we're all mad here.

Září 2015

/ / float down like autumn leaves / /

30. září 2015 v 20:11 | Liz |  My thoughts.

Přišel čas mého oblíbeného ročního období. Možná z toho dělám moc velkou vědu, ale podzim byl vždy mým oblíbeným. Následující odstavce jsou moje slohová práce právě na téma 'mé oblíbené roční období', kterou jsem psala do školy. I když je tento podzim již teď chladný a zatím ani nevidím tolik krásných barev, neměním svůj názor a nesmírně si ho užívám. Všechny použité fotky jsou z podzimu minulého roku.

Ze všech ročních období mám nejraději podzim. O tento post bojuje s létem a jeho dlouhými prázdninami. A i když v červenci září teplé slunce a na nebi není ani jeden mráček, který by na něj házel stín, říjnové deště či napůl opadané stromy jsou mnohem krásnější podívaná.
Podzim je nerozhodné období, které si neumí vybrat mezi dlouhými lijáky, silným větrem a studeným sluncem, jež nás oslepuje. Jeho výhodou však je, že ať se rozhodně jakkoli, vždy sladí počasí s barevnými listy. Můžeme si všimnout různých odstínů ve špinavé kaluži nebo pestrých deštníků spěchajících žáků i dospělých. Létajících větví a neposedných kapesníků, do kterých se majitel nestihl vysmrkat.
Nejkrásnější je slunce. Osvítí všechny kapky a studené kouty. Je velmi záludné, donutí naivní kluky sundat si bundy a čepice, pak je nechá ho závistivě pozorovat oknem, zatímco oni leží s chřipkou v posteli. Listy se pod jeho silou nemohou rozhodnout, kterou barvu si obléknou - zelenou, žlutou, červenou, či hnědou? Je to na ně ale pohled! Pokaždé je pozoruji, vzhlédnu k vysokým stavbám, kde se paprsky odráží, a nadechnu se čerstvé vůně podzimu.


Jsou to měsíce nádherných barev, pospíchajících pošťáků a černých kabátů. Ptáci skupinové odlétají za teplem, my si takový luxus dovolit nemůžeme. Veverky se chystají ke spánku, při čemž neustále míjejí zahrabané ježky. Maminka uklízí z terasy květináče, vše je najednou smutnější. Poslední odlesky léta mizí a lidé se obávají chladu. Navlékáme si rukavice a slunce je studenější, jakoby vzdálené. Můj oblíbený podzim se ztrácí, přechází v zimu.
Toto období je pro mě zajímavé právě proto, že se nikdy nezmění. Zatímco jaro přichází každým rokem později, září se od srpna liší pokaždé. Splývá do barevné malby a při chůzi cítím tahy štětce. Vše je neurčité, rozházené a nedává smysl. Je uměním najít v tom určitou pravidelnost.




Stay weird, Liz.

/ / shopping time / /

28. září 2015 v 22:24 | Liz |  Fashion

Anarchy In The UK - Sex Pistols

Budu k vám upřímná, přemýšlela jsem o názvu článku asi pět minut, ale nepřišla jsem na nic tumblr ani vtipného, takže jsem to nazvala shopping time, protože se to hodí. To už příště neudělám, slibuju. Každopádně, tenhle článek přeci jenom bude o nakupování a to konkrétně o nákupeh, které se uskutečnily tuto soboty. Byli jsme s celou rodinou (je nás pět) v Ikei (nevím, jak se to skloňuje) a následně v Olympii (obojí v Brně). V Ikee jsme byli proto, že jsem dostala k narozeninám, které byly schodou okolností ještě v lednu, což je samozřejmě nepodstatný detail, předělání pokoje a my jsme dokupovali nějaké věci typu nová deka a polštář, odpadkový koš a podobně a žádnou z těch věcí do článku zapojovat nebudu. V budoucnu ale určitě bude článek o novém pokoji, protože se mi moc líbí a jak jinak, chci se pochlubit.
Nákupy nejsou úplně jedna z mých oblíbených věcí. Někdy jsem z nich nadšená a jindy, no, jsem protivná, nebaví mě to a nemám chuť si nic zkoušet. Tentokrát, když jsme ještě byli s celou rodinou to bylo nanejvýš stresující. Všichni jsme někdy protivní a nároční a je to zkrátka těžké. I tak jsem ale s nákupem velmi spokojená. Bohužel jsem asi tak ošklivá, že mě nikdo v mém krásném novém oblečení nechtěl vyfotit, takže se tak nějak fotím sama (:D). To taky znamená, že jsem se možná fotila až moc.


Hned zezačátku jsem se rozhodla pro svůj asi nejoblíbenější kousek. Možná jste si všimli, že poslední dobou hrozně ráda nosím sukně a šaty, ale bohužel mám jen takové letní či společenské, takže jsem byla nanejvýš šťastná, když jsem našla podzimní šaty, ve kterých mi doufám nebude zima. Jsou z Pepe Jeans ve velikosti S.


Další dva kousky, kterýma se musím pochlubit jsou proužkovaná sukně a proužkovaný rolák. Jak jsem již řekla, sukně a šaty mám moc ráda a tahle mi hned padla do oka. Je pohodlná a z poměrně silnější látky, takže se dá nosit i na podzim a v zimě. I rolák se mi moc líbí a cítím se v něm tumblr af. Obojí je z H&M, velikost S.


Sukně pořád ta stejná a nově 'světřík', opět z H&M, velikost S. Je na něm napsaný 'daydreamer' a moc se mi líbí i když je poměrně krátky, ale když ho mám na sobě se sukní, vypadá to asi dobře.

/ / best friends / /

23. září 2015 v 21:34 | Liz |  My thoughts.

Když jsem byla menší, nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku. Nebudu vám lhát, vždy jsem chtěla mít ve školce nebo alespoň na prvním stupni nějakou hodně dobrou kamarádku nebo kamaráda, komu bych se mohla se vším svěřit a chodili bychom spolu ven a měli své vlastní vtípky. Samozřejmě jsem měla kamarády, se kterýma jsem tohle dělávala, ale připadala jsem si jako nějaká divná holka, která naproti všem ostatním neměla tu jednu jedinou osobu, které věřila nejvíce. I když hodně lidí v mém okolí svou 'druhou polovičku' střídalo častěji než bylo zdrávo, stejně jsem jim záviděla.
Až když jsem nastoupila na gymnázium, začala jsem se zase hodně kamarádit s kamarádkou z dětství, z které se asi po pár týdnech stala moje nejlepší kamarádka. Doteď mi příjde trochu divné, že jsme se tak rychle sblížily a za tu dlouhou dobu jsme se doteď ani jednou nepohádaly. Možná to zní neuvěřitelně, ale je to tak, nepamatuji si, že bychom na sebe byly někdy za něco naštvané. Samozřejmě, hádáme se o věcech typu 'co máme teď za hodinu?', 'jak se píše tohle slovo?', 'jaký odstín modré je tohle?' nebo si taky hodně jasně pamatuji naši hádku o tom, komu víc smrdí nohy. A možná to zní divně, ale to nebyl ten typ vtipný hádky, kde se obě smějete, ale právě naopak, obě jsme si byly na 300% jistý, že nám smrdí nohy víc než té druhé. Pak jsme se rozesmály, protože je to hrozná blbost.
Věci se však mají tak, že mám svoji nejlepší kamarádku hrozně moc ráda. Nedokáži si představit život bez ní a nedokáži si představit, že se něco stane a já jí to nebudu moci říci. Je to někdo, komu můžu říct opravdu cokoliv, vypadat před ní jako gorila (#insidejokes), chovat se hůř než normálně, smát se nahlas a vědět, že mě nikdy nebude soudit. Vím, že jí můžu kdykoliv zavolat nebo napsat a ona mi pomůže, vím, kde se nachází věci u ní doma (někdy i lépe než ona, pojďme si to přiznat..), znám její rodiče, heslo od telefonu, v celku, hodně věcí a vím, že jí budu mít za všechny její špatný i dobrý vlastnosti vždycky ráda a na konci dne se spolu zasmějeme všemu kvůli čemu jsme předešlé dny brečely.

/hodně fotek sem nepřidávám, ale musela jsem, ty fotky jsou prostě až moc pěkné :D/

Mojí pointou ale je, že i když jsem teď mnohem šťastnější se svou 'druhuu polovičkou' (já vím, že se to používá u vztahů, ale buďme k sobě upřímní, se svou nejlepší kamarádkou jsem toho zažila víc než kdy s někým zažiju), není ideální se omezovat na nejlepší kamarády. Je určitě skvělé mít někoho, za kým můžete vždy přijít a třeba já plně věřím v to, že naše kamarádství nikdy nezkončí, což nemusí být pravda. Někdy to není tak dokonalé mít svou polovičku a pokud někoho takového nemáte, nezoufejte, neznamená to, že jste nějak divní nebo méně cenní. Naopak to znamená, že vás má hodně rádo více lidí zároveň, což je podle mě ještě lepší. Mít nejlepší kamarádku/kamaráda je třeba pro mě naprosto úžasný a svou nejlepší kamarádku neskutečně zbožňuji, ale ne všem to tak vyhovuje, takže si s tím nedělejte hlavu a dokud máte kamarády, které máte rádi, všechno je v nejlepším pořádku.
Jak to máte vy s nejlepšími kamarády?



Stay weird, Liz.

/ / favorite book covers / /

21. září 2015 v 21:43 | Liz |  Books

Irresistible - Fall Out Boy

Zjistila jsem, že poslední dobou přemýšlím o knížkách víc než o svým životě, což mi ani moc nevadí, takže následující článek je opět o knihách, ale tentokrát o něčem jiném než jejich vnitřku, ale právě naopak - vnějšku. I když se samozřejmě snažím nesoudit knížky podle jejich obalů, nikdy to nebude doopravdy fungovat, stejně tak u lidí. Z toho důvodu jsem vybrala pár obálek, které jsem si oblíbila nejvíce a odpovídají knize dokonale nebo vůbec.

1. The Little Prince - Antoine de Saint-Exupéry



Není žádným tajemstvím, že Malý princ je jedna z mých oblíbených knížek, které bych mohla číst pořád dokola a na konci vždy brečet. Obálka je krásná sama o sobě a pokud mi někdo řekne, že vypadá jako každá dětská knížka, tak to tak není. Ne. Je moc krásná a v jednoduchosti je to kouzlo. Perfektně se hodí ke knížce.

2. The Mara Dyer Trilogy - Michelle Hodkin


Obálky celé trilogie Mary Dyerové jsou art. Jestli vás tohle nezaujme tak už nevím co. Skvělý je, že tady to nejsou jen úžasné obálky a zajímavé názvy, ale zároveň taky chytlavý a napínavý děj. Obálky vystihují vztah mezi dvěma postavama velmi dobře. A kromě obrázků použitých na knížky je taky nafocen celý photoshoot takových uměleckých fotek, na které určitě stojí za to se podívat (stačí vyhledat na googlu pod heslem 'mara dyer'!).

3. Trilogie Drahokamy - Kerstin Gier


Nikdy jsem neměla moc ráda nafocené obálky (kromě Mary Dyerové, samo sebou..) a tahle trilogie mě jen potěšila svou krásou. Jsou takové pohádkové a zasněné, přesně jako styl psaní autorky a celý děj. Také po přečtení knížek zjistíte, že jsou vlastně pěkně detailní, což se poslední dobou moc často nestává. Od Kerstin Gier jsou také pěkné obálky ke trilogii začínající z První stříbrné knihy snů. Kerstin Gier je obecná hrozně dobrá autorka a její obálky určitě nelžou, jsou stejně skvělé jako vnitřek.

4. It's Kind Of A Funny Story - Ned Vizzini


Já vím, já vím, další moje oblíbená knížka, ale notak, podívejte se na tu nádhernou obálku s tak silnou myšlenkou! Geniální! Kniha mě zpočátku oslovila vlastně jen díky obálce a předpokládám, že tak tomu bylo u hodně lidí. Obsah je nezapomenutelný a nesmírně krásně napsaný. Obrázek se k němu moc hodí.

5. Since You've Been Gone - Morgan Matson


Jedna z mála nafocených obálek, co se mi kdy líbila. Vyzařuje z ní radost a přátelství a teplo, o čemž tahle knížka taky je. Zbožňuji Morgan Matson a vím, že i ona je z obálky nadšená stejně jako já. Je skvělé, že ke konci knihy konečně zjistíte, co všechny fotky znamenají a že byly dokonce zakonponovány do příběhu. Řekněte, jak často se tohle stává? 10/10 za obálku a 11/10 za knihu.

6. We Were Liars - E. Lockhart



We Were Liars je jedna z dalších uměleckých obálek, která říká něco jako: 'Kniha plná léta a zábavy, kterou si ty nikdy neužiješ, whop whop.', což upřímně řečeno moc nepopisuje samu knihu. Obálka je moc krásná, ale slova uvnitř jsou mnohem lepší a já jsem je hltala po soustech. Určitě ale vděčím obálce za to, že mě nalákala i když to bylo něco úplně jiného než jsem čekala.

7. A Little Something Different - Sandy Hall


Další zasněná a kouzelná obálka. Detaily nechybí a pokud se podíváte zblízka, pochopíte každou čárku, která souvidí s dějem. Sama knížka je velmi originální a obrázek ji vystihuje skvěle. Jen od pohledu vypadá jako pěkná slaďárna, ale dobře napsaná slaďárna.

8. Chvíle před koncem - Lauren Oliver


Last but not least, mohli jste si všimnout, že jsem název knihy napsala v češtině, je to proto, že v anglickém vydání je obal nehezký a mně se vůbec nelíbí. Zato v češtině je to krásný a umělecký a dodává to knížce takový hluboký a tajemný nádech. Nevystihuje knížku úplně, ale když se o tom po přečtení zamyslíte, dojde vám, že ji vlastně popisuje jedním obrázkem skvěle. Tohle neříkám moc často, ale děkujeme CooBoo za změnu obálky!



Stay weird, Liz.

/ / traveling / /

17. září 2015 v 21:40 | Liz |  Liz.

Stereo Hearts - Gym Class Heroes ft. Adam Levine

Jednou z mých oblíbených aktivit (to je krapet divné slovo) je cestování. Co se pamatuju jsme s rodiči někam cestovali. Možná takovým základem bylo, že jsem vlastně z Běloruska (Borisov/Minsk) a přestěhovali jsme se do Česka téměř 12 let zpátky, takže samozřejmě jezdíme navštěvovat babičky, další příbuzné a kamarády. Dřív jsme tam jezdili (je to 1 100 kilometrů, proto to autem trvá kolem třinácti hodin, jelikož taky musíme projíždět polskou a běloruskou hranicí) dvakrát do roka - na Nový rok a v létě, ale posledních pár let už jezdíme jen v létě a při zvláštních příležitostech. Moc z Běloruska jsem nikdy neviděla, ale je to rozhodně jiné než tady. Minsk, tedy hlavní město, se ani trochu nepodobá naší Praze, je mnohem rozlehlější zatímco Praha má plno úzkých uliček a můžete se tam cítit trochu umačkaně. Upřímně, v Minsku jsem se tak nikdy necítila a sice jsem tam nestrávila moc času, ale nikdy jsem nebyla v nějaké tlupě lidí nebo nečekala více jak dvě minuty na semafor. Je to něco jiného.
Tím to samozřejmě někončí. S rodiči doteď často jezdíme na dovolené, ale hlavně po různých městech a památkách a je to už někdy otravné, ale pokaždé tam máme nějakou exkurzi nebo moje maminka vytiskne článek z wikipedie a předstírá, že ví. Poslední dobou mě to však víc a víc baví - poznávat nějaké věci navíc, chodit neznámým prostředím, dívat se. Zbožňuju vidět jiné věci, jiná města, která jsem nikdy neviděla třeba ani na obrázku. Zbožňuju pozorovat lidi, pro které je to prostředí jasně běžné a přemýšlím o tom, jak by se cítili v mém městě.
Nevím, jak tuhle větu napsat nedivně, ale byla jsem na hodně místech. Jsem si jistá, že někdo byl na mnohem víc místech jiní zase nebyli ani na polovině z nich, což je v pořádku a jsem si jistá, že pokud vás to baví, dostanete se k tomu v budoucnu. Abych to nějak sepsala..byla jsem: v Německu (hodněkrát, různá města), v Rakousku (mnohokrát), na Slovensku (žádné specifické město), v Polsku (více měst), ve Švédsku (Stockholm), ve Španělsku (hlavně Barcelona), v Chorvatsku (více měst), v Turecku (dovolená, nevím jména měst), v Řecku (ostrovy Rhodos a Corfu), v Egyptě (vícekrát), ve Francii (v jakési vesničce u příbuzných), v Itálii (hodněkrát, různá města), v Lotyšsku (Vilnius), v Litvě (Riga), v Maďarsku (Budapešť), ve Vatykáně (snad nemusím upřesňovat), v Holandsku (Amsterdam), v Belgii (Brussel), ve Švýcarsku (žádné konkrétní město, spíše lyžování), na Maltě (všechny tři ostrovy, téměř všude) a samozřejě v Česku a Bělorusku. Takže za sebe můžu říct, že jsem viděla dost věcí a ráda bych se na některá z těchto míst vrátila. Mám ale i seznam do budoucna, který najdete -> zde <-, kde jsou města, kam bych se chtěla podívat. Rozhodně ještě není 106% dokončený, předpokládám, že časem budou další jména jen přibývat.

/Amsterdam/

Co dál miluju na cestování? Samu cestu. Poznávání nových věcí a pozorování jiné společnosti je skvělý, ale co si doopravdy dost užívám je cesta. Jsem zvyklá sedět v autě pěkně dlouhou dobu a užívat si to. Můžu poslouchat hudbu a nějak mě to uklidňuje, cítím se izolována a v bezpečí. Jediné, co mi na autech/autobusech vadí je, že tam nedokážu spát. Pokud jde o letadla, je to trochu složitější, jelikož s nima nejsme moc velcí kamarádi. Není to tak, že bych se bála letadel, ale taky to tak tak trochu je. Není mi tam moc příjemno, mám strach z nějaké vzdušné bouračky, že doletím na špatné místo nebo že dorazím bez kufrů. A taky se nově bojím toho, že usnu někomu cizímu na rameni a budu slintat. Je to ještě horší, když si to neuvědomíte a pak vám to řekne někdo jiný a vy se osobě, kterou jste poslintali nestihnete ani omluvit.
Obecně ale výsledek stojí za to. Upřímně řečeno, mám strach z neznáma a v mnoha městech a zemích se cítím jako v neznámu, docela ztracená, ale nějak si to užívám. Nechci v dospělosti zůstat v Česku, zatím mě hodně láká Barcelona, Amsterdam, Sydney, Anglie nebo Amerika. Jsou to trochu cliché volby, ale všechno lepší než ČR. Doufám, že budu mít v životě šanci navštívit ještě minimálně dvakrát tolik měst co dosud.
Jak to máte s cestováním vy?

/Barcelona/



Stay weird, Liz.

/ / book wishlist #1 / /

15. září 2015 v 22:33 | Liz |  Books

Konečně jsem se rozhodla, že i já si udělám svůj book wishlist. Není to tak, že ho nemám již pěkně sepsaný na papíře, to samozřejmě mám, ale i s váma jsem se chtěla podělit o nějakou inspiraci a jednoduše vám zdělit, jaké bych chtěla vlastnit knížky. Většinou si tak jednou za půl roku objednávám přes internet knihy (nejlepší stránka je nejlevnejsiknihy.cz, jsou tam opravdu nejlevněji, ve více vydání a hlavně dobré kvalitě a rychle dorazí), ale zatím jsem se nedostala ke všem z předešlé várky a již za tři měsíce už jsou vánoce a narozeniny, což rozhodně znamená další knížky. Každopádně, tady jsou moje přání do budoucna! :) /nejsou to všechny knihy, co bych chtěla, jen pár vybraných, čekejte i další wishlisty!/

From Bad To Cursed - Katie Alender (anglicky)

Již asi půl roku zpátky jsem četla první díl paronormální trilogie od Katie Alender a moc mě to zaujalo. Druhý díl by měl být vlastně o tom, že se hlavní hrdinka připojí do jakéhosi klubu, kde vládne poklidná a kamarádská atmosféra. To se však všem dostane do hlavy a začnou si uvědomovat, že to tak není a jen jim to namlouvá 'neviditelný hlas' v jejich hlavách. Jak jsem již řekla, první díl byl bomba a chtěla bych si co nejdříve přečíst i další dva a to znamená je i vlastnit.



Girl Online - Zoe Sugg (anglicky)

Mnozí z vás možná vědí, že tuto knihu vydala velmi populární youtuberka Zoella a je dost slavná. Už ji přeložily i do češtiny, ale já proto, že mám Zoe jako youtuberku ráda a připadá mi, že by čeština všechno úplně zničila, si ji mám v plánu koupit a přečíst anglicky. Nechci šířit nějaké falešné informace o tom, o čem je děj, ale jestli jsem to správně pochopila, je to vlastně o jakési dívce, která se snaží prorazit s blogem na internetu, což mi příjde hodně zajímavé.


Selekce: První - Kiera Cass (česky)

Doma mám první a druhý díl trilogie a nedá mi to, abych neměla i poslední do sbírky. Pokud jste někdo četl moji recenzi na první díl, možná jste pochopili, že mě to moc neoslovilo a hlavní hrdinka mi někdy připadá jako ufňukaná nána, která si neumí vybrat. Taky je to dost předvídatelné. I tak bych ale chtěla vlastnit i poslední díl (popřípadě i ten čtvrtý, myslím, že se teď překládá) a doufám, že ho dostanu od někoho darem! :D



Love Letters To the Dead - Ava Dellaira (anglicky)

Děj už je tak trochu jasný z názvu, no ne? Podle toho, co jsem o obsahu četla, název opravdu knihu dobře popisuje a mně to oslovilo a připadá mi to jako super nápad. Už ji mám na seznamu dlouho, ale vždy jsem dala přednost jiné knize, takže příště určitě už vyberu ji!


Be More Chill - Ned Vizzini (anglicky)

Od tohoto autora jsem četla knihu It's Kind Of a Funny Story, která teď patří mezi mé top 5 oblébené knihy a bude už patřit navždy. Moc se mi líbí styl jeho psaní a vůbec děj a myšlenky. Tohle je další jeho vyhlášená kniha, která má nějaké dobré ohlášky a já se do světa jeho myšlenek rozhodně chci znovu ponořit. A taky chci, aby mi tahle knížečka pěkně ležela na poličce.





Stay weird, Liz.

/ / always keep your head up / /

13. září 2015 v 21:54 | Liz |  My thoughts.
Ahoj všichni.
Tenhle víkend byl možná jeden z nejlepších v mém životě. Pokud ale čekáte, že jsem dělala nějaké úžasné a vzrušující věci, máme asi jiné představy o dokonalém víkendu. Je mi jasné, že mě začnou všichni produktivní lidi nenávidět, ale celý víkend jsem proležela ve svém pyžamu a koukala na totálně trash seriály. A když říkám celý víkend, myslím jako celé dva dny, bez přestávky. Teda, ještě jsem jedla. A chodila na záchod. Tak trash zase nejsem. Každopádně, dokoukala jsem pár posledních dílů Faking It, Awkward. a Young&Hungry. Začala koukat na Selfie (a většinou mě trash seriály chytnou, ale tohle je až moc velká blbost :D), začala a dokoukala Manhattan Love Story (a jsem nehorázně naštvaná, že už to nevysílají! to rozhodně není fér. i když je to trash a blbost a sračka a mně se to v žádném případě nezačalo líbit.) a začala a dokoukala The Carrie's Diaries, což bylo překvapivě skvělý a 80s a Austin Butler je too hot hot damn a dala bych nevím co za to, aby to nepřestali vysílat.
To, že jsem líná sračka ale není pointa tohoto článku. Vlastně je to hodně spontánní, ale chtěla jsem všem náhodným čtenářům říct jednu super důležitou věc. Je v pořádku být sám, osamnělý. Hrozně dlouho jsem s tím nějak bojovala a ubíjel mě pocit, že jsem sama. Nebo pocit, že mi jednou za čas někdo píše, ale já nejsem schopná otevřít facebook a odepsat těm lidem. A tento víkend mi opravdu prospěl a mohla jsem být sama v tom lepším smyslu a přemýšlet a nemít depresivní myšlenky. Guys, být sám není špatný, vlastně, někdy je to skvělý. Není ani špatný trávit svůj volný čas sledováním seriálů a čtením knížek a sněním nerealistických snů. Pokud budete hodně chtít a snažit se, možná se jednou život prostě stane snem. A nedělejte si starosti o lidi, co za to nestojí. Ani ne o lidi, co vám lámou srdce každý den a neustále vás ničí. Říkám vám, chce to čas. Někdy měsíc, někdy dva roky, ale všechno začne blednout. A pokud nechcete, aby něco bledlo, zvedněte se a něco s tím udělejte, protože někteří lidi nebudou čekat navždy.
Jestli mám nějaký svůj 'citát', bude to 'Nemůžeš zachránit každého'. A myslím, že bych se o to já i vy měli přestat snažit. A taky si uvědomit, že jiní nemůžou zachránit vás, což není ani jejich ani vaše chyba. Prostě to tak funguje. Takže všem přeji hezký večer, ráno či odpoledne nebo dobrou noc. Prosím, zůstaňte skvělí a jednoduše sami sebou. Protože to jste - skvělí, úžasní, krásní a výjimeční. A to říká někdo, kdo nevěří na výjimečnost. Přestaňte se vynit za věci, za které nemůžete a přestaňte obviňovat jiné za věci, které se nepovedly. And always keep your head up.



Stay weird, Liz.

/ / what inspires me to write / why? / /

10. září 2015 v 21:15 | Liz |  My thoughts.

Pár týdnů, konkrétně asi dva měsíce zpátky se mě zeptali na otázku 'Co tě inspiruje k psaní?'. Samozřejmě jsem musela odpovědět před sálem plným lidí dvoum mladým gentlemanům, kteří se na mě až nechutně moc usmívali a ze všech stran na mě svítilo více než by bylo potřeba světlo. Takže si mě asi můžete představit, jak tam tak stojím, přemýšlím o tom, co píši, třesu se a rychle vymýšlím nějakou odpověď, která by byla dostačující a zároveň ne moc osobní. Musím však přiznat, že odpověď o tom, že mě inspiruje okolní svět byla hodně cliché a proto mě to donutilo se zamyslet - co mě inspiruje k psaní?
Samozřejmě, že mě inspiruje okolí, co jiného? Je tu pár lidí, co na mě mají opravdu velký vliv a pokaždé, když něco píšu, chci je do toho nějakým způsobem vmísit, protože jejich názory stojí za to. Jsou tu i lidé, ke kterým mám asi hlubší vztah, mám je ráda nebo jsem na ně naopak naštvaná a tak trochu je nesnáším (i když nevěřím v nesnášení), ale pamatuji si každý detail o nich - jakým způsobem mluví, gestikulují, barvu jejich očí, co řekli rok zpátky. A to cpu naprosto všude. Vůbec nerozumím autorům, kteří si z bílé díry vymyslí naprosto podivnou postavu s koníčky, o kterých nikdy neslyšeli, protože já i v případě, že si to neuvědomuji, neustále používám do svých příběhů nebo zamýšlení lidi, které více či méně znám.
Když jsem se o tom ale zamyslela ještě jednou, napadá mě jedna určiá věc, proč mám ráda psát. Je to vlastně podobné jako s knihami, ráda utíkám pryč. Líbí se mi mít možnost vykouzlit úplně jiného člověka než jsem já, hlavní postavu, která by nebyla dokonalá, ale nějakým způsobem by byla..lepší. A nejen to, celou jinou realitu, kde by bylo všechno jinak. Připadá mi to jako kouzlo. Možná ne moje práce, protože si nemyslím, že jsem nějaký zázračný spisovatel, ale práce jiných lidí na soutěžích nebo internetu, knihy. Inspriruje mě představa toho, že vykouzlím něco lepšího než je to, v čem žijeme.
And last but not least, možná si někteří z vás mohli z jiných článků všimnout, že se moc ráda hádám. Je mi jedno o čem, mám čistě jen ráda přemýšlet o tom, jak přemýšlí druhá strana a jak obhajovat svůj názor. Poslední dobou mi příjde, že už jsem se mnohem lépe naučila chápat mého oponenta a 'hrát fér'. Při psaní mě baví dát všem postavám jiné názory. Protože tak to vlastně je ve společnosti, kde všichni nejdou s davem, že? Hádají se. A je to jeden z dalších způsobů, jak používám lidé, které znám - nechávám postavy změnit názor, být ovlivněny někým, kdo pro ně něco znamená a opravdu nejít s davem. Přímo miluju představu vyhrávání hádek a dopřát to jedné z postav je pro mě velké lákadlo.
Takže abych to nějak uzavřela. Všichni jsme inspirováni svým okolím, samozřejmě. Tím, jak jsme jednou nahoře a podruhé dole, ale pořád pokračujeme v životě a umírání. Jsem inspirována lidma, kteří kolem mě denně procházejí, ale já o nich nic nevím, jen si to domýšlím. Také těma, co kolem mě prošli jednou jedinkrát a já si všimla, že jdou až nepřirozeně rychle. Ale myslím, že mojí největší inspirací je právě to, že si to někdo přečte. Protože nikdy nemám pocit, že mě někdo naprosto a neustále poslouchá. Napsaná slova zůstanou navždy a jednou se k nim sama vrátím a budu vědět, co jsem dělala špatně nebo dobře. Myslím, že inspiruju sama sebe.



Stay weird, Liz.

/ / the duff / /

8. září 2015 v 20:56 | Liz |  Books
Hi there.
Po delší době jsem se zase přemluvila k nějaké té recenzi. O této knize jsem tu už určitě psala. Nedávno podle ní udělali film (který je to nejhorší zpracování knihy, prosím, nedívejte se na něj. nikdy. i kdybyste měli dostat milion, prostě to nedělejte, díky moc) a mě zajímala hlavně proto, že ji autorka napsala, když jí bylo 17 a následně podle ní ještě k tomu udělali film, což jsou goals. Mimo to, znělo to rozhodně zajímavě a tak jsem si řekla, proč ne? Mám ji doma anglicky v paperbacku a pokud se nemýlím, tak do češtiny přeložena není a zatím to žádný nakladatelství nejspíš neplánuje, ale v angličtině je to opravdu krásně napsaný a mně to připadalo poměrně lehké, takže to určitě zkuste!

Bianca je průměrná středoškolačka. Má dvě nejlepší kamarádky, které má ráda a nikdy by ji nenapadlo, že by ji mohly využívat. Bianca ale není na žádné středoškolské večírky ani nevěří v lásku. Převážně jen doufá, že se brzy dostane ze střední, půjde na vysněnou vysokou a bude žít poklidný život. Vlastně měla celkem poklidný život, dokud se jí do něj nezačal zaplétat Wesley Rush, který je známý za to, že spí s holkama tak často, jak mění ponožky. Vlastně, možná častěji. Bianca ho oprávněně nesnáší a když se snaží dostat se přes ni k jejím sexy kamarádkám a řekne jí, že je the DUFF, tedy designated ugly fat friend, začne ho nesnášet ještě víc. Ale když její táta začne znovu pít a máma je neustále pryč, nějakým způsobem se s Wesleyim ocitne ve 'nepřátelé s výhodami' vztahu, protože tak utíká od svých problémů. Sranda začíná však až když se to snaží skrýt od svých kamarádek a do Wesleyho se nezamilovat. Ono by to vlastně ani nemělo jít, když na lásku nevěří..že?


Dobře. Tahle kniha je jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu a vůbec četla. Je to v některých věcech rozhodně hodně cliché - pojďme si to přiznat, kdo by nečekal, že se do sebe zamilují, když spolu spí a tráví čas skoro neustále? Ale sakra, fakt mě ta knížka zasáhla. Hlavní postava byla skvělá. Začnu s tím, že byla totální sassy queen a bylo jí všechno jedno. Jasně, nebylo jí všechno úplně jedno, ale nezáleželo jí na tom, co si lidi myslí a když se dozvěděla, že 'je' the duff, nesnažila se to změnit. Což je opravdu jedna z mých oblíbených věcí na této knize, pokud by to bylo jinak, bylo by to totální cliché a ohrané, ale Bianca se k tomu postavila jako k výzvě a ne něčemu, co znamená něco špatného. Za tohle ji (jo, mluvím o fiktivních postavách jako o lidech, ani mi to není líto) fakt obdivuji, protože mě by to nejspíš neustále užíralo. Taky to nebyla blbka, co by si myslela, že se může do někoho na střední zamilovat a zůstat s ním do konce života, což je ta nejpravdivější věc na světě. Bianca je rozhodně jednou z mých oblíbených propagonistek.
Obecně se mi líbil styl, jakým byla kniha napsaná. Musím uznat, bylo vidět, že autorce je 17 a ne 30, ale je to jen lepší, protože takto opravdu puberťáci přemýšlí. Jsem slečně Keplinger moc vděčná za to, že deep chvilky byly jen tehdy, kdy byly potřeba a nebylo tam moc citlivých keců. Pokud máte raději ty zamyšlené knihy, asi vám toto nebude úplně vyhovovat, ale když jsem to četla v létě já, měla jsem přesně na toto náladu. Není to moc deep, ale zároveň mě to třeba hrozně moc chytlo a mám pocit, že jsem i párkrát brečela, protože to bylo jednoduše dojemný a příběh byl chytlavý. Jediné, co mi někdy vadilo bylo, že se tam hrozně moc nadávalo. Vyznělo to tak možná více realisticky, ale ani já nenadávám tolik jako zezačátku postavy. Na konci už se to zklidnilo.

Wesley Rush. Mám ráda hodně knížních postav, ale Wesley je úplně jiná třída. Proč? Je to ten nejhorší debil, který může být. Nebo minimálně zezačátku. Je zvrácený urážet holky něčím jako je 'the duff' a ještě zvrácenější se přes ně dostávat k jejím víc sexy kamarádkám. Jasně, že to tak funguje i v reálném světě, ale ještě to říct zneužívané osobě už je fakt pod úroveň. Ale pak jsem totálně propadla Wesleymu. Protože zase, nebyl nějaký deep chlapík, který by měl vždy co říct, ale byl naopak realistický kluk, co dokázal zlepšit náladu (dobře, už je to dost špatný, protože o něm mluvím jako kdybych ho vídala každý den) tím způsobem, že vás odreaguje a neptá se na otázky. Drazí kluci, i když děvčata někdy potřebují deep uklidnění, je lepší když budete takoví a nebudete se ptát na zbytečné otázky.
Ještě jednou, tahle kniha byla úžasná. Naprosto mě to chytlo a kdybych si ji mohla nějakým způsobem vymazat z hlavy a přečíst znova, udělala bych to minimálně pětkrát. Nevím, jestli se tohle může počítat jako recenze, protože jsem polovinu článku jen vzdychala nad dokonalostí postav a knihy samý, ale snad to splnilo účel a alespoň někdo si ji přečte! Je to dobrý nápad, přísahám!

Stay weird, Liz.

/ / tag / liebster award / /

6. září 2015 v 21:10 | Liz |  Liz.

Po dlouhé době mě nominovaly dvě (skvělé!) blogerky Nusi a Heaven do jednoduchého tagu, kde vlastně napíšeš 11 faktů o sobě, zodpovíš 11 otázek, které ti podal bloger, co tě nominoval a položíš 11 otázek jedenácti blogerům, které nominuješ ty. Rozhodla jsem se, že nebudu nominovat žádné blogery ani zadávat otázky, protože nemám tolik oblíbených blogerů a ještě k tomu mě dvě z mých oblíbeňkyň nominovaly, takže všem, co tohle čtou - určitě zkuste poodpovídat třeba na otázky pro mě, ale každopádně se taky zúčastněte! Taky jsem to nechtěla dělat moc zdlouhavý a místo 22 otázek jsem vybrala jen ty, co se mi zdály nejzajímavější. Nakonec ještě děkuji holkám za nominaci :)

11 faktů o mně:
1. Moje oblíbené květiny jsou tulipány.
2. Moje oblíbená barva je černá.
3. Nikdy jsem ve škole nedostala pětku.
4. Zrovna teď poslouchám ruský pop, konkrétně skupinu Zveri.
5. Narodila jsem se v Bělorusku a v Česku bydlím už 11 let.
6. Ráda si pamatuji datumy narození.
7. Jsem perfekcionista a ráda si všímám drobností.
8. Moje oblíbená pohádka z dětství je Medvídek Pú.
9. Nejspíš bych nepřežila bez kalendáře a diáře.
10. Umím plynně česky, rusky a dá se říct i anglicky.
11. Tento rok se začínám učit francouzsky a chci se ještě naučit minimálně dva další jazyky.


/ / summer playlist 2015 / /

5. září 2015 v 21:42 | Liz |  Music
Nevím, jestli jsem opravdu jediný člověk na světě, co tohle nikdy nedělal, ale v létě si nikdy neoblíbím jednu specifickou písničku a nikdy jsem si ani nedělala žádný letní playlist. Nicméně, tento rok jsem si právě udělala celý seznam naprosto nahodilých písniček a v létě ho poslouchala častěji, než by bylo zdrávo. Tyhle prázdniny jsem se snažila zkoušet něco nového a přivítala jsem jakoukoli novinku nebo hudební styl, který se mi úplně nelíbí. Jelikož je v playlistu víc než 50 písniček, rozhodla jsem se sem vložit jen pár a celý si ho můžete poslechnout na 8tracks -> zde <-. Většina písniček není nejnovějších, ale spíš něco, co jsem vždy znala a chtěla se na to uchytit nebo naopak něco, co jsem někde vyhrabala. Doufám, že se bude líbit! /samozřejmě jsem neviděla polovinu z použitých klipů, takže jsem se musela na všechny podívat, čímž se vydání článku zdrželo tak o hodinu/

Awekening - Yellowcard

Hideaway - Kiesza

Mr. Brightside - The Killers

Hooked On a Feeling - Blue Swede

Ain't No Mounitain High Enough - Marvin Gaye and Tammi Terell

Growl - EXO

Don!t Stop Believin' - Glee

Creep - Radiohead

/ / hello september / /

3. září 2015 v 21:36 | Liz |  Liz.

Wake Me Up When September Ends - Green Day

Rozhodně není lepší písnička na začátek září. Pokud však někomu vyhovuje více ta písnička s 'září, září, na léto jde stáří', tak určitě dejte přednost jí. Musím vás taky upozornit, že všechny tyto tumblr obrázky jako ten výše, jsou lži. Ty lidi stráví hodiny focením jedné takové dobré fotky, přísahám.
Každopádně, začalo záři (možná jste si všimli, ale možná taky ne, takže vám to musím připomenout). A všichni víme, že první slovo, co nás v září napadne, je škola. Nevím, jak vy, ale my už jsme v úterý, jak napsal náš ředitel, začali pěkně zostra. A ještě jsme měli takové štěstí, že první hodina byla občanka, jaký to skvělý začátek školního roku, že? Jinak je to zatím pro mě v pohodě. Škola mi nikdy úplně nevadilo, není to tak, že bych z ní nějak skákala radostí, ale přežívám to ještě celkem v klidu. Ale další prázdniny bych neodmítla, to rozhodně ne.
Takže i když začala škola, měli byste si aspoň tento poslední měsíc poměrného tepla užít. Nevím, jak vy, ale já už jsem na sebe hodila džíny (jen ty roztrhané..#2punkrock4normaljeans :D) a do ruky vzala džínovou bundu a radost mi to nedělá. Podzim mám moc ráda, hlavně kvůli těm barvám a často i vůni a dešti, ale v září je všechno takové hořkosladké, nikdy vlastně nevíš, jestli je konec léta nebo začátek podzimu. Byla bych opravdu ráda, kdybych ještě nemusela vytahovat svetry, zatím moc nemám náladu na sweater weather.
Hodně lidí má takový podzimní depky. Vlastně je to u všech různé, někteří mají dpky v zimě, jiní na jaře, další v létě, ale právě ten jeden typ lidí na podzim. Pokud bych měla mluvit za sebe, myslím, že mám kousek všech těchto depek každé roční období. Vždy na mě nějak dopadne ta změna a pak mě jednu chvíli všechno deprimuje. Samozřejmě to na mě jde i teď a já jen doufám, že to co nejrychleji přejde, protože se chci začít zase pořádně soustředit na školu a nějak se zase zažít do studentského života. Vím, že jsem v létě byla opravdu málo aktivní, stejně jako hodně blogerů a věřím v to, že se to teď změní, ale zároveň chci mít školu na prvním místě.
Pokud jsem za jednu věc fakt ráda, je to můj spánek. Minulý rok jsem měla obrovský problémy s usínáním, ale po začátku nového školního roku jsem jako úplně jiný člověk. Nevím, jestli jsem se nějak opravila v hlavě, ale byla jsem až nadšená z toho, jak rychle dokážu usnout. Pokud má někdo z vás problémy se spánkem, upřímně vám rozumím a doufám, že je nějak napravíte, jelikož ten pocit aspoň nějakého poklidného spánku je naprosto úžasný. A pokud vám nejde usnout jednoduše nijak, určitě mi napište na jakékoli stránce a já s vámi ráda ponocuji, vážně (jen aby bylo jasno, jsem moc ráda, když mi někdo napíše něco na ask, ale je mi líto, že se hodně lidí nepodepíše a myslí si, že mi nezáleží na tom, že moje blbosti čtou. jsem ráda za opravdu každého čtenáře a ráda si s váma popovídám. vážně. nejsem člověk, co má spousty kamarádů a neustále si s někým píše).


Stay weird, Liz.

/ / 3 years in the making / /

2. září 2015 v 20:07 | Liz |  Liz.

23.8.2012
Datum výše uvedené je ze dne, který mi rozhodně změnil život. Upřímně, tři roky zpět (a pár dní) jsem ani nepomyslela na to, že mi to vydrží tak dlouho a bude to tu vyadat úplně jinak a dosáhnu něčeho..tak úžasného. Za tyto tři roky už mám více jak 20 000 návštěv, což je jednoduše neuvěřitelné, když pomyslím na to, kolik lidí tu kdy bylo a vlatně ještě bude. Je to sice jenom číslo a je to to samé jako 'co ti přinesou všechny ty liky na fotce?', ale když vidím pak tyhle věci třeba na asku, jsem opravdu hrozně moc ráda a mám pocit, že nějaký článek nezměnil jen mě, ale i někoho jiného.


Nemůžu uvěřit tomu, že se mi někdo obtěžoval napsat mail s pár odstavci. Nemůžu uvěřit tomu, že se mi někdo obtěžoval napsat na facebooku a teď si s danou osobou rozumíme a jsme pořád v kontaktu (jestli to čte, tak čauky mňauky z nového článku!). Nemůžu uvěřit ničemu, co mi kdokoli psal na ask, ať už to bylo tázání se na další články nebo pochvaly. Všechno tohle mě každý den nějak posouvalo dopředu a děkuju moc všem, co se obtěžovali. Zachraňujete mi každý den život.
A když už jsem u toho poděkování, mám tu toho ještě mnohem víc - moc děkuji všem blogerům, co jsem za ty tři roky poznala, inspirujete mě a i když už s některýma nejsem v kontaktu, vaše fotky na instagramu mi vždy vykouzlí úsměv na tváři, děkuji všem blogerům, s kterýma si pod jakousi neviditelnou blogerskou domluvou komentujeme čas od času články, díky vám se necítím sama, ještě jednou děkuji všem blogerům, na které jsem kdy narazila, protože některé články mnou pohnuly, jiné mě nakoply a další mě inspirovaly k mým článkům, děkuji.
Děkuji všem lidem, kteří mě znají a po zavítání na můj blog, mě měli pořád rádi. Ještě jednou velké díky všem, co se obtěžovali mi napsat pochvaly nebo svůj názor. Každá otázka na asku a každý komentář pod článkem se počítá. Děkuji jedný určitý osobě za to, že mě stalkeruje, nenechával mě samotnou a nespal po nocích. Nemůžeš zachránit každýho, ale tys zachránil mě a jsem ráda, že mě stalkeruješ. Děkuju všem naprosto náhodilým čtenářům, kteří nemají blog, neznají mě a neradi čtou blogy. Děláte mi obrovskou radost.
Ale největší díky patří lidem, co mi napsali nebo řekli, že můj blog nestojí za nic, protože mají největší pravdu. Děkuji moc a obracím se na vác s prosbou - prosím, kdykoliv budete mít nějakou kritiku, běžte s ní do mě. Jak už jsem řekla, vím, že můj blog není a nikdy nebude nejlepší, stejně tak moje názory, ale pokud mi tu kritiku řeknete v rozumném způsobě, budu se snažit něco změnit.
Moje poslední poděkování patří anonymní osobě, která napsala tento komentář. Jestli to tento kdokoliv čte, prosím, nějakým způsobem se mi odhal, protože jsem se docela hardcore rozbrečela, když jsem to četla.


Abych to nějak zakončila. Ještě jednou velký díky všem. Budu upřímná, jsem na sebe pyšná a s blogováním jen tak nepřestanu. Když se pustím k psaní článků, cítím se tak, jak zpívá Florence + the Machine - happiness hit her like a train on a track. Vy všichni, co jste si tento článek přečetli, jste pro mě jako vlak na trati, co do mě pořád buší a mě to stále baví a naplňuje.


Stay weird, Liz.

Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající