we're all mad here.

Červen 2015

/ / it's the final countdown / /

29. června 2015 v 23:06 | Liz |  Liz.

Vždy jsem si myslela, že čím starší jsi, tím víc toho víš, jsi moudřejší. Taky jsem si myslela, že ti starší jsou vyšší, takže asi všichni chápeme, že moje myšlenky vždy nebyly úplně správné. Ale kam až moje paměť sahá, vždy věděli starší mnohem víc. Chápali věci a byli moudřejší. A každým rokem, měsícem, týdnem si uvědomuji stáe jasněji, jak rostu a dospívám a pořád si připadám, že nikdy nebudu 'chytřejší' než ti mladší. Možná uvažuji špatně, ale asi je to prostě způsob, kterým uvažuji, ale neměla bych. Někdy se dívám na dospělé a říkám si, jak to mohli zvládnout tak dlouho? Protože já jsem unavená a znuděná už teď, co asi bude za deset, dvacet let?
Předchozí odstavec můžete počítat jako jakýsi úvod k článku o tomto školním roce. Přemýšlela jsem o tom poměrně dlouho a nakonec jsem asi došla k tomu, že by bylo správné zmínit pár věcí, jenž mě tento rok jaksi změnily nebo..fascinovaly? Inspirovaly? Věci, z kterých jsem se poučila. A jak jsem již zmínila každý měsíc v tomto roce, zmíním to ještě jednou - všechno je moc rychlý. Asi mi to vůbec nedochází, když sedím znuděná na hodině biologie nebo zeměpisu, ale když se podívám na fotky ze září či října, vím, jak moc mi vyrostly vlasy. Růst je strašidelný hlavně proto, že se nemůžete nachvilku zastavit a jen..stát. Jelikož někdy bych to ráda udělala, zastavila a co pak? Pokochala se tím, jak se všechno změnilo ve většině případů k tomu horšímu?
Pravdou je, že tento rok, i když s obrovskou rychostí, mi toho hodně přinesl i odnesl. Škola byla pro mě vždy důležitá, ale tento rok jsem se do ní opravdu pustila. Nejdřív škola, všechno ostatní počká. A troufám si říci, že se mi to i poměrně dařilo. Stejně jsem však nezabránila svojí první dvojce na vysvědčení, dvojce z biologie. Ach, biologie. Ani to nemůžu svést na našeho učitele, protože vím, že by za to ani trochu nemohl, nikdo jiný by neuměl popsat žraločí zuby tak dobře jako on. Vlastně nemám žádnou výmluvu, prostě jsem to podělala. Pohořela jsem obzvlášť na poznávačkách a nevěnovala tomu dost času, trpělivosti a soustředěnosti. A teď, když vím jistě, že budu mít zítra na vysvědčení jedničku z biologie, vím, že jsem to mohla dokázat i v pololetí. Je mi líto, že jsem něco takového vzdala.
Škola obecně se stala jiným místem. Trochu místo, kam se bojím vejít, krapet místo, kde nemůžu být sama sebou a trochu více místo, kde mám neustále strach. Je to nejspíš všechno moje vina, prostě se nedokážu s ničím vyrovnat, postavit se něčemu nebo pobrat všechny povinosti. A i když mám pořád tyhle 'nepříjemné pocity' ze školy, myslím, že se v nějkým smyslu zlepšuji. Alespoň se snažím. A vím, že tento rok jsem se zlepšila třeba ve fyzice nebo výrazně v češtině. Taky mám pocit, že třeba takový tělocvik mi už nedělá problémy, ne, že bych někdy byla tou nejhorší ve třídě, ale možná jsem teď něco lepšího než průměr a trocha fyzické činnosti ve škole i mimo ni prospěje každému.
Dnes jsem byla na večeru odměn. Je to vlastně taková akce, kterou pořáda naše škola - jdou tam všichni studenti, co za rok vyhráli nějakou soutěž či olympiádu a každý dostane určitou sumu peněz, za kterou si může vybrat nějaké knihy v našem knihkupectví. Dovolím si říci, že tento rok jsem byla dost aktivní, jelikož jsem vyhrála první místo v literární soutěži Pardubický pramínek, čestné uznání v literární soutěži Pardubické střípky, byla jedna z dvaceti nejlepších z republiky v historické/literární soutěži Komenský a my a vyhrála okresní kolo anglické olympiády. Těch 750 kč, za které jsem si koupila tři knížky, rozhodně zlepšily den!
Dostávám se ale k pointě. Uprostřed programu si mě moderátoři vyvolali samotnou na pódium. A myslím, že lidi jako já, kteří chtějí být 'vyslyšeni' by měli být přímo polichoceni tím, že se mě zeptali na otázku ohledně psaní. A přísahám, že kdykoliv jindy bych měla stovky odpovědí, ale sakra, v tu chvíli, kdy proti mně stáli dva kluci, kteří se na mě až nechutně falešně usmívali, to nešlo. Nešlo, nešlo, nešlo. Myslím, že mám moc velký strach. Schovávám se za psaní jen proto, že mluvení a řešení něčeho je někdy sakra těžký. Ani nevím, proč je tohle pro mě tak důležitý, ale udělalo to ve mně takové to zavání výčitek a zpochybnění, pocitu, že nic nezvládnu, nedokážu bojovat za to, co chci.
Což je pravda v mnohých věcech. Pokud jsem tento rok někoho opravdu nesnášela, tak jsem to byla já. Neznám nikoho, kdo by dokázal všechno pokazit, nebýt na nikoho hodný, pokazit ještě víc věcí, být tak naivní a důvěřivý a sobecký, tvrdohlavý, egoistický. Někdy si přeji, aby mi něko dal facku, protože jsem fakt špatná v přežívání. A vím, že odstrkuji lidi pryč a vím, jak budou reagovat na věci, které jim řeknu, ale vždycky udělám ten krok, kdy všechno vybuchne a zjistím, že neumím nic z popela postavit zpátky. Možná jsem si tento rok uvědomila, že je lepší mít tři dobré kamarády a ne deset, kterým nic nemůžu říci a nedůvěřuji jim. Někdy tomu věřím, ale jindy potřebuji toho jednoho člověka, kterýmu bych možná už teď tolik nevěřila, ale jen bych chtěla vědět, že je pořád tady. Nebo tamtoho dalšího, na kterým mi fakt záleží. Nebo toho vedle, který na mě byl vždy hodný. Tohle mě někdy jednoduše štve. To, že potřebuju lidi.
Někdy chci věřit, že se stávám někým lepším. Snažím se pochopit lidi, snažím se na ně nebýt zlá, snažím se podívat se na věc z jejich strany a asi to často moc tak nevypadá, ale snažím se. Snažím se být nadšená z toho, že mám super kamarády, který mě vytáhnou ven z domu a nenechají mě sedět a užírat se myšlenkami. Vážně si přeji, abych mohla říct, že všech těchto věcí jsem tento rok dosáhla, že všechno tohle snažení se nějak stalo opravdovým, ale nejspíš bych vám lhala. Jsem sobecká a zlá. A slibuji, že se budu snažit dál, abych byla někým lepším. A nejspíš se to nepodaří ani ten příští rok, ale nikdy nevíte, že?



Stay weird, Liz.

/ / i wonder what people spend money on, if not books / /

26. června 2015 v 22:46 | Liz |  Books

Hey everyone.
Předtím než vůbec začnu, omlouvám se za moje 300% tumblr fotky, který se opravdu na 300% povedly (hele, už chápu, proč jsem z písemky z procent dostala za tři). A teď, když už máme tu omluvu za sebou, musím se vám pochlubit, dnes mi přišly objednané knížky! Opravdu jediné, co si na internetu jsem schopná koupit, jsou knihy a nejraději mám stránku nejlevnejsi-knihy.cz, můžete hádat proč :D. Opravdu tam mají knihy dost levně i když často v paperbacku, což nemám úplně ráda, ale smířím se s tím. Obecně tam taky mají velký výběr a pokud si objednáváte třeba podruhé a přihlásíte se na účet, který se vám po objednávce automaticky založí, dostanete značnou slevu. Já jsem si tyto knihy objednala již 1. května, ale musela jsem čekat, až vyjde P.S. I Still Love You, jelikož jsem si ji předobjednala a dále jsem čekala na dotisk Ugly Love od Colleen Hoover. Poslední tři týdy jsem vlastně čekala už jen na Ugly Love, což mě začalo pořádně štvát a už se mi moc čekat nechtělo, tak jsem kontaktovala stránku a domluvila se s nima, aby očekávanou knihu z objednávky škrtli. Protože tohle ale není moje první zkušnost, musím vás ujistit, že za normálních okolností, kdy jsou všechny knihy dostupné, jsou velmi rychlí. No a teď už se pojďme podívat na všechny přírustky do mé knihovničky!


Jako první tu mám 32c, that's me, což je naprosto poslední kniha na mém 'to-read' seznamu a chci si ji už přečíst kolem dvou let. Je opravdu kraťoučká, něco kolem 190ti stran a podle názvu už můžete poznat, že je v angličtině. Je pro mě tak trochu 'výjimečná', protože je od autorky Chris Higgins, od které jsem četla svou první anglickou knížku a teď, konečně, jsem se dostala k další! Trochu se bojím, že možná bude krapet dětská, ale i tak se moc těším.
Dále tu je kniha, která mi asi udělala největší radost, tedy P.S. I Still Love You od Jenny Han. Je to sequel ke knize To All The Boys I've Loved Before, kterou hrozně moc zbožňuju a už jsem začala číst pokračování a jsem zatím hodně nadšená. Zároveň, hodně lidí to nehodnotilo moc kladně, ale uvidíme, jestli bude tak dobrá, jako první. Určitě doporučuji minimálně tu první, protože je super a zároveň je tam, podle mého názoru, poměrně lehká angličtina. Taky jsem slyšela, že má nakladatelství cooboo v plánu ji překládat, takže pokud si počkáte, můžete ji mít i v češtině.


O All The Bright Places jsem zatím slyšela převážně jen dobré věci. Pokud si správně vzpomínám, měla by to být jedna z těch hlubokých a nejspíš smutných knih, kde se řeší nějaké vážné téma. Je od spisovatelky Jennifer Niven, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Každopádně, doufám, že to splní moje očekávání a budu se moci při čtení zamyslet.
The Duff se nedávno proměnilo ve film. Mě kniha zajímá hlavně proto, že spisovatelka, tedy Kody Keplinger (též jsem o ní zatím nikdy neslyšela) ji napsala již v sedmnácti letech, což je opravdu podivuhodné a vůbec, udělal se z toho film! Přirozeně mě tedy zajímá, jestli je to tak dobrý, jak se povídá nebo jen romantické a předvídatelné cliché love story. Co vám mohu říci teď, je, že se mi vůbec nelíbí knížní obálka.


Předposlední tu mám moji asi největší výzvu a to Our Mutual Friend od Charlse Dickinse. 800 stránek od ChD v angličtině, můžete začít uzavírat sázky, kdy to vzdám. Mám opravdu strach a předpokládám, že knihu zatím na dobu neurčitou odložím, protože by měla být určená vyspělejší skupině lidí. O knize jsem se dozvěděla z knihy Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled (která je mimochodem skvělá) a prostě jsem si řekla, že si ji musím přečíst i já! Také je to poslední dopsaný román Charlse Dickinse.
Jako poslední tu mám My Heart And Other Black Holes. Už podle názvu můžeme určit, že se zase jedná o jednu z těch hlubokých a smutných knih, která by s vámi měla nějak pohnout. Podle toho, co jsem o ní a o All The Bright Places zjistila, obě mají něco společného s nějakou smrtí, takže se před čtením nejspíš připravím na nějaký emotional wreck. Tahle kniha je od Jasmine Warge, kterou opět neznám, ale hodně lidí tuto knihu chválilo, tak jsem si řekla, proč ne?



Stay weird, Liz.

/ / it's not about your make-up or how you try to shape up / /

25. června 2015 v 23:26 | Liz |  My thoughts.

The Kooks - She Moves In Her Own Way

Napadlo vás někdy, že by nám nemuselo tolik záležet na našem vzhledu?
Vím, že to není úplně možný. Můžu vám tady nakecávat desítky důvodů, ale stejně půjdu po dopsání šlánku do sprchy a zaseknu se u zrcadla, kde si vymáčknu všechny svoje otravný pupínky a budu se snažit samu sebe přesvědčit o tom, že nejsem tak ošklivá. A i když se snažíme (nebo minimálně já) přestat soudit na základě vzhledu, nikdy, nikdy, nikdy se nám to doopravdy nepovede. A nevím jak vám, ale mně je to docela líto.
Poslední dobou mě (s prominutím) sere, že na sebe většina holek patá 300 tun make-upu, neustále nakupují nové oblečení a snaží se vypadat co nejstylověji a nehledí na to, jestli je jejich outfit pohodlný nebo ne. Chápu, proč se to děje a chápu, že společnost a obzvlášť očekávání a standarty kluků holky nutí být dokonalými. Ale nechápu, proč mají všichni raději nádhernou holku, která se nedokáže o ničem bavit a pomalu ani neodpovědět na otázku, než normální holku s brýlema, která nemá stylový oblečení ani namalovaný obličej, ale zase by mohla kandidovat na prezidenta. Už mám po krk toho, jak hezcí lidi vždy vyhrávají.
Věci se mají asi takto. Myslím, že se každá holka zajímá o svůj vzhled, ať už má jakékoliv námitky. A pro hodně holek je asi typické, že se párkrát za týden vyfotí, hodí pár selfíček na instagram a nějakou nejhezčí fotku se smutným popiskem na facebook. A já jsem nikdy tohle nechtěla být. Uznávám, někdy jsem taky chtěla, aby mi napsalo pár lidí, že mi to na nějaký fotce moc sluší a mít na ní hrozně moc liků jen abych se cítila líp. A je pravda, že jsem se párkrát o to asi nějakým způsobem pokoušela a ano, asi jsem dosáhla nějakého počtu liků a komentářů, vůbec mě to však nepotěšilo, necítila jsem žádný zvrat mého života a podobně. A asi jsem přišla na to, že někdy je dobrý se chtít cítit krásná a ukázat i ostatním, že já jsem taky sakra krásná! Ale nechci být tak posuzována. Být souzena za to, že mám brýle, že mám nos jako bambulku, že nemám nejlepší postavu, žádný křivky, vlasy jako slámu, nevýrazný oči a tlustý stehna. Protože tyhle věci neurčují, kdo jsem.
A tím, že na sebe napatlám nějaký make-up, řasenku a tužu na oči, tomu nepomůžu. Nikdy nebudu jako krásný holky, který mají spoustu žádostí o přátelství a liků na instagramu ale možná, že jednou budu moci prohlásit, že jsem měla pravdu a tahle krása jim k ničemu není. Protože překvápko, jednou zestárnete a nevím jak moc vás váš manžel milionář bude milovat, až nebudete moci být jeho dvacetiletá krásná kurva. A až já budu mít v té době skvělou pracovní kariéru, pořád tlustý tehna a velký brýle, řeknu vám, jaký to je, nebojovat jen a jen za vzhled,
Teto rok jsem se namalovala asi jednou. Někdy vážně nechápu, proč mi připadalo tak "cool" zkoušet si dělat linky nebo se naučit s pudrem, jelikož teď je mi jednoduše nepříjemný jen ty zkrášlovadla cítit. A věřte tomu nebo ne, cítím se mnohem líp. Cítím se čistěji a nevinně, lehce. A přitom šlo jen o to, zvyknout si na sebe takovou, jaká doopravdy jsem. A neříkám, že na sebe už nikdy nic nenamatlám, ale chci vám svou zkušeností dokázat, že někdy je lepší být čístá a lehká, protože když se budete malovat v patnácti, představte si, jak na tom budete v třiceti?

Já vím, že je nemožné donutit lidi nesoudit ostatní podle vzhledu. Vím, že je nemožné k tomu donutit samu sebe, protože i když znám lidi, kteří nejsou modelky a modelové s jsou to ti nejhodnější idi na světě, pořád při prvním setkání přemýšlím o charakteru osoby podle jejich vzhledu. A ano, stydím se za to. Takže vám teď slíbím, že pokud se i vy trochu postavíte těmto předsudkům, i já se budu snažit předejít posuzování a odsuzování založenému na vzhledu. Hádám, že bychom neměli zapomínat na to, že jsme všichni lidi a nikdo si nevybírá, v jakém těle se narodí.



Stay weird, Liz.

/ / you're never gonna fit in much kid / /

23. června 2015 v 21:24 | Liz |  Liz.
/i need this kind of home now/
Hello there.
Poslední dobou jsem vám moc nedávala info o tom, o se děje v mém životě. Asi jsem poslední dobou trochu zmiňovala, že jsem ze školy trochu hodně vystresovaná a poslední dobou mě to fakt štvalo a deprimovalo a prostě..já nevím. Psali jsme hodně písemek, dostávali hodně úkolů a byly zkoušky v hudebce a já to nezvládala. Tento týden už je konečně všechno v pohodě a dnes jsem napsala poslední písemku, tedy čtvrtletku z matiky (dostala jsem jedničku!!), což znamená, že teď jen nevím, co budu mít z informatiky, češtiny a chemie a pak už končím a budu jen ležet v posteli, číst knihy a koukat na seriály, děkuji mockrát.
Jinak bylo všechno docela fajn. Jasně, pořád si někdy zabrečím, pohádám se s kamarády nebo rodiči, ale upřímně, kdo by se tím pořád a pořád zabýval? Asi si budu muset vystačit s třema dobrýma kamrádama a přestat spoléhat na dvacet dalších, který mi nerozumí. A vím, že si stejně budu dělat se vším tím hlavu, až se to se stane znovu, ale chci se přesvědčit, že jsem se takto rozhodla. Takže až z něčeho budete zase smutní, prostě na to serte. A mně byste měli věřit, protože někdy se na věci vysrat je prostě účinější než je pořád dokola omýtat v hlavě, jelikož se tím omýtáním nikdy nezmění.
Těchto pár dní, co jsem nepřídávala jsem byla v Chorvatsku na svadbě. Byla to moje třetí svadba v životě a moc povedená, těším se, až mi někdo pošle fotky, abych se o ně mohla podělit. V neděli jsme pak byli na lodi a upřímně, nikdy jsem nemyslela, že skákání z lodi do moře je taková sranda, ale je. Takže ještě jedna rada do života: dělejte věci, které vás baví, protože budete šťastnější a možná uděláte někoho jiného šťastnějším. A když už jsem u těch životních rad, kupte si knihu 14,000 things to be happy about a pojďme být všichni šťastní a pozitivní!
Nevím, co víc bych měla říct. Teď, když končí škola, bych mohla už přidávat víc a možná taky příjdou nějaký nápady a zápal pro nové a zajímavější články. Omlouvám se, že tento článek je o ničem, snažila jsem se ho o něčem udělat, ale sakra, jsem nějak vymytá. Tak nakonc přidám ještě jednu radu do života - nesnažte se udělat ostatní šťastný a myslete hlavně na sebe. Nemá to nic společného s článkem, ale jak už jsem u těch rad byla, prostě jsem napsala ještě jednu. Nepřestávejte dýchat, děti.



Stay weird, Liz.

/ / zombie apocalypse book tag / /

16. června 2015 v 20:51 | Liz |  Books
Hey there.
Po nějaké době jsem si řekla, že bych zase mohla udělat nějaký tag, takže hádejte, o čem bude tento článek? Poslední tag, který mě hodně zaujal byl 'zombie tag' na blogu blogerky Heaven (povinně uělejte klik a podívejte se na její blog, je super) a proto se do něj teď pustím. Bohužel není moc dlouhý, ale i tak je super duper awesome. Ještě předtím než začnu, bych chtěla zmínit - a teď se opravdu připravte - mám 19 000 návštěv! Což je prostě wow, opravdu wow a já se cítím wow. Tento blog mám už skoro tři roky a sakra, tohle mě nehorázně těší, že sem lidi neustále chodí. Děkuji všem, co tohle čtou a všem, co čtou i ostatní články, děláte mi nehoráznou radost.

První pravidlo - vyber 5 knih.
Druhé pravidlo - ke každé knize připadají dvě otázky ohledně zombie apokalypsy.
Třetí pravidlo - postavy se vybíraji náhodně podle toho, které jméno vám jako první padne do oka při otevření na náhodné stránce.

Jako knihy jsem si vybrala To All The Boys I've Loved Before, Tím všechno začíná, Marina, Papírová města a Where She Went.

To All The Boys I've Loved Before
1. Kdo by při apokalypse zemřel jako první?
Margot. Ouch. Margot je v této knize asi jediná vyrovnaná osoba, která ví, co chce a nejspíš by taky vymyslela plán, jak uniknout od zombie, bez ní by se ostatní neobešli.
2. Koho bych strčila zombíkům do náruče, abych se zachránila?
Kitty. Sakra, tohle je fakt špatý tag. Kitty je dítě, nemůžu ji předhodit! Kdyby k tomu došlo, nejspíš by se z jejich sevření nějakým způsobem dostala, děti jako Kitty tohle jednoduše dělají.

Tím všechno začíná
3. Kdo se jako první promění v zombie?
Cassidy. Ha, už jsem říkala, jak je tohle blbý tag? Cassidy je moje druhá nejoblíbenější postava této knihy a není to proto, že by byla nějaká křehká květinka, Cassidy všem nakope zadky. Té by byla hrozná škoda.
4. Kdo mě strčí do náruče zombíkovi, aby se zachránil?
Charlotte. Při otevírání knihy jsem si říkala, že na žádnou postavu by se tohle nehodilo, ale je to osud. Jsem si jistá, že by mě Charlotte bez váhání hodila zombíkům raději, než aby je zpomalila hodem kosmetické taštičky jejich směrem.

Marina
5. Idiot týmu..?
Germán. Jak to jen říci, aby to nevyznělo špatně? Tak narovinu, Germán je takový děda, který sedí doma a poslouchá operu své zesnulé ženy a nechá svoji dceru, která má smrtelnou nemoc, běhat po strašidelné Barceloně a vystavenou nebezpečí psychopatů a lidí s pistolema. Jo, krapet se to hodí.
6. Mozek týmu..?
Marina. Ano, samozřejmě, že Marina! Marina je moje královna a nic to nezmění, pokud se mě budete snažit přesvědčit o opaku, nejspíš zemřete.

Papírová města
7. Ošetřovatel týmu..?
Radar. Oh well. Jako, nejspíš ano. Kdybych to mohla vybrat já, spíš bych vsadila na Lacey, ale Radar je taková druhá volba.
8. Expert na zbraně..?
Margo. Rozhodně, ano, ano, ano.

Where She Went
9. Bitkař týmu..?
Liz. Řekla bych, že je bitkař spíše psychicky. Liz je hrozně silná osobnost a já ji mám moc ráda, nikdy jsem ji však neviděa 'v akci'. nepochybuji, že by šla do čehokoliv.
10. Kapitán týmu..?
Bryn. Jsme mrtví. Finito.

Přežili jste zombie apokalypsu?
Spíš ne než ano :D. Ztráty bychom nejspíše zvládli, ale Bryn jako kaitán týmu? Charlotte jako paní 'zachraň sebe a na ostatní ser'? Nejlépe se tu vyjímá slečna Marina, která je mozkem týmu a doufám, že by nám alespoň obstarala nějaký ten čajíček na zlepšení nálady před smrtí. Taky by mě ale zajímaly naše zbraně, jelikož vím, jaká Margo umí být. Byla by to sranda.



Stay weird, Liz.

/ / i am small and the world is big / /

14. června 2015 v 21:54 | Liz |  Články k tématu týdne
Už od doby neurčité mi všichni říkali, že jsem originál, výjimečná. Učitelé, kamarádi, rodina, každý. Samozřejmě, je to pravda, nikdo na světě není úplně stejný, ale zároveň, je někdo na světě úplně jiný? Protože to je hodně správná otázka, myslím. Protože na světě je 7 miliard lidí, z toho pouhých 10 milionů žije v České republice. Když si to tak přečtete, vlastně to nevypadá jako tak velké číslo. Ale představte si, jak vy naprosto sami stojíte proti těmto sedmi miliardám a snažíte se být výjimeční. Řeknu vám pravdu, nejste. Můžete si lhát a nakecávat, že nikdo na světě není jako vy, ale opak je pravdou, všichni patříme do skupin úplně stejných lidí jako jsme sami. A já se bojím být stejná.
Vlastně to ani nedokážu vysvětlit. Je to jako přemýšlení o smyslu života. Myslíte, že by se svět přestal točit v tu chvíli, kdy vy umřete? Že lidi kvůli vám budou truchlit pár měsícu a pak zapomenou? Protože nejste Mozart, Elvis nebo Karel IV.? Já se totiž bojím. Někdy chci prostě odejít, přestat existovat, stejně to nemá cenu. Ale jindy chci, abych byla Mozart, Elvis nebo Karel IV., aby si mě lidi pamatovali a svět by beze mě byl jiný. Není to až naivní? Everybody wants to change the world, but no one wants to die. Snažím se zachránit svět i když nedokážu zachránit aspoň samu sebe. A možná život nakonec je jen o smíření se smrtí. Potom teprve můžete spokojeně žít. Protože zachraňovat 7 miliard lidí prostě není sranda.

Ale víte, z čeho mám doopravdy strach?

Svět je moc velký. Nejen Země, ani Sluneční soustava, natož Mléčná dráha. Vesmír je obrovský. Jen cesta na Mars by člověku trvala polovinu života, takže je, minimálně v naší generaci, nemožné vidět žádnou z planet Sluneční soustavy na vlastní oči. A jen když na to pomyslím, hrozně se bojím. Tolik prostoru, tolik času. Moje existence je jako smítko neviditelné lidským okem. A pokud je svět doopravdy takto veliký, nemám se čeho zachytit. Můj dům je jen zrnko písmku ve všem, co je zaregistrováno na google maps. Stát, ve kterém žiji je jeden z mnoha a náš úřední jazyk již za několik let zanikne, dva malá zrnka písku, která jsem ze sebe smetla při opalování. Není to všechno tak křehké? Věci, které nikdy nebudu moci udělat, které nikdy nestihnu.
Nikdy se nedozvím o všechn význámných skladatelích baroka, klasicismu a romantismu, nikdy si neposlechnu všechny světové interprety, nikdy nevyzkouším ani polovinu všechn národních jídel, nikdy se dokonale nenaučím česky ani anglicky, nikdy nepřečtu tolik knížek, kolik bych chtěla, nikdy nepotkám Kleopatru nebo Nefertiti, nikdy se nenaučím texty všech mých oblíbených písniček a nikdy se nenaučím kompletní historii lidstva. Život je tak krátký a Země tak velká a neurčitá.
Někdy chci prostě utéct. Chci být Malý princ na své malé planetce, kde bych si udělala vlastní historii a nebyla jedna z 7mi miliard lidí, kteří nevědí, co chtějí a jsou všichni stejní. Chci umřít, ale taky umřít nechci. Chci toho tolik zkusit, ale vlastně třetinu svého života jen prospím s nočními můrami. Nezachráním svět, spadnu do oceánu, kde je tolik pořád neobjevených věcí a uvědomím si, že nejsem jen neviditelné smítko, jsem neviditelné smítko na neviditelném smítku, což není moc velké těleso. A polovina lidí, které potkám, si mě nebude pamatovat. Za pět let si nevzpomenou na moje jméno nebo na tu jednu myšlenku, kterou jsem jim vnukla do hlavy.
Ale je to v pořádku. Protože možná jsme všichni prostě kapky deště padající na zem, některé se přidají do oceánu, jiné zalévají květiny a další jen dopadnou na zem a čekají až se znovu odpaří a budou moci opět padat dolů. A to je v pořádku. Protože možná je důležitější být něčím pro tři důležité lidi, než být někým důležitým pro celý nedůležitý svět. Všichni někdy umřeme, vlastně už umíráme teď. Ale je to v pořádku. Protože svět se nepřestane otáčet s vaším posledním výdechem a lidi nepřestanou plakat a smát se jen proto, že jste přestali bojovat. A je to v pořádku. Všechno je v pořádku, protože život vlastně nemá smysl. Takže bude nejlepší, když všichni prostě jen vesmír rozházíme. Jsme moc malí na to, abychom to dělali sami, tak rozházíme svůj vlastní vesmír. Posunujeme hranice. Žijeme.
Stay weird, Liz.

/ / run tour / 5km / /

13. června 2015 v 22:00 | Liz |  Tips & cool stuff.

Hey everyone!
Dnes se vám konečně jednou můžu pochlubit tím, že jsem byla produktivní (fakt, nekecám!). Účastnila jsem se totiž běhu na 5 kilometrů v Hradci Králové od RunTour a bylo to opravdu super. Asi si dokážete představit jak to vypadalo - 550 lidí si stoupne na start, někdo odstartuje a všichni se rozběhnou. Dnes byly v Hradci závody na 5 a 10km a náš Orlimex gang se účastnil obou (většina toho na 10).
Asi bych měla začít s tím, že bylo opravdu horko. Jako ne jen opravdu horko, ale tak dusno a vedro, že jsem myslela, že ze mě bude téct ještě před závodem. Přijeli jsme na místo a vyzvědli si naše 'balíčky' s čísly, pitím, sójovými tyčinkami a ostatními různými kravinami. Ani jsme se nenadáli a už ve 12 jsme stáli na startu, připraveni vyrazit. Abych řekla pravdu, vůbec jsem si neuvědomovala, co mám před sebou, dokud to najednou nezačalo a já musela začít běžet. Od té doby to byl jednoduše masakr. Jak už jsem řekla, bylo neuvěřitelný horko a věšiny trasy byla na podělaným sluníčku. Když jsem zahlédla značku s jedním kilometrem, myslela jsem, že to v tu chvíli vzdám. V plným tempu jsem však doběhla až do dvou kilometrů. Došla k 2,5km, popadla vodu, vybumbala ji a běžela dál. Pak už byl ten běh opravdu sporný, většinou jsem na jednu písničku běžela, na druhou rychle šla - takhle to vypadalo přibližně od tří kilometrů. Musím přiznat, že jsem se taky snažila nasadit tempo, když někde číhal fotograf, přece nebudu vypadat na fotkách blbě, že? (:D)
Ke konci trati už stálo hodně pořadatelů a snažilo se všechny povzbudit, ale nakonec mě nakoplo hlavně to, že zbývá už jen 400 metrů. Zabrala jsem tedy poslední půl kilometru a v cílové rovince sporně zasprintovala. Teď, pár hodin po závodu, bych vám nejspíš řekla, že to bylo super a mohla jsem být lepší, ale chvilkama při závodě jsem myslela, že umřu. Takže děti, neběhejte v 32° pět, či dokonce deset kilometrů, protože s největší pravděpodobností umřete. (:D) Můj cíl byl uběhnout to za méně než 45 minut a zůstat naživu a opravdu překvapivě jsem obojí splnila! Jak můžete vidět, jsem naživu a do cíle jsem dorazila za 36:41 minut a byla 440., yay! Právě za poslední tři minuty moc děkuji My Chemical Romance a písničce Sing, obzvlášť slovům 'keem running', když jsem to chtěla vzdát. Správná hudba vždy povzbudí k cíli. Bohužel jsem nevypadala úplně krásně..


Upřímně, myslím, že to byla skvělá zkušenost. Poslední dobou si někdy jdu zaběhat, většinou tak dva kilometry, takže tohle byl rozhodně mnohem větší kalibr. Je to super způsob, jak se ujistit, že pořád můžete posouvat svoje hranice a pokud si uděláte nějaký cíl, vždy je možné ho splnit. Já jsem na sebe dost pyšná a doufám, že se běhu zúčastním i příští rok. Co jsem doopravdy nepochopila, byl závod na deset kilometrů, kde vítěz finishoval rychleji než já a většina soutěžících běžela celou dobu stejným tempem..Smekám nad těmito lidmi, já se svým astmem a ne ideální fyzičkou, jsem se sebou dost šťastná.
Doufám, že i vy si někdy půjdete teď nebo v létě zasportovat, zaběhat, zahrát fotbal, zaplavat, pravdu cokoliv. Nezapomeňte mi pak do komentářů napsat jaké sporty baví vás nebo jestli jste se i vy zůčastnili nějakých závodů! No a nakonec nesmím zapomenout na propagandu naší firmy a gangu zelených triček:





Stay weird, Liz.

/ / zom-b / /

10. června 2015 v 22:08 | Liz |  Books
Hey ppl.
Říkala jsem si, že poslední dobou moc, spíš vůbec, nepíšu recenze a obzvlášť recenze na knížky, které mě úplně nezaujaly. Takže jsem se rozhodla napsat nějaké mé názory ke knize Zom-B, po které jsem náhodně šáhla v knihovně. S autorem ani žánrem jsem se ještě nikdy nesetkala, ale četla jsem, že právě tento Darren Shan se přezdívá "mistrem hororů", tak jsem si řekla, proč ne? Předtím, než se vrhnu do své drsné kritiky, pokusím se vás zasvětit krapet do děje.

Všechno začíná s videem se zombíky, které napadají irské městečko. Ale kolikrát už tady tohle bylo? Zombie neexistují a všichni v Londýně, obzvlášť B a její rodina a kamarádi, na to mají nějaké logické vysvětlení. Vtípek puberťáků, upoutávka na nový film - makeup v dnešní době je opravdu přesvědčivý, stát se snaží něco skrýt a převést pozornost na tohle, najde se spousta vysvětlení. Útoky však pokračují, nikdo tomu ale nevěnuje pozornost. B se více zajímá o to, že její otec je posedlý rasismem a i z ní se tak stává rasistka - bojí se mu odporovat, jelikož by se mohl naštvat a uhodit ji. Všechno se však změní, když i k ní do tělocvičny vnikne parta zombíků a utíkat není úplně lehké, stejně jako obětování kamarádů k přežití.

Taky si někdy říkáte, teď zkusím něco jiného, zombie je super žánr a pokud se mi to nebude líbit, jednoduše přejdu ke svým knížkám a autorům, které mám ráda? Protože to je přesně to, co jsem si řekla, když jsem Zom-B brala z poličky v knihovně. A byl to špatný nápad. Ani my nevadili ti zombíci, ti byli opravdu ta nejzábavnější věc na celé knížce, ale autor se hrozně zaměřil na všechnu tuhle věc s rasismem, diskriminací a problémy puberťáků, že na ty zombíky totálně zapomněl. Nedělám si srandu, tipovala bych to tak na 30 stránek, kde jsou zombíci zmínění a ostatní je jen rasismus, rasismus, rasismus. Nejsem rasista a nikdy nebudu, ale pokud autor chce od toho čtenáře právě odlákat, neměl by jim ukazovat důvody, proč by to mohlo být teoreticky správné.
Hlavní postava, B, byla otravná. Chápu, měla to doma těžké, obzvlášť s otcem, který ji i její matku mlátil a její chování ve škole i mimo ni jsem tolerovala a sváděla to na domácnost, určitý okolnosti vás k tomu donutí. Ale pak přišla šikana a to už nebylo v pohodě. Šikana nikdy nebude v pohodě a rasistická šikana sakra nebude v pohodě. A když už jme byli konečně u těch zombie, tak obětovat někoho, kdo ti zachránil tvůj bezcenej život jen proto, že je muslim nebo černoch, je sobeký a rasistický a děvče si to u mně zachránila teprve když jí to samotné došlo. Lepší pozdě než nikdy. Stejně si ale myslím, že je to ignorant a neviděla jsem v ní žádnou sílu, prostě..nic.


Ke konci knihy už jsme se konečně dostali k něčemu zajímavému - zombie! Znáte ty typy knih, ve kterých je opravdu přehnaně moc postav, jenž mají přehnaně moc jmen, který si nemá nikdo šanci zapamatovat a jednotlivce charakterizovat? Protože zrovna tady mě to hrozně štvalo a já ty jména jednoduše přeskakovala s brala jsem ty lidi jako jednoho ze skupiny. Pak jsem ale přišla na to, proč je jich tam tolik, no přece oběti zombíkům! Nikdo z nich vám však nepřirost k srdci, nebyl na to čas, takže všechny tyto ztráty byly jednoduše nic. Žádné bodnutí, žádné 'už nikdy nebude dělat tohle, co ho opravdu baví..', protože jsem o něčem takovém ani u jednoho z nich nevěděla. Nejvíc na mě při tomto útoku školy zapůsobili ti muslimové a černoši, které B hned odsoudila. Sorry, děvče, ale bez nich bys byla mrtvá mnohem dřív než jsi nakonec byla.
Musím ale přiznat, že všechny ty zombie scény mě moc bavily. Od Hunger Games jsem nečetla žádnou takhle morbidní knihu, ve fantasy umíraly sice důležité postavy, ale většinou hezkou smrtí a nebylo jich tolik. Dále v young-adult knihách zase umírali většinou rodiče, což ale nebylo popsáno nebo se nějak moc nerozebíralo. Takže ano, tohle byla rozhodně změna a dost se mi to líbilo. Dobrý nápad byl organizované zabíjení a promněňování v zombie, ale zklamalo mě, že to byla vlastně nějaká organizace, která zombie vedla. Kdyby to byli zombie vs. lidi, každý na svou pěst, byla by to mnohem větší sranda.
Nebylo to tedy tak hrozné. Rychlé a čtivé, ani to nebylo tak dlouhé, takže jsem se s tím poprala hodně rychle. Nevím, jestli chci vědět, jak to bude pokračovat, ale myslím, že bych mohla nějakou knihu tohoto hororového žánru zkusit znovu, je to sranda. Za mě je to 3/5 hvězdiček, ale za pokus nic nedáte! /mimochodem, tyhle obrázky jsou fakt hustý, že?/




Stay weird, Liz.

/ / happiness doesn't wait / /

8. června 2015 v 20:46 | Liz |  My thoughts.

Čekání se nevyplácí

Štěstí je jeden z nejdůležitějších pocitů na světě. Když se nic nedaří a cítíme se sami, jediné, po čem prahneme, je štěstí. Ale zatímco na něj čekáme a fantazírujeme o něm, nevíme, jak ho dosáhnout. Míjíme usměvavé tváře, a aby se neřeklo, rozzáříme i tu naši. Pokud čekání pomůže, vydržíme i měsíce smutných úsměvů. Ale i přesto se tento způsob dychtivého vyčkávání často nevyplatí.

Je větší pravděpodobnost, že lidé, již mají většinou řešení na jakýkoliv váš problém a vždy obětují své štěstí pro vaše, jsou sami v nesnázích. Lidé, kteří vás každý den obdaří úsměvem skrývajícím kruhy pod očima. Lidé, na něž se můžete kdykoliv obrátit, vyplakat se na jejich rameni a poslouchat jejich vtipné historky. Právě oni jsou ti, co poslouchají denně hádky rodičů a uspávají se pláčem. A proto udělají všechno proto, aby se to samé nestalo vám - aby vám život nedal stejnou facku.
Když je člověk šťastný, nevšímá si maličkostí, nemá potřebu o nich přemýšlet. Blondýnka v pestrém oblečení, která kolem vás včera prošla, mohla být měsíce v depresích. Prodavač v albertu, jenž vás upozornil na vaše spadlé kapesníky, je v dluzích a žije sám, protože jeho manželka umřela. Míjíme denně desítky lidí a neuvědomujeme si, jak se z našeho světa stala jen hromada zachmuřených a unavených tváří čekajících na štěstí, motýlky v břiše a neschopnost přestat se smát. Ale jak tohoto pocitu dosáhnout?
Modrá obloha, včela sedící na květině, debata při svíčkách, jahodový čaj, čerstvě vyprané oblečení, mytí nádobí, vřelý úsměv, zvuk klavíru, vůně deště, tlustá kniha, tulipány. Není špatné být někdy sobecký a neujistit se, jestli váš kamarád rozumí probírané látce v angličtině nebo matematice. Nevyčkávat chvíle, kdy vás někdo přijde zachránit, protože jediný hrdina vašeho života jste vy. Přestat myslet a sebevědomě se na sebe usmívat do zrcadla.
Vysvětlujeme svou lenost jako smutek, protože jsme moc unavení z existování. Nezbývá tedy nic jiného, než čekat na zázrak, který se nebude konat. Naše životy se prodlužují a my se spoléháme na budoucnost, jsme jí tak zaneprázdněni, že zapomínáme na přítomnost a možnost ovlivnit naše pocity teď. Přemýšlíme o svých problémech tolik, že je zapomínáme řešit. Odkládáme všechno, co se dá.

Štěstí je zajímavá věc, kterou je nemožné pochopit. Neustále se kolem nás motá, ale naše duše ponořené smutkem ho nevidí. Je všude a nikde, vždy a nikdy. Je na stole zavaleném knihami, v prázdné místnosti plné prachu, květinářství se smíšenými vůněmi květin nebo krabici starých pastelek s neořezanými tuhami. Stačí natáhnout ruku a chytit. Protože pokud budeme nadále čekat a odkládat, uraženě odejde a nechá nás sedět samotné ve tmě.

-----------------
Moje slohová práce na téma 'štěstí nečeká' oceněná prvním místem v literární sotěži "O pardubický pramínek". I kdyby k vám moje práce nepromlouvala, což je dost pravděpodné, nezapomínejte být šťastní, často se to vyplácí. Nečekejte. Pokud byste se chtěli podělit o nějaké věci, které vás dělají šťastnými, klikněte v menu na 'happy vibes', všechno se počítá.


Stay weird, Liz.

/ / hello june / /

6. června 2015 v 22:17 | Liz |  Liz.

Hey. What up.
Příjde mi, jako kdybych už hrozně dlouho nikoho nepozdravila. Nevím proč, poslední dobou mi toho příjde tolik, ale většina z toho je jen v mý hlavě. Je trochu pozdě na 'hello june' článek, ale nemohla jsem ho jen tak vynechat a ještě než se do toho pustíme, chtěla bych vám trochu objasnit, co se dělo v posledním týdnu, kdy jsem nic nepřidávala.
Tenhe týden byl opravdu masakr. Každý den jsme psali minimálně jednu písemku, každý den jsem byla v hudebce, jelikož jsem cvičila s učitelkou na zkoušky a učitelé nám nezapomínali dávat hromadu úkolů a nové látky. Takže jsem dneska počítač zapnula za týden poprvé, protože jsem teď potřebovala všechny známky vylepšit. Docela mě ale překvapilo, že jsem zatím všechno zvládla na jedničku. V pondělí jsem napsala písemu z chemie na jedničku a ve středu z ní dostala dvě další jedničky (vychází mi jednička na výzo, yes!), v úterý napsala dobře písemku z literatury (ještě nevím známku) a ve středu&pátek jsem stejně dobře zvládla písemky z biologie a zeměpisu (taky ještě nevím známky). Jedině ve čtvrtek jsem úplně nezvládla písemku z češtiny, ale uvidíme, co se z toho vyvine. Každopádně, všechen ten stres, který jsem na sobě tenhle týden měla, se asi dost vyplatil. Pokud jde o zkoušky v hudebce, jsem rozhodně na dobrý cestě.
Poslední dobou opravdu nevím, co chci. Vlastně ani nevím, o co se snažím. Je to jakoby byl každý den horší, ale nikomu to neřeknu, protože to nemá cenu. Možná je to jen tím, že jsem vystresovaná, ale cítím hroznou úzkost a klaustrofobii v hlavě. Mám pocit, že už nedokážu nikomu pomoct, nikomu nerozumím a jsem strašně sobecká. Jsem hrozně moc sobecká a nemůžu si pomoct. A pak to končí asi tak, že si lehnu do postele, brečím do dvou ráno a jsem nevyspalá. Je tu jeden citát od Martina Luthera Kinga, Jr. - "Our lives begin to end the day we become silent about things that matter.". Připadá mi, že se snažím nemlčet o věcech, na kterých záleží, ale pak mi dojde, že ne vždycky můžu svůj názor vyjádřit. A to mi vadí. Vadí mi úplně všechno a všichni.
Ale teď už můžeme přestat s mýma depresivníma myšlenkama a vrhnout se do června. Nevím, jak u vás, ale u nás už máme nějakých 30 stuňů a pořádný dusno, takže si na počasí úplně nestěžuju. I když se teda potím jako nikdy a nejraději bych pořád chodila s nějakým vějířem nebo větráčkem. V pondělí už to vidím na koupání, takže mi to jednoduše..vyhovuje.
Nejhorší je však zakončení školního roku. Pravda, poslední dva týdny jsou to převážně sportovní dny, výlety nebo přednášky, to ale neznamená, že teď všichni nedohání známky o106. Někteří se na to naopak vyprdnou, což je taky způsob a nechci znít jako někdo, kdo si myslí, že je to špatný. Pokud si myslíte, že už to nemá cenu, nejspíš to tak je (to znělo taky judgemental, ale nemělo být, přísahám!). Nezáleží, o co se snažíte vy, chci vám prostě všem popřát štěstí a doufám, že všichni budeme co nejblíže naším cílům.
Určitě tohle zmiňuju v každém článku na uvítání měsíce, ale tenhle rok je to všechno tak rychlé. Mám z toho hrozný strach, víte? Hrozně se cítím, jako kdyby všichni lidi odcházeli a nikdo najednou neřicházel a všechno se někdy hroutí a jindy zase těžko staví zpátky. Build. Destroy. Rebuild. Bojím se, že další rok to půjde rychleji a ten další ještě rychleji a pak se všechno změní a všechno to na mě padá a bum, sakra, všechno je zase rozbitý, co budu dělat teď? Postavím to znovu, to zvládneš, ještě jednou, dobře, tohle sem nepasuje, musíš přestat bojovat za lidi, který nebojují za tebe a přestat se snažit se vyzpovídat někomu, komu je to jedno. Dobře, to byla zase moje deep chvilka, pojedeme dál.
Fajn, žádný dál není, bohužel, přišel konec tohoto článku a všem, co se dostali až na konec gratuluju, muselo vás to stát hodně námahy. Upřímně doufám, že se moje přidávání článku zlepší, ale nic neslibuju, protože mám takový blbý beznápadový období a taky nevím, jak to budu stíhat se školou, takže jo. Doufám, že si všichni budete užívat počasí a všechno, co vás v životě dělá šťastnými, jelikož jinak šťastní nebudete. Nezapomínejte dýchat.



Stay weird, Liz.

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající