedala. Nevím, jestli je to projev lenosti, ale i teď si někdy ve sprše sednu a je to prostě fajn. Zároveň ale dost divný a měla bych s tím přestat.

3. Nikdy jsem nedostala pětku. Neříkám, že se učím nějak opravdu na výbornou, ale nikdy nikdy jsem ve škole nedostala pětku, což mi vždycky připadalo divný. Čtyřek jsem dostala tak pět.

4. Spím v teplých ponožkách. Nezáleží, jestli je léto nebo zima, pokaždé spím s ponožkama a většinou stejnýma teplýma a nesnáším, když mi je mamka vypere, protože je musím jaksi prošlápnout.

5. Neusnu bez toho, abych něco neobjímala. Vlastně dělám hodně divných věcí při spaní - mluvím, nedokážu ležet v klidu a často se probouzím. Neusnu ale bez toho, abych něco neobjímala. Může to být polštář, plyšák, kousek peřiny. I když usnu a vím, že nic neobjímám, probudím se v objetí třeba s tou peřinou. Slyšela jsem, že se tohle stává lidem, kterým chybí nějaká osoba, nevím co je na tom pravdy.

6. Mixuju pyžama. Pokud mám pyžamo, kde je tričko a kraťasy, nikdy v tom nespím a tričko prohodím s jiným. Někdy spím jen ve velkém tričku a kraťasy ani kalhoty si k němu neberu, takže se to u toho nepočítá.

7. Mám dvoje brýlí. Moje minulé brýle dopadly dost bídně - nejdříve se jim ulomila jedna ručička, kterou bylo možno nahradit. Následně se začala zase dost kolébat, až spadla a já nosila brýle nakřivo s nožičkou přilepenou izolepou. Proto mám teď pro jistotu dvoje, abych kdyžtak mohla přejít na druhý nebo až mi budou měnit sklíčka, budu mít co nosit v dobu mezi tím.

8. Neumím si s lidmi psát. Takový chatování je poslední dobou hrozně populární, ale já to nemám ráda a strašně mi to vadí. Na facebook jdu jen v případě, že se nudím, potřebuju se zeptat na úkoly nebo od někoho něco potřebuju. Nerada si s lidmi píšu a nevidím jejich reakce a připadá mi, že se za tím hrozně schováváme. Taky mě nebaví psát smajlíky a někteří lidi, kteří mě znají, chápou co myslím, ale někteří naopak prostě potřebují vždy smajlíky a mě to hrozně zpomaluje a je to otravný.

9. Jsem buď nehorázně zlá nebo nemilejší člověk na světě. Opravdu, někdy mám pocit, že mám rozdvojenou osobnost. Umím být doopravdy zlomyslná, škodolibá a být na všechny hnusná a zlá - to je moje častá nálada. Zároveň, někdy jsem fakt milá. A neříkám to tak, že jsem namyšlená či co, ale vím o sobě, že jsem na lidi milá a hodná a naslouchám jim a chci jim pomoct.

10. Skládám kapesníky. Tak tohle vás asi zmátlo. Normální lidi většinou smrkají tak, že kapeník zmačkají. Já ho nejdřív přehnu v půlce a vysmrkám se tak šestkrát, pak opět v půlce a vysmrkám se tak čtyřikrát. Dálv půlce a dvakrát smrnout a nakonec jednou. Šetřím tak kapesníkama a poznám si je od ostatních. Taky často kapesníky nedosmrkám a na stole mi leží kupička složených kapesníků.

11. Jsem moc líná na to, abych si sama stahovala hudbu, proto si většinou beru stáhnutou hudbu od mojí sestry. Je to rychlejší a většinu hudebního vkusu máme stejný. Písničky a interprety, které ona neposlouchá musím bohužel stahovat sama.

12. Kdybych měla jíst dva jídla do konce mého života, byla by to pizza a kuře. Bez debat má oblíbená jídla. Kdyby šlo o pití, nejspíš by to bylo mléko nebo jednoduše voda.

13. Ráda se s lidma hádám. Jsem tvrdohlavá, egoistická a ráda vyhrávám. Je málo lidí, kteří mě doopravdy přesvědčí, že nemám pravdu a já tyto lidi miluju. Jinak jsem zvyklá vyhrávat a nedokážu se přestat hádat, dokud není spor uzavřený, prostě ne.

14. Moje oblíbená čísla jsou 365 a 158. Nevím proč, ale jsou. Jednociferná čísla jsou trapná.


Stay weird, Liz.

/ / shopping is cheaper than a psychiatrist / /

3. května 2015 v 18:18 | Liz |  Fashion
Hi there.
Jak už jsem včera naznačovala, byla jsem na takových letních nákupech. Nebyl to ten typ nákupů, kde si jen chcete jednoduše pořídit nový oblečení, měla jsem svůj seznam toho, co potřebuju a chci, takže to tak bylo jen napůl. Musím říct, že jsem opravdu spokojená a obecně prostě jen nakupování mi nějak zlepšilo náladu. Doufám, že i vám se budou mé úlovky líbit, takže pojďme na to! /omluvte moje focení, neměla jsem nikoho, kdo by mě vyfotil a obecně se mi prostě nedaří dělat typical tumblr fotky. svůj ksicht jsem se snažila co nejvíc odstřihovat/


Jako první tu mám roztrhaný džíny. Jedny jsem si kupovala asi dva roky zpátky a měla jsem je hrozně ráda, vypadaly tak punk rock, jak jen mohly. Bohužel, naposledy jsem je měla na sobě na koncertě The 1975, pak už jsem se do nich nenasoukala. Proto jsem si v Tally Weijl pořídila ve velikosti 36 nové. Musím uznat, že to není úplně to, co jsem si představovala, ale i tak se mi moc líbí.


Jako každý druhý mám slabost pro pohodlné oblečení se vtipnými nápisy, takže jsem tomuto svetříku nemohla odolat. No vážně, hned jak jsem ho viděla, říkala jsem si, že to jsem přesně já. Sice není úplně letní, ale za pohodlnost má body navíc. Pořídila jsem si ho v Reserved, velikost XS. Halenka vedle je jednoduše moje halenka. Když jsem ji dnes umisťovala do skříně, zjistila jsem, že takových halenek (s jinýma vzorama a krapet odlišnými střihy) mám pět a vůbec mi to není líto. Tahle je opět z Tally Weijl, velikost 36.


/ / hello may / /

2. května 2015 v 21:32 | Liz |  Liz.

& hello my favorite readers.
Protože včera začal květen, jako vždy musím měsíc přivítat článkem a psychicky se na něj připravit. Po počasí v předchozím měsíci byste čekali, že květen bude teplý a léto příjde dřív. Opak je však pravdou a měsíc ani nezačíná zvlášť slunečně (i když dneska bylo 17 stupňů) a jak jsem slyšela, tak i nadále bude poměrně větrno a nijak zvlášť teplo. I tak doufám, že to bude můj měsíc sukní, jelikož poslední dobou mám naprostou obsesi se sukněma a šatama.
Pro mě je květen takový typ měsíce, kdy všechno doháním a chystám se na léto. Dnes jsme byly na letních nákupech (zítra nebo v nejbližší době bude článek) a týden zpátky jsme měli rodinnou poradu ohledně léta, kde jsme plánovali tábory, dovolenou a svadbu (známých, ne mých rodičů:D). Taky je nejvyšší čas začínat si brát referáty a prezentace na vylepšení známek. Taky by chtělo zabrat u klaíru, jelikož na začátku června jsou zkoušky - každý ročník má určený jaký typy stupnic nebo skladeb musí hrát a právě na začátku června to musíme zahrát všem učitelům daného oboru a oni rozhodnou o naší známce na vysvědčení. Zároveň to ale není úplný konec a pořád je tu nějaký čas.
Dále, příští víkend bychom měli jet s rodinou na tátovi závody (teď nejsem schopna přesně určit o jaké se jedná) a na konci měsíce s prarodičema do Itálie na dovolenou jako každý rok. Upřímně řečeno, tento rok jsem to chtěla už vypustit, ale zároveň vím, že trávím málo času s prarodiči a oni by z toho nebyli nadšení. Taky ale je to poslední týden v květnu a já moc nechci chybět ve škole. Což mě taky přivádí k tomu, že květen bude doufám takový lehčí, protože budou probíhat maturity a taky jsou dva prodloužené víkendy a méně školy nikdy nikomu neuškodilo, že?
Taky bych chtěla tento měsíc dohnat všechny nedokoukané seriály (jsem na dobré cestě, včera jsem doháněla Young&Hungry a Baby Daddy) a rozhodně začít pořádně číst. Vlastně, objednala jsem si 7 knih (všechny anglicky, juhuu), které bohužel příjdou přibližně až nazačátku června, ale aspoň se mám na co těšit! Teď je mým hlavním cílem přečíst povinnou četbu a Rychlí šípy mi úplně nesedí.
Každopádně, doufám, že květen bude skvělý měsíc jak pro mě, tak pro všechny z vás, protože by to měl být krásný, slunečný měsíc plný květin (wow #lizfilosof). Nezapomeňte si užít poslední měsíce školy a trochu i zabrat. Tenhle rok letí hrozně rychle a zároveň strašně pomalu a i když už moc chci léto, je mi líto, že ten školní rok utekl tak rychle. Ach.


Stay weird, Liz.

/ / little ways to change your life / /

1. května 2015 v 22:06 | Liz |  Tips & cool stuff.
Myslím, že všichni máme v životě chvíle, kdy je všechno hrozně špatně. Já štěstí považuju za pocit, který je jen na chvíli, takže nedokážu být třeba jeden týden šťastná. Proto jsem začala přemýšlet o věcech, které by vám jakýmsi způsobem měli zlepšit život obecně a možná, že když se jich budete nějak držet, budete časem i šťastnější. Samozřejmě, nejsem žádný doktor nebo bůh ví co, ale jako průměrný člověk můžu potvrdit, že vám minimálně nějaká rutina pomůže cítit se líp.
Začneme s něčím lehkým - voda. Můj doktor mi řekl, že bych měla víc pít (a taky chodit na záchod. vážně, chodila jsem hrozně málo na záchod a někteří mi to už dokonce říkali, wtf) a já od té doby taky mnohem víc piju, což hrozně prospívá zdraví, pokošce nebo metabolismu, takže je dobrý denně vypít minimálně jeden litr vody. Čímž se dostáváme k zdravé stravě. Už asi měsíc zpátky jsem se rozhodla, že začnu něco dělat se svojí postavou, protože i když nemám ani nadváhu, ani podváhu, s ní nejsem spokojená a to mě přivedlo na rozhodně lepší stravu. Nejím sladké, i když poslední dobou si někdy dám, protože za 1. stres a za 2. kdo by odolal? Ale myslím, že se cítíte lehčeji, pokud se nepřejídáte sladkým nebo obecně čímkoliv. Neříkám, že bysme teď všichni měli hromadně začít držet dietu a vím, že je skvělý pocit jíst a být nasycený, ale jsem si jistá, že když se najíte tak akorát, cítíte se lehce, ani ne hladově, ani ne přesyceně.
A dále tu tedy máme sport. Hodně mých kamarádů (včetně mě) chodí na nějaké sportovní kroužky a mimo to mají samozřejmě ve škole tělocvik, ale zároveň, někteří nejsou v tomhle smyslu skoro vůbec aktivní, což není moc dobrý. Takže i v tom případě, že nemáte moc šancí sportovat, tak každý si může někdy zajít zaběhat a nejenže se cítíte unaveně, spoceně a udýchaně, ale zároveň i zdravě a fit.
Základ toho, abyste měli v životě pořádek, je mít pořádek i v pokoji, domě. Vím, že pro některé je to přímo utrpení uklízet si v pokoji, ale když se nad tím zamyslím, tak ano, taky jsem často líná a nechce se mi uklízet, ale zároveň je mi nepříjemné, když se všude něco válí a já tu nemám nějaký systém. Můžete vyzkoušet si v pokoji přestavit nábytek nebo jen jinak seřadit knížky, poskládat věci na stole. Taky pořádek v počítači, telefonu nebo věcech do školy. Obecně, změny jsou často skvělým oslazením do života.
Protože se ale i já někdy setkávám s tím, že toho musím udělat hodně, ale hrozně mě to zavaluje a já nevím s čím začít a pak se bojím, že na něco zapomenu a z tlaku prostě jen sedím a za chvilku usnu (teď asi zním trochu psycho, tak si asi zvykněte, protože trochu psycho někdy jsem), tak je fajn, napsat si každý den všechno, co potřebujete udělat, či si udělat rozvrh na každý den. Třeba já bych nemohla fungovat bez diáře a kalendáře, kam si píšu jak narozeniny, tak úkoly nebo písemky. Hrozně moc mi to pomáhá a minimálně nezapomenu na nějaký důležitý věci. Zároveň je ale dobrý dávat si pauzy, protože se z toho časem zblázníte, jestli budete jen dělat to, co musíte.
Teď mě asi musíte mít za pořádnýho perfekcionistu, ale důležité je i někdy se uvolnit. Jít ven s kamarády nebo jen na procházku. Jet do kina a dát si nějakou pořádně nezdravou věc, protože právě tohle pomáhá tomu chvilkovýmu štěstí. Sedět hodiny u počítače a nebýt produktivní - proč ne? Přispat si v sobotu nebo nechat si úkoly na přestávku před hodinou. Někdy je důležitý být liný a někdy zase podniknout něco s kamarádya zapomenout na povinosti.
Nejdůležitější je ale jedna věc - neuzavírat se do sebe. Vím, že já to dělám strašně často, nechci k sobě pouštět lidi a raději zůstanu doma, než abych se někoho zeptala, jestli by chtěl jít ven, jelikož se neustále cítím, jako kdybych všechny otravovala. A i když se to někdy tak zdá, samota vám nepomůže vylepšit život. Proto je důležité udržovat si vztahy a pokud vám někdo chybí, dejte mu vědět, protože mu možná chybíte taky. Nebo možná ne a musíte se přes to přenést a jít za někým jiným. Nezůstávejte zaseklý na určitých věcech a lidech a zkoušejte v životě co nejvíc věcí, jelikož o tom to vlastně je, ne?



Stay weird, Liz.

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající