we're all mad here.

/ / it's the final countdown / /

29. června 2015 v 23:06 | Liz |  Liz.

Vždy jsem si myslela, že čím starší jsi, tím víc toho víš, jsi moudřejší. Taky jsem si myslela, že ti starší jsou vyšší, takže asi všichni chápeme, že moje myšlenky vždy nebyly úplně správné. Ale kam až moje paměť sahá, vždy věděli starší mnohem víc. Chápali věci a byli moudřejší. A každým rokem, měsícem, týdnem si uvědomuji stáe jasněji, jak rostu a dospívám a pořád si připadám, že nikdy nebudu 'chytřejší' než ti mladší. Možná uvažuji špatně, ale asi je to prostě způsob, kterým uvažuji, ale neměla bych. Někdy se dívám na dospělé a říkám si, jak to mohli zvládnout tak dlouho? Protože já jsem unavená a znuděná už teď, co asi bude za deset, dvacet let?
Předchozí odstavec můžete počítat jako jakýsi úvod k článku o tomto školním roce. Přemýšlela jsem o tom poměrně dlouho a nakonec jsem asi došla k tomu, že by bylo správné zmínit pár věcí, jenž mě tento rok jaksi změnily nebo..fascinovaly? Inspirovaly? Věci, z kterých jsem se poučila. A jak jsem již zmínila každý měsíc v tomto roce, zmíním to ještě jednou - všechno je moc rychlý. Asi mi to vůbec nedochází, když sedím znuděná na hodině biologie nebo zeměpisu, ale když se podívám na fotky ze září či října, vím, jak moc mi vyrostly vlasy. Růst je strašidelný hlavně proto, že se nemůžete nachvilku zastavit a jen..stát. Jelikož někdy bych to ráda udělala, zastavila a co pak? Pokochala se tím, jak se všechno změnilo ve většině případů k tomu horšímu?
Pravdou je, že tento rok, i když s obrovskou rychostí, mi toho hodně přinesl i odnesl. Škola byla pro mě vždy důležitá, ale tento rok jsem se do ní opravdu pustila. Nejdřív škola, všechno ostatní počká. A troufám si říci, že se mi to i poměrně dařilo. Stejně jsem však nezabránila svojí první dvojce na vysvědčení, dvojce z biologie. Ach, biologie. Ani to nemůžu svést na našeho učitele, protože vím, že by za to ani trochu nemohl, nikdo jiný by neuměl popsat žraločí zuby tak dobře jako on. Vlastně nemám žádnou výmluvu, prostě jsem to podělala. Pohořela jsem obzvlášť na poznávačkách a nevěnovala tomu dost času, trpělivosti a soustředěnosti. A teď, když vím jistě, že budu mít zítra na vysvědčení jedničku z biologie, vím, že jsem to mohla dokázat i v pololetí. Je mi líto, že jsem něco takového vzdala.
Škola obecně se stala jiným místem. Trochu místo, kam se bojím vejít, krapet místo, kde nemůžu být sama sebou a trochu více místo, kde mám neustále strach. Je to nejspíš všechno moje vina, prostě se nedokážu s ničím vyrovnat, postavit se něčemu nebo pobrat všechny povinosti. A i když mám pořád tyhle 'nepříjemné pocity' ze školy, myslím, že se v nějkým smyslu zlepšuji. Alespoň se snažím. A vím, že tento rok jsem se zlepšila třeba ve fyzice nebo výrazně v češtině. Taky mám pocit, že třeba takový tělocvik mi už nedělá problémy, ne, že bych někdy byla tou nejhorší ve třídě, ale možná jsem teď něco lepšího než průměr a trocha fyzické činnosti ve škole i mimo ni prospěje každému.
Dnes jsem byla na večeru odměn. Je to vlastně taková akce, kterou pořáda naše škola - jdou tam všichni studenti, co za rok vyhráli nějakou soutěž či olympiádu a každý dostane určitou sumu peněz, za kterou si může vybrat nějaké knihy v našem knihkupectví. Dovolím si říci, že tento rok jsem byla dost aktivní, jelikož jsem vyhrála první místo v literární soutěži Pardubický pramínek, čestné uznání v literární soutěži Pardubické střípky, byla jedna z dvaceti nejlepších z republiky v historické/literární soutěži Komenský a my a vyhrála okresní kolo anglické olympiády. Těch 750 kč, za které jsem si koupila tři knížky, rozhodně zlepšily den!
Dostávám se ale k pointě. Uprostřed programu si mě moderátoři vyvolali samotnou na pódium. A myslím, že lidi jako já, kteří chtějí být 'vyslyšeni' by měli být přímo polichoceni tím, že se mě zeptali na otázku ohledně psaní. A přísahám, že kdykoliv jindy bych měla stovky odpovědí, ale sakra, v tu chvíli, kdy proti mně stáli dva kluci, kteří se na mě až nechutně falešně usmívali, to nešlo. Nešlo, nešlo, nešlo. Myslím, že mám moc velký strach. Schovávám se za psaní jen proto, že mluvení a řešení něčeho je někdy sakra těžký. Ani nevím, proč je tohle pro mě tak důležitý, ale udělalo to ve mně takové to zavání výčitek a zpochybnění, pocitu, že nic nezvládnu, nedokážu bojovat za to, co chci.
Což je pravda v mnohých věcech. Pokud jsem tento rok někoho opravdu nesnášela, tak jsem to byla já. Neznám nikoho, kdo by dokázal všechno pokazit, nebýt na nikoho hodný, pokazit ještě víc věcí, být tak naivní a důvěřivý a sobecký, tvrdohlavý, egoistický. Někdy si přeji, aby mi něko dal facku, protože jsem fakt špatná v přežívání. A vím, že odstrkuji lidi pryč a vím, jak budou reagovat na věci, které jim řeknu, ale vždycky udělám ten krok, kdy všechno vybuchne a zjistím, že neumím nic z popela postavit zpátky. Možná jsem si tento rok uvědomila, že je lepší mít tři dobré kamarády a ne deset, kterým nic nemůžu říci a nedůvěřuji jim. Někdy tomu věřím, ale jindy potřebuji toho jednoho člověka, kterýmu bych možná už teď tolik nevěřila, ale jen bych chtěla vědět, že je pořád tady. Nebo tamtoho dalšího, na kterým mi fakt záleží. Nebo toho vedle, který na mě byl vždy hodný. Tohle mě někdy jednoduše štve. To, že potřebuju lidi.
Někdy chci věřit, že se stávám někým lepším. Snažím se pochopit lidi, snažím se na ně nebýt zlá, snažím se podívat se na věc z jejich strany a asi to často moc tak nevypadá, ale snažím se. Snažím se být nadšená z toho, že mám super kamarády, který mě vytáhnou ven z domu a nenechají mě sedět a užírat se myšlenkami. Vážně si přeji, abych mohla říct, že všech těchto věcí jsem tento rok dosáhla, že všechno tohle snažení se nějak stalo opravdovým, ale nejspíš bych vám lhala. Jsem sobecká a zlá. A slibuji, že se budu snažit dál, abych byla někým lepším. A nejspíš se to nepodaří ani ten příští rok, ale nikdy nevíte, že?



Stay weird, Liz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kámoš Kámoš | 30. června 2015 v 10:07 | Reagovat

Když nad tím, tak přemýšlím, tak je zřejmě těžké ti tady rozmlouvat, že nejsi sobecká a ani zlá. Zkus se na sebe podívat z našeho pohledu... Uvědom si, jestli si o tobě myslí ještě někdo to všechno, co na sobě nesnášíš, tak třeba poznáš, že to všechno jsou jen tvoje pochybnosti a lži, co si nalháváš.
Nebudu tě tady o tom všem přesvědčovat, až si někdy přiznáš, že nejsi, tak zlá a sobecká, jak si myslíš, tak poznáš, že to všechno byly jen matoucí smysly synonymy.
To, že jsi závislá na bodu lidi... To je každý. Neznám člověka, který by byl, tak uzavřený do sebe a nepotřeboval by lidi. To by byl podle mě už nějak nemocný nebo prostě, víš jak, ne? Není špatný být závislý na bodu 'lidi', můžeš být i tak soběstačná. Předpokládám, že soběstačná jsi, takže...
Je fajn, mít jen 3 pravé kamarády. Pak má člověk v životě víc jasno. Chápu, že když jeden\jedna z nich tě nepotřebuje tolik, jako ty ho\ji, tak to musí bolet - znám ten pocit. Proto je fajn si toho člověka někým zkusit nahradit. To je asi všechno, co bych k tvým 100% pochybnostem chtěla napsat.
Jsi skvělej člověk, vážně. Myslí si to hodně lidí, ačkoliv pro tebe, ne tolik důležitých lidí. Život, který žijem, muže být ten poslední, tak proč ho celej přežít? Zkusme ho žít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající