we're all mad here.

Liz.

/ / the less lovely things / /

27. listopadu 2015 v 22:22 | Liz
Chtěla bych tohle napsat, protože si myslím, že je to opravdové.
Někdy se cítím fakt na hovno. A nezáleží na tom, jestli mi někdo řekne, že bych se tak neměla cítit, prostě to tak někdy je. A pak si říkám, že jsem špatná ve všem co dělám a jak se chovám, že jsem špatný člověk, nedokážu nic udělat správně, všichni mě nesnáší a ti co to nedávají najevo jen předstírají, že mě mají rádi. A někdy jen sedím a jsem smutná z nějaký totální drobnosti a pak to jde jako domino a všechno padá a řeším věci, které stejně nemá cenu řešit a jen mě dělají smutnější, ale i tak o nich přemýšlím, protože proč kurva ne, Liz? Nikdy s nima nebo se sebou nic neuděláš, ale neustále dokola přemýšlíš o stejných věcech, které už nemůžeš změnit.
Vždycky jsem zastávala ten názor, že nepotřebuju okolo sebe žádný lidi a vystačím si bez nich, což může znít celkem namyšleně, ale na mě to spíš působí sobecky, jelikož kdybych s nikým nemluvila a k nikomu se nepřibližovala, nemusela bych pořád přemýšlet o věcech, které se staly špatně nebo se nikdy nestanou a nebyla bych kvůli nim smutná a naštvaná. A i když okolo sebe mám lidi, kteří se mi snaží pomoci, nedokážu to vzít nebo někomu uvěřit, že třeba nejsem tak špatná, protože v mojí hlavě se jednoduše vidím jako nejhorší člověk na světě a nemyslím si, že někdo jiný to může posoudit, protože já musím být mnou 24/7 a můžu určitě říct, že jsem nikdy nepotkala nikoho tak, nevím, ani pro to nemám slovo, tak nesympatického, zlého, drzýho, ignorantského, sobeckého a rozkazovačného jako jsem já. A upřímně, pokud mě kdokoliv, ať jde o někoho kdo mě zná či ne, soudí a myslí si o mě ošklivé věci, má určitě alespoň někde pravdu, avšak jen plýtvají časem na mluvení o někom, kdo se nedokáže změnit k lepšímu i když se snažil, jelikož to někdy prostě nevychází.
Někdy se cítím jako kdyby všechno, co se okolo mě děje, je moje chyba. Nebo jako kdyby mi všichni lhali, když říkají, že mě mají rádi nebo že se mnou rádi tráví čas, protože bych já nikdy neměla ráda někoho, kdo musí pořád mít pravdu, je tvrdohlavý, sarkastický a neustále uráží lidi, i v případě, že to ve většinou dělá jen z nervozity nebo nejistoty. A někdy se chci prostě na někoho obrátit, ale nakonec tam nezůstane nikdo. Nebo zůstane, ale já se o tom nedokážu bavt, neumím si nechat poradit a všechny posílám pryč. V tomto bodu by vám už možná molo dojít, že jsem doopravdy velká sračka a v podstatě bych jen měla nějakým způsobem zmizet ze světa, protože tady vlastně ani nijak nejsem potřebná? Někdy už nevím, na co bych se měla těšit či co bych měla dělat.
Hodně lidí mi nevěří, když jim řeknu, že jsem člověk opravdu na hovno, že jsem neschopná a zlá na lidi. Kdybych vám mohla něco poradit, tak bych vám řekla, abyste mi věřili. Protože bychom pak v budoucnu mohli přeskočit tu část kdy mi říkáte, že stojím za hovno a vyčítáte mi moje chyby. Myslím tím, klidně to dělejte, nepředpokládám, že mě někdo nesnáší tolik jako já sebe. Jen říkám, že jsem všechny předem varovala a myslím, že by mě všichni prostě měli nehat být, abych nedělala někoho smutnýho a nenechávala pořád jiný lidi, aby dělali smutnou mě i když za tou nemůžou oni, dělám si to ve většině případech sama.
Nepíšu tohle aby mi někdo řekl, že to není pravda - upřímně, stejně mě o tom nikdo nepřesvědčí, ale chtěla bych jen všem říct, že i když si myslíte, že jste překonali nějaké depresivní období nebo jakékoliv špatné období, je normální se cítit..no, takhle. A myslím, že to může změnit jedině čas.
I've got troubled thoughts and a self-esteem to match, what a catch.

/ / i kinda still am alive / /

11. listopadu 2015 v 20:52 | Liz
Protože jsem poslední měsíc neměla žádný čas informovat svůj milovaný blog o svém životě, myslí, že je nutné tento článek napsat.
Abych začala pozitivně, mám se fajn. Opravdu. Je to už docela doba co jsem se měla celkem dobře, natož fajn. Ale poslední měsíc či dva je mi mnohem lépe, rozhodně mám méně depresivních nálad, snažím se být co nejméně toxická, být hodná na lidi a vůbec, jsem nesmírně ráda za své nejlepší kamarády, jelikož někdy dokážu být hodně otravná a nerozumím tomu, jak mě mohou neustále snášet, ale nějakým způsobem to dělají a pokaždé mě podrží a přivedou na jiné myšlenky. Jsem hrozně vděčná za to, že teď takové kamarády mám.
Pokud jde o školu, mohli jste si všimnout, že hlavním důvodem, proč jsem asi měsíc nebyla schopna nic napsat byla právě ona. Můžu se pochlubit, že jsem na tom s učením dost dobře a zjistila jsem, že jsem strašný workaholik a dělání domácích úkolů, projektů a učení mě nějakým způsobem uspkojuje a uklidňuje, takže jsem ráda, když mám toho hodně, jelikož pod tlakem pracuji nejlépe. Předpokládám, že zrovna teď bych měla mít od školy trochu oddech, protože jsme poslední dobou psali opravdu hodně písemek, takže by bylo od učitelů milé, kdybychom se pro změnu třeba jen týden v klidu učili.
Věc, která mě poslední dobou hodně strašila bylo právě psaní. Abyste správně pochopili, miluju psaní. Zbožňuji psát na blog, číst blogy ostatních, vytářet příběhy nebo úvahy, je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Teď mám však obrovský problém, protože slova jednoduše nedokážu dostat do rukou, na papír nebo do počítače. Nevím proč, ale někdy mě to tak ošklivě zasáhne a cítím se docela na hovno. Řeknu vám to upřímně, je to na nic, když zapomenete jak se dělá něco co je pro vás nesmírně důležité a já jen doufám, že zase najdu to kouzlo, které jsem si dřív užívala. To samé se děje s knížkama - miluju čtení, ale nemám čas ani náladu. Možná to jsou jen špatné knížky, ale s tímto rozladěným přístupem je pro mě každá nudná a špatná.
Tak abych to nějak shrnula - mám se fajn, ale blog je obrovskou součástí mého života, takže bez něj prostě nejsem kompletní, Možná nepíšu dobrý články, ale mám to ráda, mám ráda ten pocit, když píši, opravuji, zveřejním, uvidím komentář, podívám se na jiné blogy. Mám to hrozně moc ráda a slibuji vám, že i kdybych nepřidávala zase dlouho články, vždy se jednou vrátím sem, někam, kde se cítím jako doma.



Stay weird, Liz.

/ / hello october / /

8. října 2015 v 0:17 | Liz

Hello there, sweethearts.
Pojďme si to říct - už je to moc dlouho. Nechci být omouvající se bloger, ale i tak se omlouvám, že poslední týden nepřibývaly žádné články. Psychicky jsem na tom asi skvěle, ale škola mě docela ubíjí a ještě s kroužkama nezbývá na blog a psaní moc času. Také jsem se dělala s články do školního časopisu a slohovkou do soutěže, takže jsem jednoduše potřebovala pauzu. Taky bych jen chtěla zmínit, že se omlouvám všem blogerům, co mi komentují články, jsem za to moc vděčná a mám vždy otevřených minimálně pět záložek s blogy, které si chci přečíst, ale není na to většinou čas a někdy ani nálada, tak jen nechci působit nevděčně - neustále si prohlížím jiné blogy a fakt si je všechny brzy pěkně přečtu.
Přejděme ale k tématu. Už je trochu pozdě na přivítání října, ale stejně to dělám. Celá Amerika, jak jistě víte, na konci října oslavuje Halloween, takže se již teď neobejdeme bez různých naznačení a videí o svátku, nápadů na kostými a dalších zajímavých věcí, které nám všem opravdu zlepšují dny (jestli to nezní jako sarkasmus, je to, prosím vás, sarkasmus). Taky ale plánuji se konečně podívat na nějaké ty americké podzimní filmy, abych možná měla přehled. Vsadím se, že jsou všechny stejně nudné a nezáživné.
Říjen také znamená ziminka. Což je pro mě hlavně konec nošení sukní a šatů a to mě moc mrzí, jelikož jsem si na ně přes jaro a léto zvykla a moc se mi nechce cpát se do džínů, fakt ne. Taky nejsem úplně ten 'sweater weather' člověk a The Neighbourhood můžu poslouchat i bez toho. Nemám ráda autumn boots, plášť, šálu ani rukavice. Mám ale ráda čepici a pití čaje, takže alespoń nějaké výhody.
Škola mě však už totálně ubíjí. Pokud vás ne, přeji vám do života to nejlepší. Zároveň mě ale nechává zaměstnanou, což se mi líbí #workaholic. Nemám sice čas na knížky nebo pro sebe samotnou, ale zároveň nemám čas přemýšlet o tom, co na sobě nemám ráda a jsem za to ráda. Takž jen doufám, že celý říjen bude takto nějak zabitý a budu zaeprázdněna, prtože mě to nějak baví. Taky doufám, že se víc dostanu k blogu, protože mám zase nějaký dobrý nápady na psaní a byla by škoda si je nechávat pro sebe :)




Stay weird, Liz.

/ / traveling / /

17. září 2015 v 21:40 | Liz

Stereo Hearts - Gym Class Heroes ft. Adam Levine

Jednou z mých oblíbených aktivit (to je krapet divné slovo) je cestování. Co se pamatuju jsme s rodiči někam cestovali. Možná takovým základem bylo, že jsem vlastně z Běloruska (Borisov/Minsk) a přestěhovali jsme se do Česka téměř 12 let zpátky, takže samozřejmě jezdíme navštěvovat babičky, další příbuzné a kamarády. Dřív jsme tam jezdili (je to 1 100 kilometrů, proto to autem trvá kolem třinácti hodin, jelikož taky musíme projíždět polskou a běloruskou hranicí) dvakrát do roka - na Nový rok a v létě, ale posledních pár let už jezdíme jen v létě a při zvláštních příležitostech. Moc z Běloruska jsem nikdy neviděla, ale je to rozhodně jiné než tady. Minsk, tedy hlavní město, se ani trochu nepodobá naší Praze, je mnohem rozlehlější zatímco Praha má plno úzkých uliček a můžete se tam cítit trochu umačkaně. Upřímně, v Minsku jsem se tak nikdy necítila a sice jsem tam nestrávila moc času, ale nikdy jsem nebyla v nějaké tlupě lidí nebo nečekala více jak dvě minuty na semafor. Je to něco jiného.
Tím to samozřejmě někončí. S rodiči doteď často jezdíme na dovolené, ale hlavně po různých městech a památkách a je to už někdy otravné, ale pokaždé tam máme nějakou exkurzi nebo moje maminka vytiskne článek z wikipedie a předstírá, že ví. Poslední dobou mě to však víc a víc baví - poznávat nějaké věci navíc, chodit neznámým prostředím, dívat se. Zbožňuju vidět jiné věci, jiná města, která jsem nikdy neviděla třeba ani na obrázku. Zbožňuju pozorovat lidi, pro které je to prostředí jasně běžné a přemýšlím o tom, jak by se cítili v mém městě.
Nevím, jak tuhle větu napsat nedivně, ale byla jsem na hodně místech. Jsem si jistá, že někdo byl na mnohem víc místech jiní zase nebyli ani na polovině z nich, což je v pořádku a jsem si jistá, že pokud vás to baví, dostanete se k tomu v budoucnu. Abych to nějak sepsala..byla jsem: v Německu (hodněkrát, různá města), v Rakousku (mnohokrát), na Slovensku (žádné specifické město), v Polsku (více měst), ve Švédsku (Stockholm), ve Španělsku (hlavně Barcelona), v Chorvatsku (více měst), v Turecku (dovolená, nevím jména měst), v Řecku (ostrovy Rhodos a Corfu), v Egyptě (vícekrát), ve Francii (v jakési vesničce u příbuzných), v Itálii (hodněkrát, různá města), v Lotyšsku (Vilnius), v Litvě (Riga), v Maďarsku (Budapešť), ve Vatykáně (snad nemusím upřesňovat), v Holandsku (Amsterdam), v Belgii (Brussel), ve Švýcarsku (žádné konkrétní město, spíše lyžování), na Maltě (všechny tři ostrovy, téměř všude) a samozřejě v Česku a Bělorusku. Takže za sebe můžu říct, že jsem viděla dost věcí a ráda bych se na některá z těchto míst vrátila. Mám ale i seznam do budoucna, který najdete -> zde <-, kde jsou města, kam bych se chtěla podívat. Rozhodně ještě není 106% dokončený, předpokládám, že časem budou další jména jen přibývat.

/Amsterdam/

Co dál miluju na cestování? Samu cestu. Poznávání nových věcí a pozorování jiné společnosti je skvělý, ale co si doopravdy dost užívám je cesta. Jsem zvyklá sedět v autě pěkně dlouhou dobu a užívat si to. Můžu poslouchat hudbu a nějak mě to uklidňuje, cítím se izolována a v bezpečí. Jediné, co mi na autech/autobusech vadí je, že tam nedokážu spát. Pokud jde o letadla, je to trochu složitější, jelikož s nima nejsme moc velcí kamarádi. Není to tak, že bych se bála letadel, ale taky to tak tak trochu je. Není mi tam moc příjemno, mám strach z nějaké vzdušné bouračky, že doletím na špatné místo nebo že dorazím bez kufrů. A taky se nově bojím toho, že usnu někomu cizímu na rameni a budu slintat. Je to ještě horší, když si to neuvědomíte a pak vám to řekne někdo jiný a vy se osobě, kterou jste poslintali nestihnete ani omluvit.
Obecně ale výsledek stojí za to. Upřímně řečeno, mám strach z neznáma a v mnoha městech a zemích se cítím jako v neznámu, docela ztracená, ale nějak si to užívám. Nechci v dospělosti zůstat v Česku, zatím mě hodně láká Barcelona, Amsterdam, Sydney, Anglie nebo Amerika. Jsou to trochu cliché volby, ale všechno lepší než ČR. Doufám, že budu mít v životě šanci navštívit ještě minimálně dvakrát tolik měst co dosud.
Jak to máte s cestováním vy?

/Barcelona/



Stay weird, Liz.

/ / tag / liebster award / /

6. září 2015 v 21:10 | Liz

Po dlouhé době mě nominovaly dvě (skvělé!) blogerky Nusi a Heaven do jednoduchého tagu, kde vlastně napíšeš 11 faktů o sobě, zodpovíš 11 otázek, které ti podal bloger, co tě nominoval a položíš 11 otázek jedenácti blogerům, které nominuješ ty. Rozhodla jsem se, že nebudu nominovat žádné blogery ani zadávat otázky, protože nemám tolik oblíbených blogerů a ještě k tomu mě dvě z mých oblíbeňkyň nominovaly, takže všem, co tohle čtou - určitě zkuste poodpovídat třeba na otázky pro mě, ale každopádně se taky zúčastněte! Taky jsem to nechtěla dělat moc zdlouhavý a místo 22 otázek jsem vybrala jen ty, co se mi zdály nejzajímavější. Nakonec ještě děkuji holkám za nominaci :)

11 faktů o mně:
1. Moje oblíbené květiny jsou tulipány.
2. Moje oblíbená barva je černá.
3. Nikdy jsem ve škole nedostala pětku.
4. Zrovna teď poslouchám ruský pop, konkrétně skupinu Zveri.
5. Narodila jsem se v Bělorusku a v Česku bydlím už 11 let.
6. Ráda si pamatuji datumy narození.
7. Jsem perfekcionista a ráda si všímám drobností.
8. Moje oblíbená pohádka z dětství je Medvídek Pú.
9. Nejspíš bych nepřežila bez kalendáře a diáře.
10. Umím plynně česky, rusky a dá se říct i anglicky.
11. Tento rok se začínám učit francouzsky a chci se ještě naučit minimálně dva další jazyky.

/ / hello september / /

3. září 2015 v 21:36 | Liz

Wake Me Up When September Ends - Green Day

Rozhodně není lepší písnička na začátek září. Pokud však někomu vyhovuje více ta písnička s 'září, září, na léto jde stáří', tak určitě dejte přednost jí. Musím vás taky upozornit, že všechny tyto tumblr obrázky jako ten výše, jsou lži. Ty lidi stráví hodiny focením jedné takové dobré fotky, přísahám.
Každopádně, začalo záři (možná jste si všimli, ale možná taky ne, takže vám to musím připomenout). A všichni víme, že první slovo, co nás v září napadne, je škola. Nevím, jak vy, ale my už jsme v úterý, jak napsal náš ředitel, začali pěkně zostra. A ještě jsme měli takové štěstí, že první hodina byla občanka, jaký to skvělý začátek školního roku, že? Jinak je to zatím pro mě v pohodě. Škola mi nikdy úplně nevadilo, není to tak, že bych z ní nějak skákala radostí, ale přežívám to ještě celkem v klidu. Ale další prázdniny bych neodmítla, to rozhodně ne.
Takže i když začala škola, měli byste si aspoň tento poslední měsíc poměrného tepla užít. Nevím, jak vy, ale já už jsem na sebe hodila džíny (jen ty roztrhané..#2punkrock4normaljeans :D) a do ruky vzala džínovou bundu a radost mi to nedělá. Podzim mám moc ráda, hlavně kvůli těm barvám a často i vůni a dešti, ale v září je všechno takové hořkosladké, nikdy vlastně nevíš, jestli je konec léta nebo začátek podzimu. Byla bych opravdu ráda, kdybych ještě nemusela vytahovat svetry, zatím moc nemám náladu na sweater weather.
Hodně lidí má takový podzimní depky. Vlastně je to u všech různé, někteří mají dpky v zimě, jiní na jaře, další v létě, ale právě ten jeden typ lidí na podzim. Pokud bych měla mluvit za sebe, myslím, že mám kousek všech těchto depek každé roční období. Vždy na mě nějak dopadne ta změna a pak mě jednu chvíli všechno deprimuje. Samozřejmě to na mě jde i teď a já jen doufám, že to co nejrychleji přejde, protože se chci začít zase pořádně soustředit na školu a nějak se zase zažít do studentského života. Vím, že jsem v létě byla opravdu málo aktivní, stejně jako hodně blogerů a věřím v to, že se to teď změní, ale zároveň chci mít školu na prvním místě.
Pokud jsem za jednu věc fakt ráda, je to můj spánek. Minulý rok jsem měla obrovský problémy s usínáním, ale po začátku nového školního roku jsem jako úplně jiný člověk. Nevím, jestli jsem se nějak opravila v hlavě, ale byla jsem až nadšená z toho, jak rychle dokážu usnout. Pokud má někdo z vás problémy se spánkem, upřímně vám rozumím a doufám, že je nějak napravíte, jelikož ten pocit aspoň nějakého poklidného spánku je naprosto úžasný. A pokud vám nejde usnout jednoduše nijak, určitě mi napište na jakékoli stránce a já s vámi ráda ponocuji, vážně (jen aby bylo jasno, jsem moc ráda, když mi někdo napíše něco na ask, ale je mi líto, že se hodně lidí nepodepíše a myslí si, že mi nezáleží na tom, že moje blbosti čtou. jsem ráda za opravdu každého čtenáře a ráda si s váma popovídám. vážně. nejsem člověk, co má spousty kamarádů a neustále si s někým píše).


Stay weird, Liz.

/ / 3 years in the making / /

2. září 2015 v 20:07 | Liz

23.8.2012
Datum výše uvedené je ze dne, který mi rozhodně změnil život. Upřímně, tři roky zpět (a pár dní) jsem ani nepomyslela na to, že mi to vydrží tak dlouho a bude to tu vyadat úplně jinak a dosáhnu něčeho..tak úžasného. Za tyto tři roky už mám více jak 20 000 návštěv, což je jednoduše neuvěřitelné, když pomyslím na to, kolik lidí tu kdy bylo a vlatně ještě bude. Je to sice jenom číslo a je to to samé jako 'co ti přinesou všechny ty liky na fotce?', ale když vidím pak tyhle věci třeba na asku, jsem opravdu hrozně moc ráda a mám pocit, že nějaký článek nezměnil jen mě, ale i někoho jiného.


Nemůžu uvěřit tomu, že se mi někdo obtěžoval napsat mail s pár odstavci. Nemůžu uvěřit tomu, že se mi někdo obtěžoval napsat na facebooku a teď si s danou osobou rozumíme a jsme pořád v kontaktu (jestli to čte, tak čauky mňauky z nového článku!). Nemůžu uvěřit ničemu, co mi kdokoli psal na ask, ať už to bylo tázání se na další články nebo pochvaly. Všechno tohle mě každý den nějak posouvalo dopředu a děkuju moc všem, co se obtěžovali. Zachraňujete mi každý den život.
A když už jsem u toho poděkování, mám tu toho ještě mnohem víc - moc děkuji všem blogerům, co jsem za ty tři roky poznala, inspirujete mě a i když už s některýma nejsem v kontaktu, vaše fotky na instagramu mi vždy vykouzlí úsměv na tváři, děkuji všem blogerům, s kterýma si pod jakousi neviditelnou blogerskou domluvou komentujeme čas od času články, díky vám se necítím sama, ještě jednou děkuji všem blogerům, na které jsem kdy narazila, protože některé články mnou pohnuly, jiné mě nakoply a další mě inspirovaly k mým článkům, děkuji.
Děkuji všem lidem, kteří mě znají a po zavítání na můj blog, mě měli pořád rádi. Ještě jednou velké díky všem, co se obtěžovali mi napsat pochvaly nebo svůj názor. Každá otázka na asku a každý komentář pod článkem se počítá. Děkuji jedný určitý osobě za to, že mě stalkeruje, nenechával mě samotnou a nespal po nocích. Nemůžeš zachránit každýho, ale tys zachránil mě a jsem ráda, že mě stalkeruješ. Děkuju všem naprosto náhodilým čtenářům, kteří nemají blog, neznají mě a neradi čtou blogy. Děláte mi obrovskou radost.
Ale největší díky patří lidem, co mi napsali nebo řekli, že můj blog nestojí za nic, protože mají největší pravdu. Děkuji moc a obracím se na vác s prosbou - prosím, kdykoliv budete mít nějakou kritiku, běžte s ní do mě. Jak už jsem řekla, vím, že můj blog není a nikdy nebude nejlepší, stejně tak moje názory, ale pokud mi tu kritiku řeknete v rozumném způsobě, budu se snažit něco změnit.
Moje poslední poděkování patří anonymní osobě, která napsala tento komentář. Jestli to tento kdokoliv čte, prosím, nějakým způsobem se mi odhal, protože jsem se docela hardcore rozbrečela, když jsem to četla.


Abych to nějak zakončila. Ještě jednou velký díky všem. Budu upřímná, jsem na sebe pyšná a s blogováním jen tak nepřestanu. Když se pustím k psaní článků, cítím se tak, jak zpívá Florence + the Machine - happiness hit her like a train on a track. Vy všichni, co jste si tento článek přečetli, jste pro mě jako vlak na trati, co do mě pořád buší a mě to stále baví a naplňuje.


Stay weird, Liz.

/ / my life and other lovely things / /

8. srpna 2015 v 11:55 | Liz

Young&Wild&Free - Snoop Dogg & Wiz Khalifa

Fakt zatím ještě nejsem na gangsterský interprety a písničky o tom, jak máme všichni těžký život, ale tahle mi prostě bude připomínat tohle léto. A taky pár dalších, ale na tuhle jsem si vzpomněla jako první.
Předtím než začnu jako vždycky mlýt o nějakých blbostech, chtěla bych všem čtenářům hrozně moc poděkovat za 20 000 návštěv. Je to vážně dream come true a uznejme si to, moje články za to nestojí. Opravdu jsem to nečekala, zvlášť když jsem nic nepsala asi měsíc. Děkuju, děkuju, děkuju, moc to pro mě znamená a budu se snažit to do čtvrtých narozenin blogu (na konci srpna budou třetí, yaay) dotáhnout do ještě vyššího čísla. Děkuju moc.
Proč jsem asi milion let nepřidávala žádný články? Byla jsem dva týdny na Maltě, což nechci nějak rozvádět, protože ty vzpomínky jsou pomatené a neurčité a ani bych je neuměla správně vysvětlit/popsat. Užila jsem si to moc a jsem ráda, že jsem jela, nevím, jaký názor na to měli moji rodiče, ale dva týdny v podstatě 'na vlastní pěst' v neznámém prostředí s neznámýma lidma a daleko od úplně všeho mě prostě nějak uvolnilo. Tohle je tak cliché citát, ale i tak ho použiju - what happens in Malta, stays in Malta.


/sunrise at 6:27, sleeping schelude = fucked up/

Po příletu z Malty jsem strávila asi tři dny doma a pak jsme zase odjížděli do Běloruska za prarodiči, kde jsem i teď. Pravdou je, že jsem mohla stihnout napsat tak deset článků a přečíst pět knížek, ale tohle léto jsem strašně zpomalená a připadá mi, že nic nestíhám. Možná je to spíše lenost. Možná určitě. Tak jako tak, chtěla bych toho ještě hrozně moc stihnout a ani nevíte jak se bojím školy. Vážně, ani mi nevadí to učení, ale tento rok mě ani nelákají ti lidé. Zní to špatně, protože já mám svoje spolužáky ráda, ale nějak nechci všechny vidět a mluvit s někým a odpovídat na otázky.
Vzrušující věc - zítra jedeme na festival Kubana na Panic! At The Disco! A hádejte, kdo je nadšený as fuck? Nemůžu se dočkat a už teď poslouchám jen P!ATD. Moc se tam těším a doufám, že se jim koncert vyvede a já si pořídím nové kapelové tričko. Rozhodně očekávejte článek.
Co víc bych mohla dodat? Jsem šťastná když zrovna nemám depresivní myšlenky. Mám depresivní myšlenky když zrovna nejsem šťastná. Chápete. Všechno je v pohodě, když se nic nesere, ale pak se něco sere a zase je všechno nenene. Ale myslím, že so far, it's alright.



Stay weird, Liz.

/ / i'll keep you my dirty litle secrets / /

14. července 2015 v 9:44 | Liz
Jen bych chtěla zezačátku zmínit, že předchozí článek nebyl myšlený úplně doslova, spíš jen čistě teoreticky a spíš jsem se snažila lidi povzbudit a donutit je myslet na ty lepší věci v životě, než vystrašit nebo něco podobného. Nemám v plánu se v nejbližší době zabít a doufám, že ani nikdo z čtenářů. Taky bych chtěla zmínit, že včera to byly dva roky, co umřel herec Cory Monteith a asi stojí za zmínku, že to byl rozhodně úžasný člověk a umřel hodně brzo (článek k jednomu roku po jeho úmrtí - click).

Teď, když jsme si vyjasnili tyto věci, mohla bych přejít k pointě článku, která vlastně není ani nějak smysluplná, spíš jen má naivní snaha o zachycení toho, jak zatím prochází mé prázdniny (poznámka do neviditelného sešitu: přestaň se snažit psát dlouhé a smysluplné věty). Hlavním důvodem proč jsem poslední týden nepsala žádný články je to, že jsem byla na táboře. Mě osobně tábory hrozně moc baví, myslím, že je to jedna z mých oblíbených věcí na létě a jedna z mých oblíbených věcí vůbec, protože je vždycky fajn poznat nějaké nové lidi a prostě si užít. Tábor tento rok byl super a užila jsem si hodně srandy a ten celý týden byl prostě..super. Takže pokud vám můžu doporučit nějakou aktivitu na léto, tak to určitě bude ježdění na tábory, protože si myslím, že si tam každý někoho najde a nějakým způsobem se bude bavit.
Z tábor jsem se vrátila v sobotu a hned jak jsem dorazila domů, rychle jsem na sebe hodila šaty a vyrazila na svatbu. Bohužel jsem tam vydržela jen na obřad a polívku, jelikož jsem ještě na cestě z tábora zvracela a alkohols polívkou tomu moc nepomohly, takže jsem poprosila o odvoz domů a po pár hodinách šlofíka jsem byla v pohodě. V neděli u nás byli doma sestřiny kamarádi. Moje sestra je skoro o tři roky starší, ale hodně si rozumíme, nevím ale jak je to s jejíma kamarádama, ale myslím, že jsem poměrně dobře zapadla se svým smíchem ve správnou chvíli, pokyvováním hlavou a ukazováním, kde je zmrzlina, nutella nebo skleničky. Včera za mnou byla moje kamaráda, s kterou se většinou vidíme tak dvakrát za rok, takže bylo fajn zase ji vidět. Protože jsme měly dům samy pro sebe, většinu času jsme jedly. Dokonce jsme si udělaly na oběd špagety a těstoviny se sýrovou omáčkou (a actually to chutnalo jako špagety!).
Abych to tedy zhrnula, zatím si prádniny poměrně užívám a už v sobotu zase jedu, spíše letím se Student's Agency na Maltu, kam se moc těším. Letím tam však na dva týdny a jen s malou pravděpodobností budu za tu dobu přidávat nějaký články, za což se omlouvám, protože jsem chtěla tohle léto být aktivní, ale zároveň si ho užít a ugh. Zatím to úplně nevychází. Taky se omlouvám, že tu jsou poslední dobou jen články o mém nudném životě, je mi to fakt líto a budu se teď snažit napsat nějaký smysluplý článek. Nepřestávejte dýchat.


Stay weird, Liz.

/ / hello july / /

2. července 2015 v 20:55 | Liz

..&hello guys.
Zrovna poslouchám soundtrack k Pomádě, takže nevím, jak hodně smyslu tento článek pochytí, ale jen tak od tématu, podívejte se na Pomádu nebo poslouchejte ten soundtrack, protože je to život, prostě to udělejte (až se dostanu k Rocky Horror a Funny Girl, to bude teprve sranda).
A myslím, že o tom přesně by měl červenec být. O tančení po pokoji a víkendem každý den. Přiznejte se, kdo všechno měl včera sobotu, stejně jako dnes? Já se dnes už párkrát ptala, co je za den a ani se za to nestydím. Myslím tím, venku je krásné počasí, deset měsíců ve škole jsme zvládli, takže teď po mně nemůžete chtít něco jako vstávání před desátou.
Nevím jak u vás, ale my máme opravdu krásné počasí. Není to tak, že bych si úplně užívala vedra, ale někdy je to přeci jen příjemné. Konečně můžeme chodit do bazénu a na koupaliště a na přehradu a já nevím kam ještě, prostě se koupat. A ani mi nedocházelo, jaká je to sranda, dokud k tomu nedošlo. Takže doufám, že počasí zůstane stejné, ale zase nebude 'moc', protože co je moc, to je moc.
Ale nejlepší věc na červenci je začátek prázdnin! Nevím proč, ale zatím si vůbec neuvědomuji, že by škola skončila, spíš je to takový dvouměsíční víkend, víte jak. Každopádně, doufám, že tyhle prázdniny budou za něco stát. Je to trochu tak, že bych chtěa dělat hrozně moc super věcí, ale vlastně nemám skoro žádný kamarády, takže něco si přát je na nic xD. Od neděle ale jedu na tábor, kam se moc těším a potom poslední dva týdny učit se anglicky na Maltu. Doufám, že to za něco bude stát a nebudu polovinu prázdnin sedět u knížek a seriálů. Ne, že by mi to nevyhovovalo, ale chci být produktivní a něco dělat a já nevím, nechci být ten člověk, který tráví prázdniny sám v pokoji se soundtracky k muzikálům.
Už nevím, co říct. Povídala sem vám, že mě Pomáda opravdu dostane do takové nálady, kdy nemyslím, jen tančím. Doufám, že se tyto prázdniny dopracuji k nějakým kvalitním článkům, protože zatím je to spíš nic. Takže přepínám na soundtrack Rocky Horror a přeji hezký den a krásné prázdniny. Užijte si je a nepřestávejte dýchat.

Stay weird, Liz.

/ / it's the final countdown / /

29. června 2015 v 23:06 | Liz

Vždy jsem si myslela, že čím starší jsi, tím víc toho víš, jsi moudřejší. Taky jsem si myslela, že ti starší jsou vyšší, takže asi všichni chápeme, že moje myšlenky vždy nebyly úplně správné. Ale kam až moje paměť sahá, vždy věděli starší mnohem víc. Chápali věci a byli moudřejší. A každým rokem, měsícem, týdnem si uvědomuji stáe jasněji, jak rostu a dospívám a pořád si připadám, že nikdy nebudu 'chytřejší' než ti mladší. Možná uvažuji špatně, ale asi je to prostě způsob, kterým uvažuji, ale neměla bych. Někdy se dívám na dospělé a říkám si, jak to mohli zvládnout tak dlouho? Protože já jsem unavená a znuděná už teď, co asi bude za deset, dvacet let?
Předchozí odstavec můžete počítat jako jakýsi úvod k článku o tomto školním roce. Přemýšlela jsem o tom poměrně dlouho a nakonec jsem asi došla k tomu, že by bylo správné zmínit pár věcí, jenž mě tento rok jaksi změnily nebo..fascinovaly? Inspirovaly? Věci, z kterých jsem se poučila. A jak jsem již zmínila každý měsíc v tomto roce, zmíním to ještě jednou - všechno je moc rychlý. Asi mi to vůbec nedochází, když sedím znuděná na hodině biologie nebo zeměpisu, ale když se podívám na fotky ze září či října, vím, jak moc mi vyrostly vlasy. Růst je strašidelný hlavně proto, že se nemůžete nachvilku zastavit a jen..stát. Jelikož někdy bych to ráda udělala, zastavila a co pak? Pokochala se tím, jak se všechno změnilo ve většině případů k tomu horšímu?
Pravdou je, že tento rok, i když s obrovskou rychostí, mi toho hodně přinesl i odnesl. Škola byla pro mě vždy důležitá, ale tento rok jsem se do ní opravdu pustila. Nejdřív škola, všechno ostatní počká. A troufám si říci, že se mi to i poměrně dařilo. Stejně jsem však nezabránila svojí první dvojce na vysvědčení, dvojce z biologie. Ach, biologie. Ani to nemůžu svést na našeho učitele, protože vím, že by za to ani trochu nemohl, nikdo jiný by neuměl popsat žraločí zuby tak dobře jako on. Vlastně nemám žádnou výmluvu, prostě jsem to podělala. Pohořela jsem obzvlášť na poznávačkách a nevěnovala tomu dost času, trpělivosti a soustředěnosti. A teď, když vím jistě, že budu mít zítra na vysvědčení jedničku z biologie, vím, že jsem to mohla dokázat i v pololetí. Je mi líto, že jsem něco takového vzdala.
Škola obecně se stala jiným místem. Trochu místo, kam se bojím vejít, krapet místo, kde nemůžu být sama sebou a trochu více místo, kde mám neustále strach. Je to nejspíš všechno moje vina, prostě se nedokážu s ničím vyrovnat, postavit se něčemu nebo pobrat všechny povinosti. A i když mám pořád tyhle 'nepříjemné pocity' ze školy, myslím, že se v nějkým smyslu zlepšuji. Alespoň se snažím. A vím, že tento rok jsem se zlepšila třeba ve fyzice nebo výrazně v češtině. Taky mám pocit, že třeba takový tělocvik mi už nedělá problémy, ne, že bych někdy byla tou nejhorší ve třídě, ale možná jsem teď něco lepšího než průměr a trocha fyzické činnosti ve škole i mimo ni prospěje každému.
Dnes jsem byla na večeru odměn. Je to vlastně taková akce, kterou pořáda naše škola - jdou tam všichni studenti, co za rok vyhráli nějakou soutěž či olympiádu a každý dostane určitou sumu peněz, za kterou si může vybrat nějaké knihy v našem knihkupectví. Dovolím si říci, že tento rok jsem byla dost aktivní, jelikož jsem vyhrála první místo v literární soutěži Pardubický pramínek, čestné uznání v literární soutěži Pardubické střípky, byla jedna z dvaceti nejlepších z republiky v historické/literární soutěži Komenský a my a vyhrála okresní kolo anglické olympiády. Těch 750 kč, za které jsem si koupila tři knížky, rozhodně zlepšily den!
Dostávám se ale k pointě. Uprostřed programu si mě moderátoři vyvolali samotnou na pódium. A myslím, že lidi jako já, kteří chtějí být 'vyslyšeni' by měli být přímo polichoceni tím, že se mě zeptali na otázku ohledně psaní. A přísahám, že kdykoliv jindy bych měla stovky odpovědí, ale sakra, v tu chvíli, kdy proti mně stáli dva kluci, kteří se na mě až nechutně falešně usmívali, to nešlo. Nešlo, nešlo, nešlo. Myslím, že mám moc velký strach. Schovávám se za psaní jen proto, že mluvení a řešení něčeho je někdy sakra těžký. Ani nevím, proč je tohle pro mě tak důležitý, ale udělalo to ve mně takové to zavání výčitek a zpochybnění, pocitu, že nic nezvládnu, nedokážu bojovat za to, co chci.
Což je pravda v mnohých věcech. Pokud jsem tento rok někoho opravdu nesnášela, tak jsem to byla já. Neznám nikoho, kdo by dokázal všechno pokazit, nebýt na nikoho hodný, pokazit ještě víc věcí, být tak naivní a důvěřivý a sobecký, tvrdohlavý, egoistický. Někdy si přeji, aby mi něko dal facku, protože jsem fakt špatná v přežívání. A vím, že odstrkuji lidi pryč a vím, jak budou reagovat na věci, které jim řeknu, ale vždycky udělám ten krok, kdy všechno vybuchne a zjistím, že neumím nic z popela postavit zpátky. Možná jsem si tento rok uvědomila, že je lepší mít tři dobré kamarády a ne deset, kterým nic nemůžu říci a nedůvěřuji jim. Někdy tomu věřím, ale jindy potřebuji toho jednoho člověka, kterýmu bych možná už teď tolik nevěřila, ale jen bych chtěla vědět, že je pořád tady. Nebo tamtoho dalšího, na kterým mi fakt záleží. Nebo toho vedle, který na mě byl vždy hodný. Tohle mě někdy jednoduše štve. To, že potřebuju lidi.
Někdy chci věřit, že se stávám někým lepším. Snažím se pochopit lidi, snažím se na ně nebýt zlá, snažím se podívat se na věc z jejich strany a asi to často moc tak nevypadá, ale snažím se. Snažím se být nadšená z toho, že mám super kamarády, který mě vytáhnou ven z domu a nenechají mě sedět a užírat se myšlenkami. Vážně si přeji, abych mohla říct, že všech těchto věcí jsem tento rok dosáhla, že všechno tohle snažení se nějak stalo opravdovým, ale nejspíš bych vám lhala. Jsem sobecká a zlá. A slibuji, že se budu snažit dál, abych byla někým lepším. A nejspíš se to nepodaří ani ten příští rok, ale nikdy nevíte, že?



Stay weird, Liz.

/ / you're never gonna fit in much kid / /

23. června 2015 v 21:24 | Liz
/i need this kind of home now/
Hello there.
Poslední dobou jsem vám moc nedávala info o tom, o se děje v mém životě. Asi jsem poslední dobou trochu zmiňovala, že jsem ze školy trochu hodně vystresovaná a poslední dobou mě to fakt štvalo a deprimovalo a prostě..já nevím. Psali jsme hodně písemek, dostávali hodně úkolů a byly zkoušky v hudebce a já to nezvládala. Tento týden už je konečně všechno v pohodě a dnes jsem napsala poslední písemku, tedy čtvrtletku z matiky (dostala jsem jedničku!!), což znamená, že teď jen nevím, co budu mít z informatiky, češtiny a chemie a pak už končím a budu jen ležet v posteli, číst knihy a koukat na seriály, děkuji mockrát.
Jinak bylo všechno docela fajn. Jasně, pořád si někdy zabrečím, pohádám se s kamarády nebo rodiči, ale upřímně, kdo by se tím pořád a pořád zabýval? Asi si budu muset vystačit s třema dobrýma kamrádama a přestat spoléhat na dvacet dalších, který mi nerozumí. A vím, že si stejně budu dělat se vším tím hlavu, až se to se stane znovu, ale chci se přesvědčit, že jsem se takto rozhodla. Takže až z něčeho budete zase smutní, prostě na to serte. A mně byste měli věřit, protože někdy se na věci vysrat je prostě účinější než je pořád dokola omýtat v hlavě, jelikož se tím omýtáním nikdy nezmění.
Těchto pár dní, co jsem nepřídávala jsem byla v Chorvatsku na svadbě. Byla to moje třetí svadba v životě a moc povedená, těším se, až mi někdo pošle fotky, abych se o ně mohla podělit. V neděli jsme pak byli na lodi a upřímně, nikdy jsem nemyslela, že skákání z lodi do moře je taková sranda, ale je. Takže ještě jedna rada do života: dělejte věci, které vás baví, protože budete šťastnější a možná uděláte někoho jiného šťastnějším. A když už jsem u těch životních rad, kupte si knihu 14,000 things to be happy about a pojďme být všichni šťastní a pozitivní!
Nevím, co víc bych měla říct. Teď, když končí škola, bych mohla už přidávat víc a možná taky příjdou nějaký nápady a zápal pro nové a zajímavější články. Omlouvám se, že tento článek je o ničem, snažila jsem se ho o něčem udělat, ale sakra, jsem nějak vymytá. Tak nakonc přidám ještě jednu radu do života - nesnažte se udělat ostatní šťastný a myslete hlavně na sebe. Nemá to nic společného s článkem, ale jak už jsem u těch rad byla, prostě jsem napsala ještě jednu. Nepřestávejte dýchat, děti.



Stay weird, Liz.

/ / hello june / /

6. června 2015 v 22:17 | Liz

Hey. What up.
Příjde mi, jako kdybych už hrozně dlouho nikoho nepozdravila. Nevím proč, poslední dobou mi toho příjde tolik, ale většina z toho je jen v mý hlavě. Je trochu pozdě na 'hello june' článek, ale nemohla jsem ho jen tak vynechat a ještě než se do toho pustíme, chtěla bych vám trochu objasnit, co se dělo v posledním týdnu, kdy jsem nic nepřidávala.
Tenhe týden byl opravdu masakr. Každý den jsme psali minimálně jednu písemku, každý den jsem byla v hudebce, jelikož jsem cvičila s učitelkou na zkoušky a učitelé nám nezapomínali dávat hromadu úkolů a nové látky. Takže jsem dneska počítač zapnula za týden poprvé, protože jsem teď potřebovala všechny známky vylepšit. Docela mě ale překvapilo, že jsem zatím všechno zvládla na jedničku. V pondělí jsem napsala písemu z chemie na jedničku a ve středu z ní dostala dvě další jedničky (vychází mi jednička na výzo, yes!), v úterý napsala dobře písemku z literatury (ještě nevím známku) a ve středu&pátek jsem stejně dobře zvládla písemky z biologie a zeměpisu (taky ještě nevím známky). Jedině ve čtvrtek jsem úplně nezvládla písemku z češtiny, ale uvidíme, co se z toho vyvine. Každopádně, všechen ten stres, který jsem na sobě tenhle týden měla, se asi dost vyplatil. Pokud jde o zkoušky v hudebce, jsem rozhodně na dobrý cestě.
Poslední dobou opravdu nevím, co chci. Vlastně ani nevím, o co se snažím. Je to jakoby byl každý den horší, ale nikomu to neřeknu, protože to nemá cenu. Možná je to jen tím, že jsem vystresovaná, ale cítím hroznou úzkost a klaustrofobii v hlavě. Mám pocit, že už nedokážu nikomu pomoct, nikomu nerozumím a jsem strašně sobecká. Jsem hrozně moc sobecká a nemůžu si pomoct. A pak to končí asi tak, že si lehnu do postele, brečím do dvou ráno a jsem nevyspalá. Je tu jeden citát od Martina Luthera Kinga, Jr. - "Our lives begin to end the day we become silent about things that matter.". Připadá mi, že se snažím nemlčet o věcech, na kterých záleží, ale pak mi dojde, že ne vždycky můžu svůj názor vyjádřit. A to mi vadí. Vadí mi úplně všechno a všichni.
Ale teď už můžeme přestat s mýma depresivníma myšlenkama a vrhnout se do června. Nevím, jak u vás, ale u nás už máme nějakých 30 stuňů a pořádný dusno, takže si na počasí úplně nestěžuju. I když se teda potím jako nikdy a nejraději bych pořád chodila s nějakým vějířem nebo větráčkem. V pondělí už to vidím na koupání, takže mi to jednoduše..vyhovuje.
Nejhorší je však zakončení školního roku. Pravda, poslední dva týdny jsou to převážně sportovní dny, výlety nebo přednášky, to ale neznamená, že teď všichni nedohání známky o106. Někteří se na to naopak vyprdnou, což je taky způsob a nechci znít jako někdo, kdo si myslí, že je to špatný. Pokud si myslíte, že už to nemá cenu, nejspíš to tak je (to znělo taky judgemental, ale nemělo být, přísahám!). Nezáleží, o co se snažíte vy, chci vám prostě všem popřát štěstí a doufám, že všichni budeme co nejblíže naším cílům.
Určitě tohle zmiňuju v každém článku na uvítání měsíce, ale tenhle rok je to všechno tak rychlé. Mám z toho hrozný strach, víte? Hrozně se cítím, jako kdyby všichni lidi odcházeli a nikdo najednou neřicházel a všechno se někdy hroutí a jindy zase těžko staví zpátky. Build. Destroy. Rebuild. Bojím se, že další rok to půjde rychleji a ten další ještě rychleji a pak se všechno změní a všechno to na mě padá a bum, sakra, všechno je zase rozbitý, co budu dělat teď? Postavím to znovu, to zvládneš, ještě jednou, dobře, tohle sem nepasuje, musíš přestat bojovat za lidi, který nebojují za tebe a přestat se snažit se vyzpovídat někomu, komu je to jedno. Dobře, to byla zase moje deep chvilka, pojedeme dál.
Fajn, žádný dál není, bohužel, přišel konec tohoto článku a všem, co se dostali až na konec gratuluju, muselo vás to stát hodně námahy. Upřímně doufám, že se moje přidávání článku zlepší, ale nic neslibuju, protože mám takový blbý beznápadový období a taky nevím, jak to budu stíhat se školou, takže jo. Doufám, že si všichni budete užívat počasí a všechno, co vás v životě dělá šťastnými, jelikož jinak šťastní nebudete. Nezapomínejte dýchat.



Stay weird, Liz.

/ / looking for a stranger to love / /

24. května 2015 v 23:44 | Liz

Hi people, yes, it is me again.
A přicházím v míru s omluvou, protože už druhý den nejsem doma a konečně jsem dostala šanci zapnout počítač a napsat článek, yaay. Pro vysvětlení, zrovna se nacházím v Itálii na dovolené s prarodiči (zmiňovala jsem to už v Hello May článku) a budu zde nadcházející týden. Jezdíme takhle kžadý rok už nějakou dobu, ale abych bya upřímná, tento rok jsem jet nechtěla. Já vím, mnozí z vás si teď asi myslí něco jako 'jo, většina z nás se na takovou dovolenou nedostane ani jednou za život' nebo taky 'běž si s těma svýma namyšlenýma kecama jinam', takže to úplně rozebírat asi nebudu. Chtěla jsem zůsat doma hlaně kvůli škole, jelikož na tom se známkama nejsem nejhůře, ale taky ne nejlépe. Taky, nevím jak často tu budu psát, protože, koneckonců, je to dovolená a já jsem si vzala asi devět knížek a mám v plánu všechny přečíst. A co dalšího se za ty dva týdny v mém životě stalo?
Nejprve bych začala s něčím, co se stalo již poměrně dávno, ale nějak jsem se vám zapomněla zmínit a teď mi to připadá jako vzrušující novinka. Jak možná někteří víte, na minulé narozeniny (mám je v zimě) jsem dostala svůj první vlastní notebook, který jsem nezdědila a hned v létě jsem si na něj vylila mléko a rozbila si ho. Od té doby jsem používala starší počítač. No a teď jsem rozbila prasátko (ne doslovně, přece bych ho nerozbila, kdo to vůbec dělá?) a voila, koupila si notebook za své úspory! Jsem na sebe hrozně pyšná a jsem ráda, že mám konečně dobrý počítač, můžu si ho kamkoliv vzít a dělat na něm spoustu věcí najednou. Takže mi teď můžete všichni držet palce, abych nějak nerozbila i tento..
A teď se snažím přemýšlet o tom, co se poslední dva týdny dělo. Rozhodně jsme psali písemky, o tom není pochyb. Napsali jsme si z dějepisu a zeměpisu a v obou jsem, dovolím si říci, zabodovala a dostala krásné jedničky. Od čtvrtka předminulého týdne jsem nějak onemocněla, ale školu neflákala, samo sebou. Předminulý týden jsme taky psali dvě přepadovky z matiky a já jsem z nich, překvapivě dostala za jedna a za dva, což mému průměru úplně nepomohlo, ale alespoň na tom nejsem tak bídně. Minulý týden jsme psali už oficiální a větší písemku z matiky, ze které mám 1-, yay. Jsem ohledně školy teď naprosto vymytá a nemůžu si vůbec vzpomenout, co se tam dělo.
Ani v žádném jiném smyslu si moc vzpomenout nemůžu, mám takovou 'reading slump' a doufám, že se teď rozjedu, jelikož jsem musela a vlastně pořád musím, protože ještě nefinishuju, číst povinnou četbu. Dobrá zpráva je, že jsem zase na dobré cestě k dokoukání všech seriálů a začínání nových, yay. Taky mi chybí čtení anglicky (přeskakuju z jednoho tématu k druhému, pardon) a po přečtení Eleanor&Park v angličtině bych opravdu nejraději četla anglicky pořád. Proto mám teď taky objednaných asi sedm knih, všechny anglicky. Čekám hlavně až výjde P.S.: I Still Love You (sequel k To All the Boys I've Loved Before), jelikož ho mám předobjednaný a taky až bude skladem Our Mutual Friend (800 stran, Dickens, anglicky - tomu říkám výzva, kamarádi).
Mám ale jednu vzrušující - alespoň tedy pro mě - novinku! tento rok se účastním asi každé literální soutěže, kterou mi kdo nabídne a proto jsem skočila i po pardubickém pramínku a napsala slohovou práci na téma 'Štěstí nečeká'. Pár týdnů předem mi moje třídní a zároveň češtinářka oznámila, že si ve středu 20. 5. pojedu pro nějaké ocenění, ale ani ona nevěděla pro jaké. A pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem ve středu zjistila, že jsem vyhrála 1. místo! Vyhrávám ceny na soutěžích, ale ještě nikdy jsem nevyhrála první místo a byla jsem strašně šťastná a překvapená! Dostala jsem knihu jako na každé takové soutěží, ale bohužel je až třetí v sérii, což mě trochu naštvalo. Ale rozhodně to nepřebušilo nadšení z mé výhry! V nejbližší době vám sem slohovou práci dám taky.



Stay weird, Liz.

/ / kick me when i'm down / /

20. května 2015 v 17:58 | Liz


Tenhle článek plánuji psát už hrozně dlouhou dobu (asi tři roky, lolol) a upřímně se za něj omlouvám, protože prostě by nebyl potřebný, kdybych svůj blog neuváděla často v sociálních sítích do položky web nebo jednoduše neprozradila pár lidem jeho adresu, ale předpokládám, že mnoho blogerů má s tímto problém a nějakým zůsobem se ho bojí. Ano, mluvím o tom, že váš blog navštěvují lidi z vašeho okolí a obecně nežádoucí lidé.
Jsou tu lidi, o kterých vím, že sem chodí. Je to v pořádku, protože se tu stejně nedozví o mně nic nového a většina blízkých kamarádů u toho čtení moc dlouho nezůstane - proč taky, když jen čtou mé názory, které jim pořád dokola opakuji? U jiných je to jako komunikování, protože vím, že sem chodí a nějakým způsobem se jim snažím předat tajnou zprávu a doufám, že jí pochopí. Jak jsem řekla, nevadí mi to, jelikož o těch lidech vím a necítím se kvůli nim omezená. Pak tu jsou lidi, které neznám, maximálně vím, jak vypadají, někdy je potkávám, vím, že se kamarádí s mým kamarádem/kou, ale nic o nich nevím. Zatím jsem se takto 'seznámila' se třemi lidmi a jsem moc ráda, že jsem je poznala a i kdybych je nějakým způsobem nepoznala, tak bych neměla problém s tím, že čtou můj blog. Proč? Protože možná vím, kdo jsou, ale nikdy jsem s nima nemluvila a pokud se se mnou chtějí seznámit, můžou, ale jen ze čtení mého blogu to prostě nejde. Uznávám, že sem vkládám velkou část mé osobnosti, ale nikdy mě doopravdy neznáte a je mi jedno, jestli si mým stylem psaní a myšlení na mě uděláte názor.


Tohle mi na ask.fm přišlo už kolem roku zpátky a upřímně, dost mě to zarazilo. Není to tak, že bych o tom nevěděla a nevadilo by mi to, ale lidi, vy mě chcete donutit k tomu, abych přestala dělat jednu z mála věcí, které na mém životě miluju. Teď se prosím zamyslete, opravdu o tom přemýšlejte a neignorujte mé přání, jaké by to bylo, kdybych vám vzala něco, co máte opravdu hodně rádi. Jednu z mála věcí, jež máte rádi a víte, že byste bez ní byli naprosto odlišný člověk. Jak byste se cítili? Protože kdybych měla přestat s blogem, zahodit skoro tři roky blogování, 18 000 návštěv, kamarády na blogu a některé články, jenž se mi dokonce líbí, můj život by se od základů změnil. A ne jen život, ale můj pohled na svět, pocit, když o něčem přemýšlím a najednou mě napadne - hele, o tom bych mohla napsat článek, abych na svou myšlenku upozornila i další lidi. Tento blog je způsob, kterým se vyjadřuje a většinu článků nepíšu pro ostatní, ale pro sebe, protože po tom, co napíšu něco, o čem přemýšlím a vadí mi to, pochopím to a snažím se chovat podle toho, jak píšu. Jde mi to? Ne, samozřejmě, že ne. Nejsem dokonalá, stejně jako vy, nejsem schopná se vždy chovat správně a tak, jak si myslím, že bych měla. Nejsem. A neříkejte mi, že vy ano, protože byste lhali.
Ti lidé, kteří mě nějakým způsobem znají, ale nejspíš nejsme ti nejlepší kamarádi nebo mě prostě nemají rádi a mají potřebu číst můj blog bez toho, abych o tom věděla a mít o něm kecy. Rozumím tomu, že tato stránka je přístupná všem uživatelům internetu a není fér žádat o soukromí a rozhodně nemám žádné argumenty, které by vás přesvědčili o tom, abyste sem už nikdy nechodili. Nedokážu vám popsat, jak moc se cítím zranitelně a jak moc mě ohraničujete a já nemůžu rozvíjet svou psací činnost a svěřovat se té jediné věci, která se na mě nikdy nevykašle - blogu. Je mi jedno, jestli se mi sníží návštěvnost nebo vám témata k přemýšlení, ale je to pro mě důležité a nevím, jak bych vám to mohla vysvětlit. Klidně mě kritizujte, ráda se poučím ze svých chyb, ale ať už jste můj rodič nebo kamarád a já nevím o tom, že tohle čtete, přestaňte a zeptejte se na můj život mě. Možná se vám budu schopna sěřit se svými myšlenkami, možná ne a musíte pochopit, že někdy nemám k lidem takovou důvěru a nechci se svěřovat.
Tím, že si přečtete můj blog, mě nepoznáte. Možná pochopíte nějaké mé myšlenky, ale nedosáhnete toho, že o mně víte nějaké informace nebo vám budu důvěřovat. Jak jsem řekla, pokud o mně něco chcete vědět, zeptejte se mě. Čtením mého blogu jen dokazujete, že máte tak nudné životy, že se musíte zajímat o ten můj. Nemůžu vás zastavit a vy si beztak jen přejete, abyste mě vyburcovali k tomu, abych si blog zrušila nebo nepsala žádné články. Něco vám řeknu, i kdybych sem psala každou podrobnost o mém životě, bylo by mi jedno, že to ví banda idiotů, kteří mi anonymně dají najevo svůj názor. Alespoň píšu pod jménem a mám svůj hlas a nehodlám ho ztišit, právě naopak, I like it loud.



Stay weird, Liz.
 
 

Reklama


Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající