we're all mad here.

My thoughts.

/ / float down like autumn leaves / /

30. září 2015 v 20:11 | Liz

Přišel čas mého oblíbeného ročního období. Možná z toho dělám moc velkou vědu, ale podzim byl vždy mým oblíbeným. Následující odstavce jsou moje slohová práce právě na téma 'mé oblíbené roční období', kterou jsem psala do školy. I když je tento podzim již teď chladný a zatím ani nevidím tolik krásných barev, neměním svůj názor a nesmírně si ho užívám. Všechny použité fotky jsou z podzimu minulého roku.

Ze všech ročních období mám nejraději podzim. O tento post bojuje s létem a jeho dlouhými prázdninami. A i když v červenci září teplé slunce a na nebi není ani jeden mráček, který by na něj házel stín, říjnové deště či napůl opadané stromy jsou mnohem krásnější podívaná.
Podzim je nerozhodné období, které si neumí vybrat mezi dlouhými lijáky, silným větrem a studeným sluncem, jež nás oslepuje. Jeho výhodou však je, že ať se rozhodně jakkoli, vždy sladí počasí s barevnými listy. Můžeme si všimnout různých odstínů ve špinavé kaluži nebo pestrých deštníků spěchajících žáků i dospělých. Létajících větví a neposedných kapesníků, do kterých se majitel nestihl vysmrkat.
Nejkrásnější je slunce. Osvítí všechny kapky a studené kouty. Je velmi záludné, donutí naivní kluky sundat si bundy a čepice, pak je nechá ho závistivě pozorovat oknem, zatímco oni leží s chřipkou v posteli. Listy se pod jeho silou nemohou rozhodnout, kterou barvu si obléknou - zelenou, žlutou, červenou, či hnědou? Je to na ně ale pohled! Pokaždé je pozoruji, vzhlédnu k vysokým stavbám, kde se paprsky odráží, a nadechnu se čerstvé vůně podzimu.


Jsou to měsíce nádherných barev, pospíchajících pošťáků a černých kabátů. Ptáci skupinové odlétají za teplem, my si takový luxus dovolit nemůžeme. Veverky se chystají ke spánku, při čemž neustále míjejí zahrabané ježky. Maminka uklízí z terasy květináče, vše je najednou smutnější. Poslední odlesky léta mizí a lidé se obávají chladu. Navlékáme si rukavice a slunce je studenější, jakoby vzdálené. Můj oblíbený podzim se ztrácí, přechází v zimu.
Toto období je pro mě zajímavé právě proto, že se nikdy nezmění. Zatímco jaro přichází každým rokem později, září se od srpna liší pokaždé. Splývá do barevné malby a při chůzi cítím tahy štětce. Vše je neurčité, rozházené a nedává smysl. Je uměním najít v tom určitou pravidelnost.




Stay weird, Liz.

/ / best friends / /

23. září 2015 v 21:34 | Liz

Když jsem byla menší, nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku. Nebudu vám lhát, vždy jsem chtěla mít ve školce nebo alespoň na prvním stupni nějakou hodně dobrou kamarádku nebo kamaráda, komu bych se mohla se vším svěřit a chodili bychom spolu ven a měli své vlastní vtípky. Samozřejmě jsem měla kamarády, se kterýma jsem tohle dělávala, ale připadala jsem si jako nějaká divná holka, která naproti všem ostatním neměla tu jednu jedinou osobu, které věřila nejvíce. I když hodně lidí v mém okolí svou 'druhou polovičku' střídalo častěji než bylo zdrávo, stejně jsem jim záviděla.
Až když jsem nastoupila na gymnázium, začala jsem se zase hodně kamarádit s kamarádkou z dětství, z které se asi po pár týdnech stala moje nejlepší kamarádka. Doteď mi příjde trochu divné, že jsme se tak rychle sblížily a za tu dlouhou dobu jsme se doteď ani jednou nepohádaly. Možná to zní neuvěřitelně, ale je to tak, nepamatuji si, že bychom na sebe byly někdy za něco naštvané. Samozřejmě, hádáme se o věcech typu 'co máme teď za hodinu?', 'jak se píše tohle slovo?', 'jaký odstín modré je tohle?' nebo si taky hodně jasně pamatuji naši hádku o tom, komu víc smrdí nohy. A možná to zní divně, ale to nebyl ten typ vtipný hádky, kde se obě smějete, ale právě naopak, obě jsme si byly na 300% jistý, že nám smrdí nohy víc než té druhé. Pak jsme se rozesmály, protože je to hrozná blbost.
Věci se však mají tak, že mám svoji nejlepší kamarádku hrozně moc ráda. Nedokáži si představit život bez ní a nedokáži si představit, že se něco stane a já jí to nebudu moci říci. Je to někdo, komu můžu říct opravdu cokoliv, vypadat před ní jako gorila (#insidejokes), chovat se hůř než normálně, smát se nahlas a vědět, že mě nikdy nebude soudit. Vím, že jí můžu kdykoliv zavolat nebo napsat a ona mi pomůže, vím, kde se nachází věci u ní doma (někdy i lépe než ona, pojďme si to přiznat..), znám její rodiče, heslo od telefonu, v celku, hodně věcí a vím, že jí budu mít za všechny její špatný i dobrý vlastnosti vždycky ráda a na konci dne se spolu zasmějeme všemu kvůli čemu jsme předešlé dny brečely.

/hodně fotek sem nepřidávám, ale musela jsem, ty fotky jsou prostě až moc pěkné :D/

Mojí pointou ale je, že i když jsem teď mnohem šťastnější se svou 'druhuu polovičkou' (já vím, že se to používá u vztahů, ale buďme k sobě upřímní, se svou nejlepší kamarádkou jsem toho zažila víc než kdy s někým zažiju), není ideální se omezovat na nejlepší kamarády. Je určitě skvělé mít někoho, za kým můžete vždy přijít a třeba já plně věřím v to, že naše kamarádství nikdy nezkončí, což nemusí být pravda. Někdy to není tak dokonalé mít svou polovičku a pokud někoho takového nemáte, nezoufejte, neznamená to, že jste nějak divní nebo méně cenní. Naopak to znamená, že vás má hodně rádo více lidí zároveň, což je podle mě ještě lepší. Mít nejlepší kamarádku/kamaráda je třeba pro mě naprosto úžasný a svou nejlepší kamarádku neskutečně zbožňuji, ale ne všem to tak vyhovuje, takže si s tím nedělejte hlavu a dokud máte kamarády, které máte rádi, všechno je v nejlepším pořádku.
Jak to máte vy s nejlepšími kamarády?



Stay weird, Liz.

/ / always keep your head up / /

13. září 2015 v 21:54 | Liz
Ahoj všichni.
Tenhle víkend byl možná jeden z nejlepších v mém životě. Pokud ale čekáte, že jsem dělala nějaké úžasné a vzrušující věci, máme asi jiné představy o dokonalém víkendu. Je mi jasné, že mě začnou všichni produktivní lidi nenávidět, ale celý víkend jsem proležela ve svém pyžamu a koukala na totálně trash seriály. A když říkám celý víkend, myslím jako celé dva dny, bez přestávky. Teda, ještě jsem jedla. A chodila na záchod. Tak trash zase nejsem. Každopádně, dokoukala jsem pár posledních dílů Faking It, Awkward. a Young&Hungry. Začala koukat na Selfie (a většinou mě trash seriály chytnou, ale tohle je až moc velká blbost :D), začala a dokoukala Manhattan Love Story (a jsem nehorázně naštvaná, že už to nevysílají! to rozhodně není fér. i když je to trash a blbost a sračka a mně se to v žádném případě nezačalo líbit.) a začala a dokoukala The Carrie's Diaries, což bylo překvapivě skvělý a 80s a Austin Butler je too hot hot damn a dala bych nevím co za to, aby to nepřestali vysílat.
To, že jsem líná sračka ale není pointa tohoto článku. Vlastně je to hodně spontánní, ale chtěla jsem všem náhodným čtenářům říct jednu super důležitou věc. Je v pořádku být sám, osamnělý. Hrozně dlouho jsem s tím nějak bojovala a ubíjel mě pocit, že jsem sama. Nebo pocit, že mi jednou za čas někdo píše, ale já nejsem schopná otevřít facebook a odepsat těm lidem. A tento víkend mi opravdu prospěl a mohla jsem být sama v tom lepším smyslu a přemýšlet a nemít depresivní myšlenky. Guys, být sám není špatný, vlastně, někdy je to skvělý. Není ani špatný trávit svůj volný čas sledováním seriálů a čtením knížek a sněním nerealistických snů. Pokud budete hodně chtít a snažit se, možná se jednou život prostě stane snem. A nedělejte si starosti o lidi, co za to nestojí. Ani ne o lidi, co vám lámou srdce každý den a neustále vás ničí. Říkám vám, chce to čas. Někdy měsíc, někdy dva roky, ale všechno začne blednout. A pokud nechcete, aby něco bledlo, zvedněte se a něco s tím udělejte, protože někteří lidi nebudou čekat navždy.
Jestli mám nějaký svůj 'citát', bude to 'Nemůžeš zachránit každého'. A myslím, že bych se o to já i vy měli přestat snažit. A taky si uvědomit, že jiní nemůžou zachránit vás, což není ani jejich ani vaše chyba. Prostě to tak funguje. Takže všem přeji hezký večer, ráno či odpoledne nebo dobrou noc. Prosím, zůstaňte skvělí a jednoduše sami sebou. Protože to jste - skvělí, úžasní, krásní a výjimeční. A to říká někdo, kdo nevěří na výjimečnost. Přestaňte se vynit za věci, za které nemůžete a přestaňte obviňovat jiné za věci, které se nepovedly. And always keep your head up.



Stay weird, Liz.

/ / what inspires me to write / why? / /

10. září 2015 v 21:15 | Liz

Pár týdnů, konkrétně asi dva měsíce zpátky se mě zeptali na otázku 'Co tě inspiruje k psaní?'. Samozřejmě jsem musela odpovědět před sálem plným lidí dvoum mladým gentlemanům, kteří se na mě až nechutně moc usmívali a ze všech stran na mě svítilo více než by bylo potřeba světlo. Takže si mě asi můžete představit, jak tam tak stojím, přemýšlím o tom, co píši, třesu se a rychle vymýšlím nějakou odpověď, která by byla dostačující a zároveň ne moc osobní. Musím však přiznat, že odpověď o tom, že mě inspiruje okolní svět byla hodně cliché a proto mě to donutilo se zamyslet - co mě inspiruje k psaní?
Samozřejmě, že mě inspiruje okolí, co jiného? Je tu pár lidí, co na mě mají opravdu velký vliv a pokaždé, když něco píšu, chci je do toho nějakým způsobem vmísit, protože jejich názory stojí za to. Jsou tu i lidé, ke kterým mám asi hlubší vztah, mám je ráda nebo jsem na ně naopak naštvaná a tak trochu je nesnáším (i když nevěřím v nesnášení), ale pamatuji si každý detail o nich - jakým způsobem mluví, gestikulují, barvu jejich očí, co řekli rok zpátky. A to cpu naprosto všude. Vůbec nerozumím autorům, kteří si z bílé díry vymyslí naprosto podivnou postavu s koníčky, o kterých nikdy neslyšeli, protože já i v případě, že si to neuvědomuji, neustále používám do svých příběhů nebo zamýšlení lidi, které více či méně znám.
Když jsem se o tom ale zamyslela ještě jednou, napadá mě jedna určiá věc, proč mám ráda psát. Je to vlastně podobné jako s knihami, ráda utíkám pryč. Líbí se mi mít možnost vykouzlit úplně jiného člověka než jsem já, hlavní postavu, která by nebyla dokonalá, ale nějakým způsobem by byla..lepší. A nejen to, celou jinou realitu, kde by bylo všechno jinak. Připadá mi to jako kouzlo. Možná ne moje práce, protože si nemyslím, že jsem nějaký zázračný spisovatel, ale práce jiných lidí na soutěžích nebo internetu, knihy. Inspriruje mě představa toho, že vykouzlím něco lepšího než je to, v čem žijeme.
And last but not least, možná si někteří z vás mohli z jiných článků všimnout, že se moc ráda hádám. Je mi jedno o čem, mám čistě jen ráda přemýšlet o tom, jak přemýšlí druhá strana a jak obhajovat svůj názor. Poslední dobou mi příjde, že už jsem se mnohem lépe naučila chápat mého oponenta a 'hrát fér'. Při psaní mě baví dát všem postavám jiné názory. Protože tak to vlastně je ve společnosti, kde všichni nejdou s davem, že? Hádají se. A je to jeden z dalších způsobů, jak používám lidé, které znám - nechávám postavy změnit názor, být ovlivněny někým, kdo pro ně něco znamená a opravdu nejít s davem. Přímo miluju představu vyhrávání hádek a dopřát to jedné z postav je pro mě velké lákadlo.
Takže abych to nějak uzavřela. Všichni jsme inspirováni svým okolím, samozřejmě. Tím, jak jsme jednou nahoře a podruhé dole, ale pořád pokračujeme v životě a umírání. Jsem inspirována lidma, kteří kolem mě denně procházejí, ale já o nich nic nevím, jen si to domýšlím. Také těma, co kolem mě prošli jednou jedinkrát a já si všimla, že jdou až nepřirozeně rychle. Ale myslím, že mojí největší inspirací je právě to, že si to někdo přečte. Protože nikdy nemám pocit, že mě někdo naprosto a neustále poslouchá. Napsaná slova zůstanou navždy a jednou se k nim sama vrátím a budu vědět, co jsem dělala špatně nebo dobře. Myslím, že inspiruju sama sebe.



Stay weird, Liz.

/ / 5 types of annoying bloggers / /

17. července 2015 v 22:46 | Liz

Nikdy mi nešlo dělat žádné zařazování lidí do skupin, takže jsem se o tyhle populární vtipné články nějak přestala snažit. Teď jsem se ale rozhodla, že si projednou zase na něco postěžuji a vymyslela jsem pět 'skupin' blogerů, které mě opravdu deprimují. Chtěla bych jen říci, že vím, že každý bloger nějak do některé ze skupin zapadá/zapadal, já sama o sobě vím, že jsem často přesný příklad toho, co nesnáším číst. Nechci tímto nikoho urazit, je to jen můj názor na věci, co mě někdy dost otravují.

The 'grammar problems' blogger
Všichni děláme chyby. Mnozí blogeři blogují třeba i pět let a stejně dělají neustále stejné chyby, spletou si i/y, či mají problémy s používáním s/z, tvary jenž nebo s koncovkami přídavných jmen. Jenže pak tu jsou blogeři, kteří dělají opravdu hrozné chyby jako 'shody'. Každý se někdy překlikne nebo opravdu neví, ale v některých případech je zřejmé, že autor při hodinách češtiny pochrupuje na lavici. Jak už jsem řekla, všichni děláme chyby, ale lidi, pojďme to tu mít trochu na úrovni, ne jako ve zprávách na facebooku.

The 'propagation' blogger
Všichni jsme začínali a snažili se nějak zviditelnit. Ve většině případů to bylo komentování na jiných blozích, ale pak tu jsou tací, kteří se totálně vykašlou na to, že jste si dali práci s podělaným článkem a napíšou vám do komentáře, abyste se podívali na jejich blog a přečetli jejich podělaný články. Tohle je prostě fakt hnusný a věřte nebo ne, žádný bloger vaši blbou stránku nenavštíví.

The 'five minutes' blogger
Začnu si blog, napíšu uvítací článek, fakty o sobě, náběr spřátelených blogů, nelíbí se mi vzhled, založím si blog znovu. Jsem pyšná na to, že můžu říci, že budu mít svůj blog už tři roky a nikdy jsem se nepřestěhovala na jinou adresu. Myslím, že by si každý měl zažít nějaký pády a malou návštěvnost a pak budete ještě šťastnější, když se budou čtenářům konečně vaše články líbit. Pochopím, pokud si budete chtít jednou nebo dvakrát blog vyměnit a začít s čistým štítem, ale sakra, zakládat si novou stránku po týdnu je blbý a otravný.

The 'smiley faces' blogger
Smajlíci jsou poslední dobou takový hit. Asi to lidem dost pomáhá se vyjadřovat, když si s někým píší. Někdy se to do článků hodí, pokud se snažíte odlehčit situaci nebo chcete dát najevo sarkasmus, ale pak tu jsou blogeři, kteří mají smajlíka opravdu za každou větou. Je to podobné jako s tou gramatikou, někdy je to v pohodě, někdy mě to fakt vytáčí. Tohle jsou vaše články na vašem blogu a čistě teoreticky by měly být napsány bez chyb a bez smajlíků. Není to žádný facebookový chat s kamarádkou o tom, jak jste se pohádali se svým 'bae'.

The 'excuses' blogger
Blog, kde je více 'omlouvám se' článků o délce pěti vět než opravdu smysluplných článků. Opět, mnozí z nás jsou často pryč nebo mají moc školy, takže blog nestíhají a cítí potřebu se čtenářům omluvit a pokud tu opravdu jsou lidé, které to zajímá, nevidím na tom nic špatného. Pak tu jsou však blogeři, kteří si většinou jen namlouvají, že mají plno čtenářů, kteří každý den sedí před počítačem a čekají na to, až výjde nový článek. Nikoho nezajímá, že jste byli týden u nějaký random kamarádky pokud po této informaci nebude následovat kvalitní článek.



Stay weird, Liz.

/ / it's not about your make-up or how you try to shape up / /

25. června 2015 v 23:26 | Liz

The Kooks - She Moves In Her Own Way

Napadlo vás někdy, že by nám nemuselo tolik záležet na našem vzhledu?
Vím, že to není úplně možný. Můžu vám tady nakecávat desítky důvodů, ale stejně půjdu po dopsání šlánku do sprchy a zaseknu se u zrcadla, kde si vymáčknu všechny svoje otravný pupínky a budu se snažit samu sebe přesvědčit o tom, že nejsem tak ošklivá. A i když se snažíme (nebo minimálně já) přestat soudit na základě vzhledu, nikdy, nikdy, nikdy se nám to doopravdy nepovede. A nevím jak vám, ale mně je to docela líto.
Poslední dobou mě (s prominutím) sere, že na sebe většina holek patá 300 tun make-upu, neustále nakupují nové oblečení a snaží se vypadat co nejstylověji a nehledí na to, jestli je jejich outfit pohodlný nebo ne. Chápu, proč se to děje a chápu, že společnost a obzvlášť očekávání a standarty kluků holky nutí být dokonalými. Ale nechápu, proč mají všichni raději nádhernou holku, která se nedokáže o ničem bavit a pomalu ani neodpovědět na otázku, než normální holku s brýlema, která nemá stylový oblečení ani namalovaný obličej, ale zase by mohla kandidovat na prezidenta. Už mám po krk toho, jak hezcí lidi vždy vyhrávají.
Věci se mají asi takto. Myslím, že se každá holka zajímá o svůj vzhled, ať už má jakékoliv námitky. A pro hodně holek je asi typické, že se párkrát za týden vyfotí, hodí pár selfíček na instagram a nějakou nejhezčí fotku se smutným popiskem na facebook. A já jsem nikdy tohle nechtěla být. Uznávám, někdy jsem taky chtěla, aby mi napsalo pár lidí, že mi to na nějaký fotce moc sluší a mít na ní hrozně moc liků jen abych se cítila líp. A je pravda, že jsem se párkrát o to asi nějakým způsobem pokoušela a ano, asi jsem dosáhla nějakého počtu liků a komentářů, vůbec mě to však nepotěšilo, necítila jsem žádný zvrat mého života a podobně. A asi jsem přišla na to, že někdy je dobrý se chtít cítit krásná a ukázat i ostatním, že já jsem taky sakra krásná! Ale nechci být tak posuzována. Být souzena za to, že mám brýle, že mám nos jako bambulku, že nemám nejlepší postavu, žádný křivky, vlasy jako slámu, nevýrazný oči a tlustý stehna. Protože tyhle věci neurčují, kdo jsem.
A tím, že na sebe napatlám nějaký make-up, řasenku a tužu na oči, tomu nepomůžu. Nikdy nebudu jako krásný holky, který mají spoustu žádostí o přátelství a liků na instagramu ale možná, že jednou budu moci prohlásit, že jsem měla pravdu a tahle krása jim k ničemu není. Protože překvápko, jednou zestárnete a nevím jak moc vás váš manžel milionář bude milovat, až nebudete moci být jeho dvacetiletá krásná kurva. A až já budu mít v té době skvělou pracovní kariéru, pořád tlustý tehna a velký brýle, řeknu vám, jaký to je, nebojovat jen a jen za vzhled,
Teto rok jsem se namalovala asi jednou. Někdy vážně nechápu, proč mi připadalo tak "cool" zkoušet si dělat linky nebo se naučit s pudrem, jelikož teď je mi jednoduše nepříjemný jen ty zkrášlovadla cítit. A věřte tomu nebo ne, cítím se mnohem líp. Cítím se čistěji a nevinně, lehce. A přitom šlo jen o to, zvyknout si na sebe takovou, jaká doopravdy jsem. A neříkám, že na sebe už nikdy nic nenamatlám, ale chci vám svou zkušeností dokázat, že někdy je lepší být čístá a lehká, protože když se budete malovat v patnácti, představte si, jak na tom budete v třiceti?

Já vím, že je nemožné donutit lidi nesoudit ostatní podle vzhledu. Vím, že je nemožné k tomu donutit samu sebe, protože i když znám lidi, kteří nejsou modelky a modelové s jsou to ti nejhodnější idi na světě, pořád při prvním setkání přemýšlím o charakteru osoby podle jejich vzhledu. A ano, stydím se za to. Takže vám teď slíbím, že pokud se i vy trochu postavíte těmto předsudkům, i já se budu snažit předejít posuzování a odsuzování založenému na vzhledu. Hádám, že bychom neměli zapomínat na to, že jsme všichni lidi a nikdo si nevybírá, v jakém těle se narodí.



Stay weird, Liz.

/ / happiness doesn't wait / /

8. června 2015 v 20:46 | Liz

Čekání se nevyplácí

Štěstí je jeden z nejdůležitějších pocitů na světě. Když se nic nedaří a cítíme se sami, jediné, po čem prahneme, je štěstí. Ale zatímco na něj čekáme a fantazírujeme o něm, nevíme, jak ho dosáhnout. Míjíme usměvavé tváře, a aby se neřeklo, rozzáříme i tu naši. Pokud čekání pomůže, vydržíme i měsíce smutných úsměvů. Ale i přesto se tento způsob dychtivého vyčkávání často nevyplatí.

Je větší pravděpodobnost, že lidé, již mají většinou řešení na jakýkoliv váš problém a vždy obětují své štěstí pro vaše, jsou sami v nesnázích. Lidé, kteří vás každý den obdaří úsměvem skrývajícím kruhy pod očima. Lidé, na něž se můžete kdykoliv obrátit, vyplakat se na jejich rameni a poslouchat jejich vtipné historky. Právě oni jsou ti, co poslouchají denně hádky rodičů a uspávají se pláčem. A proto udělají všechno proto, aby se to samé nestalo vám - aby vám život nedal stejnou facku.
Když je člověk šťastný, nevšímá si maličkostí, nemá potřebu o nich přemýšlet. Blondýnka v pestrém oblečení, která kolem vás včera prošla, mohla být měsíce v depresích. Prodavač v albertu, jenž vás upozornil na vaše spadlé kapesníky, je v dluzích a žije sám, protože jeho manželka umřela. Míjíme denně desítky lidí a neuvědomujeme si, jak se z našeho světa stala jen hromada zachmuřených a unavených tváří čekajících na štěstí, motýlky v břiše a neschopnost přestat se smát. Ale jak tohoto pocitu dosáhnout?
Modrá obloha, včela sedící na květině, debata při svíčkách, jahodový čaj, čerstvě vyprané oblečení, mytí nádobí, vřelý úsměv, zvuk klavíru, vůně deště, tlustá kniha, tulipány. Není špatné být někdy sobecký a neujistit se, jestli váš kamarád rozumí probírané látce v angličtině nebo matematice. Nevyčkávat chvíle, kdy vás někdo přijde zachránit, protože jediný hrdina vašeho života jste vy. Přestat myslet a sebevědomě se na sebe usmívat do zrcadla.
Vysvětlujeme svou lenost jako smutek, protože jsme moc unavení z existování. Nezbývá tedy nic jiného, než čekat na zázrak, který se nebude konat. Naše životy se prodlužují a my se spoléháme na budoucnost, jsme jí tak zaneprázdněni, že zapomínáme na přítomnost a možnost ovlivnit naše pocity teď. Přemýšlíme o svých problémech tolik, že je zapomínáme řešit. Odkládáme všechno, co se dá.

Štěstí je zajímavá věc, kterou je nemožné pochopit. Neustále se kolem nás motá, ale naše duše ponořené smutkem ho nevidí. Je všude a nikde, vždy a nikdy. Je na stole zavaleném knihami, v prázdné místnosti plné prachu, květinářství se smíšenými vůněmi květin nebo krabici starých pastelek s neořezanými tuhami. Stačí natáhnout ruku a chytit. Protože pokud budeme nadále čekat a odkládat, uraženě odejde a nechá nás sedět samotné ve tmě.

-----------------
Moje slohová práce na téma 'štěstí nečeká' oceněná prvním místem v literární sotěži "O pardubický pramínek". I kdyby k vám moje práce nepromlouvala, což je dost pravděpodné, nezapomínejte být šťastní, často se to vyplácí. Nečekejte. Pokud byste se chtěli podělit o nějaké věci, které vás dělají šťastnými, klikněte v menu na 'happy vibes', všechno se počítá.


Stay weird, Liz.

/ / these are my friends / /

23. března 2015 v 20:28 | Liz

Myslím, že když budu sedět dalších 20 minut u počítače a přemýšlet o tom, jak napsat hluboký článek, který by trochu popsal moje pocity nebo někomu pomohl, zblázním se. Takže dávám na Sweeneyho Todda aka Johnnyho Deppa, jenž velmi krásným způsobem vyjádřil svým úžasným hlasem, že lidi rozhodně nejsou zrovna mými kamarádi. A pozor, už je to deep článek s moudrem dne.
Jsem unavená z toho, že mám nějaký povinosti. Všechno se děje, zase se děje, dál a dál, pořád to pokračuje, nezastavuje se to, nechytám to, nestíhám to, usmívám se, jedeme dál, pořád dál, pořád nezastavujeme, co se děje? Jsem unavená z denní rutiny, nechci spát, nechci být vzhůru.
Chápete?



Stay weird, Liz.

/ / love? what is it for? absolutely nothing / /

25. února 2015 v 18:01 | Liz

Hello everyone.
Už dlouho plánuju tenhle článek a hlavním důvodem toho, že jsem ho konečně začala psát je nejspíš to, že jsem tak nějak volná. Volná od pocitů, volná od kluků, tak nějak. Myslím, že když jste do někoho 'zakoukaní' asi rok jako já a už se s osobou vůbec nebavíte, vzpomínky začnou blednout a vy si je budete chtít jaksi vylepšit a tímto způsobem to mám já. Je těžký o něm myslet, když nemám žádnou naprosto čistou vzpomínku, což je v pořádku, protože mě už taky nebaví na někoho myslet. Zrovna teď chci být dostatečná pro sebe a ne pro jakéhokoliv kluka. Proto vám chci jaksi sepsat své názory na téma láska&kluci (to zní divně, i'm sorry).
V poslední době jsem přemýšlela nad tím, jak vlastně takový člověk příjde na to, že je připraven na to, aby se mu někdo líbil, či měl vztah. Asi všichni jsme někdy zažili to, že se nám někdo prostě líbil, ale nikdy jsem nemohla pochopit tenhle přechod z 'líbí se kamarádství' do jakéhosi vztahu. Jsem někdo, kdo ten přechod nikdy nezažil, takže to asi chápat nemusím, ale vždycky jsem si s tím lámala hlavu. Znám lidi, kteří jsou kamarádi a jeden z nich něco cítí k tomu druhému, ale i tak mi připadá, že mají ten typ přátelství, kde by bylo trapný, kdyby se dali dohromady. Mám pocit, že já na to nejsem připravená nejen kvůli těmhle divným přechodům, kterým nerozumím, ale taky protože si nemyslím, že jste připraveni něco cítit, natož někoho milovat, pokud nemilujete sami sebe.
Což mě přivádí k tomu, že nejsem taková holka, která by se snažila kvůli klukovi vypadat lépe, měnit se. Množství holek si bere třeba větší výstřihy, aby měli co ukazovat klukům, dělají věci, které je ani nebaví nebo mění své názory. Nemůžu vystát tu možnost, že bych nevystačila mému 'princovi' taková jaká jsem. Samozdřejmě, nechci říct, že je špatné zkoušet nové věci, abyste se sblížili, to je asi správná věc. Ale pokud vás kluk/holka jednoduše neberou takové jaké jste, just go ahead and move along.
Dalším mým problémem je asi to, že mám moc vysoké očekávání. A asi za to hodně můžou knížky, filmy, seriály. Tohle je asi jediný důvod, proč nečíst knihy a nesledovat žádné romantické komedie, budete pak moc optimističtí a mít až moc naděje, což někdy není úplně správně. Neříkám, že mám nějakého vysněného kluka, ale jakési vlastnosti tam asi jsou a asi je pro mě někdy těžké najít kluka, který by měl aspoň jednu. Vlastně jsem v hledání smíchaniny takováho Daye, Kye, Peety, Toabiase, Holdera, Tuckera, Patche, Syna, Gata, Finna, Bellamyho, Adriana, Christiana, Adama, Jace, Simona, St. Claira a Olivera (je jich mnohem víc) docela špatná. I když, musím uznat, že někdy prostě stačí, když je na mě kluk hodný a nemá potřebu se mi vysmávat kvůli věcem, které na sobě sama nemám ráda. To je hlavní věc, kterou potřebuju - ne jen zatracenou lásku, ale nejlepšího kamaráda.
Ale abych byla upřímná, i když zrovna teď nemám nějakého 'love interest' a všechno, hrozně ráda podporuju někoho, kdo má holku/kluka nebo se mu někdo líbí. Když jsou spolu lidi, kteří si rozumějí a není to jen o tom, že by se neustále mazlili a takové věci, dělá mě to šťastnou, protože..vlastně nevím proč, je to způsob, kterým si připomínám, že každý je schopen mít někoho rád. Taky si upřímně řečeno užívám číst o tom, jak se někdo zamiluje, i když je to často slaďárna s předvídatelným koncem. Zbožňuju ten proces a to, jak si člověk neuvědomuje, jak moc mu na tý osobě záleží. Možná mi to přidává na sebevědomí a k pocitu, že i já možná jednou přestanu všechno nesnášet a budu moct být šťastná za sebe.
Takže nakonec snad jen stačí dodat: nebojte se toho, když něco k někomu cítíte a vím, že se to lehce říká, ale nejlepší způsob, jak se dozvědět, jestli k sobě nějakým způsobem patříte, je dát to najevo. Taky je ale v pořádku, pokud jste spokojeni sami nebo se nikomu nelíbíte, život není o tom, abyste našli nějakého prince, můžete to dát tak na 10. místo v seznamu věcí, kterých byste chtěli dosáhnout. A ještě jedna připomínka - nezapomínejte, že se vždycky najde někdo, kdo vás má rád.
/obrázek ze seriálu skins/




Stay weird, LizLíbající

/ / bitch, slut, whore - i mean, why not? / /

6. února 2015 v 22:04 | Liz

Marina and The Diamonds - Bubblegum Bitch

Pokud nadpis nemluví za vše, prvních pár vět bude. Kamarádka mi jednou řekla, že mám prostě v povaze se někoho zastávat, ať už si to zaslouží nebo ne. Řekla mi to po tom, co jsem se ne úplně postavila na stranu muslimů po nedávném střílení v Paříží - doufám, že všichni víme, o čem mluvím, ale teď opravdu nebudu rozebírat, proč jsem se jich nepatrně zastala. Možná, že právě tahle část mě se chce zastat dalších často napadených lidí - děvek, kurv, štětek, říkejte tomu jak chcete. Dovedlo mě k tomu minimálně 10 článků o tom, jak jsou všechny zmalovaný holky kurvy a jak je špatné být nevěrný nebo střídat rychle kluky/holky. Proto vám chci teď odůvodnit nějaké věci ohledně tohoto tématua hrozně chci, abyste u toho poslochali Marina and The Diamonds, protože se k tomu prostě hodí a až skončí písnička nahoře, pusťte si How To Be a Heartbreaker, protože jsem vám to řekla, díky moc.
Zezačátku bych vás hlavně chtěla poprosit o jednu věc. Prosím, když je vám někdo nesympatický nebo se k vám chová nepříjemně, není to kurva. Holka, která se líbí klukům, není kurva. Holka, která se výrazně maluje, není kurva. Holka, která má za rok 3 kluky, není kurva. Tohle není to, co kurva znamená, tak mi prosím udělejte laskavost a neříkejte takovým holkám tímto oslovením. Myslím to smrtelně vážně, fakt není příjemný, když vám někdo řekne, jaká jste skvělá kurva, když jste za celý život neměli žádného kluka, ale prostě jste kurvy, protože je to první urážka, která je napadla.
Ale teď už k opravdovým kurvám, které střídají kluky po týdnu (je mi dost nepříjemný pořád opakovat slovo 'kurva'). Proč si myslím, že na tom není nic špatnýho? Víte, často se mi střídají dvě nálady, a to 1. chci mít vztah na 150 let, budu svého partnera milovat a on bude milovat mně a bude mou oporou a 2. nevydržím s nikým ani jeden měsíc a přestane mě bavit a budu v dospělosti střídat kluky o sto šest. Nemůžete nikomu zazlívat to, že chce zkusit všechno, že mu vlastnosti jednoho člověka nestačí a je vybíravý, hledá někoho, s kým by se cítil takto nebo takhle, ale jindy hledá někoho, s kým by se cítil jinak. Uspokojuje je pocit změny, ale hlavně toho, že si to můžou dovolit. Jsou klukům sympatické, líbí se jim, tak proč ne? Uspokojuje je pocit vítězství nad něčím srdcem.
A jak tohle můžete člověku zazlívat?
Jsem toho názoru, že takoví lidi jsou jednoduše správní, spontání. Možná jim závidíme, protože mnozí z nás, jako já si nemůžou dovolit 10 nápadníků zároveň, vlastně někdy ani jednoho..a tím někdy myslím vždycky (#uglypeoplerule #lonelyheartsclub #foreveralone). Abych byla upřímná, ano, závidím těm holkám, po kterých pokukujou kluci denně a asi bych si to užívala, kdyby po mně kluci pokukovali a proto bych si asi i užívala, kdybych je mohla střídat, jak se mi zachce. Asi takoví nejsme všichni, uznávám, můžete mít jiný názor, než já, být věrní a za život se zamilovat jednou a nikdo vám to nebere, přeci jen, někdy mám takovou náladu i já. Jenže je to nuda. Jsem hrozně znuděná tou představou..mít pořád jen a jen to samé. Dva měsíce? Fajn. Dvacet let? Ne úplně fajn. Mám ráda změny, jsem flexibilní (prostě se mi to slovo líbí) a asi taková zůstanu. Byla jsem někdy, jsem nebo plánuju být děvkou? Ne, ne a možná, ale jsem přesvědčená o tom, že na to nejsem dost krásná, či charizmatická, nejsem holka, která by dokázala lámat srdce i kdyby chtěla. Nezazlívám to jiným holkám, které lámat srdce můžou, jak už jsem řekla, pokud máš šanci, prostě se jí chop! No uznejme si, nebyla by to snad sranda, být profesionálním lamačem srdcí, mít hory nápadníků a množství různých rtů, říkající vždy to samé? Odpovězte si tak, jak vám připadá vhodné.


Stay weird, LizLíbající

/ / christmas sucks..a lot / /

18. prosince 2014 v 20:39 | Liz
Hello there.
Přemýšlím o tom, jestli nemám výkyvy nálad, protože..no, mám pocit, že mám výkyvy nálad. To ale není podstatné, jednoduše mám docela divnou náladu a říkala jsem si, že bych se rozepsala o nějakém tématu. S tím, že jsem ale nechtěla být zlá na sebe ani na žádnou jinou osobu, budu zlá na Vánoce. Ukážu vím, proč někteří z nás (tady já) nechápou Vánoce a připadají jim jako nepodstatné svátek. Předem vám říkám, nejsem věřící a tyhle všechny věci s narozením Ježíše do toho nezahrnuju a uznávám, že pro věřící by to měl být takový typ svátku, kdy by zašli do kostela a měli nějakou slavnostní večeři. Budu se snažit ten fakt nevynechávat.
Proč mi Vánoce čím dál tím víc příjdou otravnější a na nic? Dárky. První věc. Není to tím, že bych nebyla spokojena s tím, co dostanu nebo bych se stresovala s tím, že se ostatním nebudou líbit moje dárky, ale je to právě to, že všichni prohlašují, jak nezáleží na tom, co dostanou pod stromeček, hlavně že jsou s rodinou a že jsou Vánoce svátku klidu a míru a měli bychom být na sebe hodní. Proč tedy dárky nezrušíme? Protože já si myslím, že dnešní Vánoce jsou jen o těch dárcích. Prosím, vyvraťte m to někdo a řekněte mi, že to tak není u vás a že nemám pravdu, protože bych se vsadila, že polovina lidí, co si tento článek přečte při zmínce o Vánocích pomyslí na dárky. Možná na jídlo, stromeček, ale hlavně dárky. Nerozumím tomu, proč se na oslavu narození Ježíše dávají dárky. Je to jako - hele, dneska se narodil támhle Ondra. Tady máš dárek. Prosím, příjde vám to logické? /samozdřejmě uznávám, že to tak není vždycky/
Další věcí je právě klid a mír a všechny blablabla věci, co se o vánoční náladě říkají. Připadá mi, že to jen potvrzuje, že lidi na sebe jinak hodní nejsou a nežijou v klidu a míru, ale najednou Vánoce, buďme na sebe hodní, buďme štědří a žijme v klidu a míru! Neříkám, že je špatný, když jsou lidi na sebe takový, ale proč se to tedy děje jen na Vánoce? Protože podle mě by to tak mělo být každý den. A upřímně řečeno, není to tak ani moc na Vánoce /možná, že existují lidé, kteří takoví jsou a pokud o nich víte, dejte mi vědět).
Další věc jsou lidi, kteří jsou z Vánoc nehorázně nadšení a kupují dárky od září - teď nechci říkat, že jsou špatní nebo, že jsem proti nich, jen myslím, že je/vás nechápu, když kupuju třeba dárky týden před Vánoci a nečekám na ně od ledna. Hrozně moc mě deprimují neustálé fotky stromečků, světýlek, dárků, Santy a všeho tohohle. Jak jsou 'vánoční maniaci' (omlouvám se za hanlivé označení) nadšení z ozdobování stromečku a nikdy nezapomenou dát fotku na Instagram, snapchat, facebook a bůch ví, co ještě. Prosím, vysvětlete mi, co je na tom tak skvělého? Koupím stromek a postavím si ho v obýváku. Vyndám ozdoby a světýlka a pověsím je na stromek, tradá. Kde je nějaká opravdová akce a vzrušení v ozdobování stromku?
Hrozně mě deprimují a iritují vánoční ozdoby, vánoční písničky (kromě Merry Christmas, Kiss My Ass samozdřejmě), vánoční filmy, které všechny končí stejně a neumím zabalit dárky. Možná mám jen špatnou náladu, ale necítím žádné vzrušení a možná taky je to kvůli tomu, že jsem z Běloruska a slavíme spíše Nový rok, ale možná taky ne. Nechci nikomu vyvracet jejich názory, ale prosím, buďte k lidem ohleduplní, když kvůli Vánocům tak nadšení nejsou. /obrázek nahože je taky moc deprimující a ještě víc mě štve, že píšu vánoční články a moc se mi líbí postava pochmutného chlapa z Vánoční Koledy, který nemá Vánoce/




Stay weird, LizLíbající

/ / the secret of music / /

3. prosince 2014 v 20:47 | Liz
Hello there and hell yes!
Dnes bych vám konečně chtěla dát přečíst moji slohovku na téme 'tajemství hudby' do soutěže Pardubické střípky, kde jsem vyhrála čestné uznání. Upřímně řečeno, vlastně nevím, proč to sem přidávám, ale napadlo mě, že by to bylo fajn, takže to prostě udělám, tradá. Nevím, co bych vám o příběhu mohla říct, ale každopádně doufám, že se bude líbit a přísahám, že jen kousek té, dalo by se říci milostné části mezi Holly a Charliem jsem napsala opravdu pod tlakem a moc jsem to nechtěla rozvádět, hlavně protože jsem svou práci měla posílat trochu starší porotě a prostě..ne. A taky jsem si neodpustila začít a zkončit s citátem, jak jinak. No a teď dost kecání a užijte si čtení. /celý příběh v celém článku/


Nepřestávej poslouchat hudbu, protože tě dostane přes všechno, slibuju. - Mitch Lucker, Suicide Silence (1984-2012)

Ahoj, jmenuju se Holly Michelle a pokud chcete slyšet příběh o nekonečné lásce, a tom nejlepším konci, ve čtení nepokračujte. Vždycky jsem si myslela, že když má někdo depresi, nějakou poruchu osobnosti nebo chce spáchat sebevraždu, je lehké o tom mluvit. Je vtipné, jak hodně si myslíme o věcech, o kterých nic nevíme.
Moji rodiče nejsou rozvedení, ale měli by. Rozhodně by to bylo lepší než neustálé hádání, které je slyšet celým domem. Nevím, jak by na jejich rozvod reagovala moje mladší sestra, které je jen deset, ale vím, že byť by kvůli tomu byla smutná, bylo by to pro ni to nejlepší.
Ve škole jsem jednoznačně nejlepší ze třídy, nehledě na to, že kdykoliv učitel nebo učitelka položí otázku, nemám dost síly na to, abych zvedla ruku a odpověděla, i když znám odpověď. Lidi by si mysleli, že jsem nějaký odpadlík právě kvůli tomu, že se skvěle učím, ale jediným důvodem mých dobrých známek je to, že jednoduše nemám nic jiného na práci. Chození do kina, dlouhé procházky, sociální sítě? Na to byste nejprve museli mít kamarády, které já nemám. Před třemi lety jsem byla šikanována. Nevím proč, ale nikdo mě neměl rád. Nikdy se to opravdu neřešilo a teď si mě buď ostatní spolužáci nevšímají, nebo mým směrem někdy pronesou "vtipnou" poznámku. Proto jsem taky za svůj život přečetla bezpočet knih a věřte tomu nebo ne, pořád chodím každé pondělí do knihovny a půjčuju si tři nové knížky.
Nejdůležitější je pro mě ale hudba. Pokud jsem někdy opravdu měla nějaký sen, bylo to zpívat a hrát na klavír před davem lidí, o kterých nic nevím, ale oni o mně vědí všechno. Skládat hudbu pro sebe a moje oblíbené kapely - tedy, ty které jsou ještě naživu. Nejhorší je ale poznání toho, že naprosto nikdo o mém snu neví. Moji rodiče mě od mých pěti let pozorují zpívat v autě, ve sprše, ve sborech, kdykoliv hraje hudba, ale nikdy by je nenapadlo, že jejich premiantka by mohla dělat něco jiného než zdědit tátovu právnickou firmu. Jednoduše řečeno, chtějí ze mě mít své malé já - což je asi poslední věc, na které se oni dva shodnou. Ale ani to mě nemůže zastavit od nekonečného nošení sluchátek na krku a poslouchání hudby na plný pecky v pokoji. Jediné, co poslouchám, je rock a hudbu předchozí generace, což je taky nejčastěji rock. Myslím, že i tohle je jedna z věcí, proč mě moji stejně staří vrstevníci vytlačili ze společnosti - jak by mohli kamarádit s někým, kdo neposlouchá současnou elektronickou hudbu a rap? Jak může někdo vůbec poslouchat písničky, ve kterých je nějaký smysl a ne jen nadávání?
Nejlepší na mém životě je ale porucha pozornosti, porucha spánku a - překvapivě - deprese. Nevím, jak dlouho vším tímhle trpím, možná dva roky, možná víc, ale co vím jistě, je, že to naprosto nikoho kromě mých roztrhaných a prokřičených polštářů a iPodu nezajímá. Někdy si říkám, jestli už není na čase porozumět smrti, když nerozumím životu, ale dokud nepochopím všechny písničky od Oasis, nikam nejdu. Život může být na nic, ale i pro maličkosti jako tahle se dá žít.

Procházím chodbou školy a v uších mi hraje hlas zpěváka AC/DC Briana Johnsona, který prozpěvuje text písničky Skies on Fire. Nejradši bych se k němu přidala, ale vím, že tady nemůžu. Těsně po tom, co zasednu do své osamělé lavice vzadu, zazvoní a já si uvědomím, že máme dějepis, tedy můj nejmilejší předmět. Když přijde učitelka, postavím se a pozdravím, což dělám jen v jejím případě. Je to moje oblíbená učitelka a to nejen proto, že učí podle mě dva nejlepší předměty, tedy dějepis a hudební výchovu, ale hlavně proto, že je to jediný člověk na světě, který mi dokáže odpovědět na všechny mé otázky. Vždycky.
"Dobré ráno, třído. Můžete si sednout," oznámí a já si sednu. Teprve teď mi dojde, že se holky v celé třídě hihňají a vedle učitelky stojí nějaký kluk, kterého neznám. Totiž, i když nemám naprosto žádné kamarády, jsem nehorázně všímavý člověk a vsadím se, že bych mohla vyjmenovat všechny typy copů, které si zaplétá dívka přede mnou. Kluk se otočí na učitelku a něco jí zamumlá. Je vysoký, určitě vyšší než já, ale to asi každý na této škole. Má tmavě hnědé vlasy, černé tričko a džíny roztrhlé na koleni. Je hezký, ale mám pocit, že je mu to jedno nebo se snaží vypadat tak, že mu na tom nezáleží. Učitelka se na něj překvapeně podívá a v její tváři se objeví poznání, odkašle si. "Ach, ano, třído, tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Charlie. Tak, doufám, že se ti tu bude líbit. Sedni si do jakékoliv volné lavice," uzavřela a věnovala se skládání svých papírů. Sakra, jediná volná lavice byla ta moje. Rychle jsem zatahala za oba rukávy mé mikiny, aby nebyly vidět moje šrámy, vnořila se do čtení a snažila si nevšímat podivnosti toho, že si někdo sedá do lavice vedle mě. Voněl nějakým parfémem, který jsem samozřejmě nemohla rozeznat a i když jsem se na něj nedívala, věděla jsem, že mě on po očku pozoruje a snaží se sebrat odvahu na to, aby mě oslovil. Modlila jsem se, aby to nedělal. Nejsem přímo stydlivá, ale nedokážu normálně a bezstarostně mluvit s lidmi, zvlášť s těmi, které vidím poprvé v životě.
"Uhm, ahoj, já jsem Charlie - rodiče mě pojmenovali podle bubeníka z kapely Chameleon a bubeníka z The Rolling Stones. A ty jsi?" řekl, a když jsem se na něj podívala, uviděla jsem na jeho tváři nervózní úsměv a zdvižené obočí. V hlavě mi hrály tři myšlenky; jeho rodiče jsou ti nejlepší rodiče na světě i s faktem, že se mi jméno Charlie nelíbí; někdo kromě učitelů ke mně ve škole mluví a někdo, kdo ke mně mluví, po mně chce i odpověď.
"Já… já jsem Holly. Holly Michelle. No a..," pokračovala jsem v koktání. "Moji rodiče určitě neposlouchají tak dobrou hudbu jako ti tvoji." Dokončila jsem a pokusila se o úsměv. Charlie se na mě taky usmál.
"Jsem si jistý, že nějaká rockerka se jmenovala Holly. Na sto-šest procent," zazubil se a začal poslouchat výklad učitelky o druhé světové válce. Myslím, že předpokládat, že doopravdy někoho takového najde. Nevěděl, že jsem už jako malá hledala jakoukoliv slavnou osobnost, která by se tak jmenovala, ale nenašla jsem nic, co by mě zaujalo.
Po zbytek dne jsme spolu promluvili jen málo. Pokaždé, když jsme se přesouvali do jiné třídy, zeptal se mě na nějakou místnost, kolem které jsme procházeli, a já vždy nezaujatě a stručně odpověděla. Ostatní studenti, kteří mě znají, na mě hleděli s udivením, ale myslím, že se báli něco říct, aby si nového a pohledného spolužáka neznepřátelili. Styděla jsem se, protože jsem věděla, že si Charlie za týden najde hodně přátel a já jen dál budu odpadlík, který mu ukázal první den školu a musí s ním sedět.

Nikdy jsem se tak nemýlila jako teď. Hned další den mě oslovil, když si sedal vedle mě, a zeptal se mě, jestli se počítají i country zpěvačky, nervózně jsem mu odpověděla, že ne, a on zaklel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že opravdu hledal někoho, kdo se jmenuje Holly.
V jedné věci jsem ale měla pravdu - našel si kupu kamarádů, jenže jsem se stala jednou z nich. Začal mi pouštět nějaké současné kapely jako Fall Out Boy a All Time Low, které se mi překvapivě líbily, a prozradil mi, že hraje na bubny a kytaru. Mluvila jsem s ním ostražitě a nervózně, ale stalo se pro mě zvykem propůjčovat mu jedno z mých sluchátek ve chvílích, kdy jsem poslouchala The Rolling Stones.
"The 1975 nebo Blink-182?" zeptal se mě, když jsme čekali na učitele matematiky.
"Blink-182," odpověděla jsem rozhodně a opět si natáhla rukávy šedé mikiny.
"Proč?"
"The 1975 je indie. Cítím se jako čokoláda na slunci, kdykoliv je poslouchám."
"Indie-rock," opravil mě s úsměvem a se zbytkem třídy vstal na pozdrav učiteli. Zůstala jsem sedět a nenápadně ho po zbytek hodiny pozorovala.


"Čím bys chtěla být?" dívá se na mě pohledem, který říká, že musím odpovědět. Je po škole a my jdeme domů. Máme stejnou cestu, ale on jde o pár desítek metrů dál než já.
Zhluboka se nadechnu. "První rockerka Holly," řeknu a pozoruju dva kluky jedoucí na kole.
"Zazpívej mi něco," řekne, jakoby se nechumelilo. Udiveně na něj pohlédnu. "No tak, jen mi něco zazpívej. Pamatuješ, jak jsme mluvili o té skupině Sleeping With Sirens? Vím, že jsi je začala poslouchat. Prostě jen kousek zazpívej, prosím."
A tak jsem začala zpívat. Jednoduše jsem začala zpívat text písně Congratulations, který jsem uměla nazpaměť. A on mě poslouchal a nic neříkal. Zpívala jsem pomalu a potichu, a když jsem dozpívala, nikdo z nás nic neřekl, až do chvíle kdy jsme došli k mému domu.
"Doufám, že dostanu lístek na tvůj první koncert," řekne s úsměvem a pokračuje v chůzi. Dívám se na něj do té doby, než se mi ztratí z dohledu. Až po tom mi dojde, že si opravdu myslí, že něco takového dokážu. To mě přinutí vejít do domu s úsměvem a vzít si antidepresiva se sluchátky v uších a začínající písničkou Won't Get Fooled Again od The Who.

/ / flowers / /

29. listopadu 2014 v 15:30 | Liz
Hello there.
Tento článek bych chtěla věnovat jedné z mých oblíbených věcí na světě - květinám. Poslední dobou se na ně dívám jako na nesmírně krásnou věc, která není ničím poškozená. Když někdo řekne květina, myslím, že většina lidí si představí buket růží nebo obyčejné sedmikrásky. Hodně lidí však naprosto nepřemýšlí nad květinami mezi nimi a obzvlášť na otázku, které jsou jejich oblíbené. Donedávna jsem i já byla vždy v koncích, i když se mě nikdo na tuto otázku zrovna denně neptal, ale teď můžu odpovědět jistě - jsou to tulipány. Fascinujou mě různobarevné, ale vždy jemné kvítky, které vypadají malé, když jsou zavřené, ale pak rozkvetou a my můžeme vidět jejich krásu, jak ze strany, tak ze zhora, jednoduše z jakékoli perspektivy. Fascinujou mě jejich stonky s listy stejné světle zelené barvy svázané k sobě. Už třetí den mi stojí na stole krásné rozkvetlé tulipány jemně růžové barvy, které mi koupila kvůli mé prosbě maminka (možná taky proto, že jsem vyhrála soutěž a ona chtěla být pozorná, ale už dřív jsem prosila právě o tulipány). Myslím, že všichni by měli mít minimálně jedny takové květiny v pokoji nebo aspoň v bytě/domě. U nás doma jsou vždy jakési květiny, hlavně růže na jídelním stole. Dělá mi radost něco takového vidět, hlavně v zimě. Máme vzpomínky, abychom v zimě mohli vidět květiny a dnešní technologii, abychom se o ně mohli v zimě starat a obdivovat je doopravdy.
Další mojí oblíbenou květinou je slunečnice. Nedokážu se o ní rozpovídat tak, jako o tulipánech, ale myslím, že to, co se mi na ní líbí je barva jejích okvětních lístků a schopnost otáčet se za sluncem. Myslím, že v některých věcech jsou i květiny chytřejší, než lidé a tohle je jedna z nich. Jsou jedna z věcí, kterým měla být přidělena tak krásná duše, jako vzhled.
Květiny nám umožňují se ztratit a postavit kolem sebe ochranou zeď z nich. Lidi si pěstujou zahrady, kde se o ně starají a ukazují je ostatním. Já v ních vidím místo, kde se budu kochat jejich krásou a nechápat, jak něco tak křehkého může překonat větry a deště. To mě přivádí k jedné z mých oblíbených knih - Malému Princi. Jeho květina (růže) byla koketní, ale křehká a chtěla po něm, aby se o ní staral. To po nás květiny chtějí, jen to neumí ukázat. My je zabíjíme, proto, že je darujeme ostatním z lásky. Obětujeme to, co doopravdy milujeme. Ony se však nebrání, když je lámeme a trháme, protože vědí, že i zničené budou krásnější, než duše lidí. Můžete si stěžovat na to, že mají rúže trny nebo se můžete radovat pro to, že trny mají růže. Ale i ten nejkrásnější květ má svůj stín a v nějakém bodě, všechny umřou. Vypěstujeme si však nové, jelikož všechno je nahraditelné. A věřte tomu nebo ne, barvy květin je jedna z mála věcí, které by vás měli vždy rozveselit a pokud ne, tak je zničte. Ony vám to odpustí.





Stay weird, LizLíbající

/ / meaningless numbers / /

25. listopadu 2014 v 21:04 | Liz
Hi.
No, možná jste už z názvu a citátu mohli pochopit, o čem bych se chtěla snažit napsat článek. Nejen poslední dobou, ale myslím, že vždycky se řešilo téma ohledně věku a prostě lidi se přirovnávali ke svému věku, jako třeba 'mokré třináctky'. Chtěla bych, abyste si teď všichni odpověděli na otázku, už jste někdy opravdu znali nějakou 'ze všeho mokrou třináctku'? Protože já ne. Lidi z tohohle dělají hrozný závěry. Pokud má holka prvního kluka v dvanácti a tvrdí, že ho miluje, všichni řeknou, že je moc malá na to, aby chápala, co to znamená milovat. Pokud se ale odehrává stejná situace a holce je patnáct, všichni naprosto věří tomu, že ho miluje. Předtím, než vám dám najevo to, jak moc to nechápu, chci zmínit, že prostě holky, nejčastěji 11-14 leté (ale i starší, teď jsem to nechtěla říct přesně proti mému povídání) mají v oblibě zveřejňovat na sociálních stránkách, jak svého miláčka milují a blablabla a prosím, tohle do toho opravdu nebudu tahat - tedy, že si po dvou týdnech vztahu plánují svadbu za 10 let a vědí, jak se budou jmenovat jejich děti, děkujeme moc, ale more like no. Abych se ale vrátila k původnímu tématu, nechápu jak tohle jednoduše může fungovat. Věk, obzvlášť v průběhu dětství a puberty se nehorázně přeceňuje a nejsou to jen dospělí, kdo ho přeceňují, ale my samy to děláme. Já osobně jsem toho názoru, že někteří 15-ti letí můžou být 2x moudřejší než 18-ti letí, protože vyspělost a pohled na život se mění se zkušenostmi, ne jen věkem. Mladší tomu nebudou rozumět, protože jsou o rok mladší a jsou to malý děti? Opravdu? A není to třeba tak, že jste před rokem byli naprosto stejný člověk, jako jste teď, ale to, že byste to pochópily vy, neznamená, že to pochopí oni. Takže mi prosím vysvětlete, proč vaše mokrý třináctky nemůžou mít depresi, pocit samoty, úzkost nebo chtíč spáchat sebevraždu, ale o dva roky starší lidi ano? Protože jsou o dva roky starší, děkuju moc.
Další věcí je to, jak všichni docela solidně teď předstírají, jací nejsou chytří a mají řeči typu: 'V dnešní době 8-mi letý děti sedí doma s mobilama a 13-ti letý holky zažívají svoje poprvé a řežou se'. Moc děkuju těmto lidem, kteří dělají to samé jako ti 8-mi letí děti a denně prosedí 4 hodiny na sociálních sítích, aby tohle 10x sdílely a napsaly si to jako popisek k fotce. K tomu, že teď hodně holek zažívá svoje porvé rozhodně dřív, než by podle mého názoru měla se nemůžu nijak vyjádřit, protože je to volba člověka, ale nevím jak vy, ale já bych svoje poslední částečky dětství neuhasila ve třinácti. Když ale lidi říkají, že je to tak dnes u všech holek, je to naprostá blbost. K tomu, většina holek, která to zažije v tomto věku, je znásilněná a to, že my tento fakt ignorujeme, neznamená, že jen tak zmizí. Řezání, další věc, kterou hrozně lidí zpochybňuje, je jedno o jaký jde věk. Nechci se k tomu nějak extra vyjadřovat, jelikož je tu i článek níž, ale neustále trvám na tom, že třináctky mají často větší důvody k pocitu, že jim to pomůže i chtíče se zabít.
Nevím, jestli vás tento článek nějak ovlivnil, ale jednoduše už mě nebaví to, jak se lidi ptají nejdříve na věk a předpokládají, že jim to prozradí celou povahu člověka, jelikož tak to není. Trochu jsem to přehnala se sarkasmem, ale nemůžu si od toho pomoct, děláme moc ukvapený závěry, které nedávají často smysl. Věk není věc podle které byste měli soudit člověka. /btw. ano, musela jsem použít Harryho quote a ještě ho sem hodit 2x/



Stay weird, LizLíbající

/ / sending virtual hugs / /

7. listopadu 2014 v 20:46 | Liz

Teenagers - My Chemical Romance

Hello there.
Všichni se držte, protože pro vás mám dneska pro některý možná trochu citlivý a emocionální článek, ke kterému se sbírám už trochu delší dobu. Poslední dobou mi přichází čím dál, tím víc skvělých odezv na můj blog (čehož si mimochodem hrozně vážím a všem za to moc děkuju<3), kde mi píšete i věci, jakože vás můj blog často nakopne nebo povzbudí a proto jsem se právě odhodlala napsat tento článek, který je věnován sebepoškozování, nedostatku seběvědomí, chtíči zabít se a podobným takovým věcem. Předem říkám, pokud jsou tu lidi, kteří mají třeba v současné době šťastný život, neobtěžujte se se čtením. Také ti, co považují všechny výše uvedené věci za blbosti, které dělají hodně holek, aby byli cool a nemají k tomu důvod, taky to vůbec nezkoušejte číst.
Ze všeho nejdřív bych chtěla začít s řezáním a s dívkama, které zakládají stránky na asku, facebooku a bůh ví kde ještě o řezání, kde se je lidi ptají, jak to dělat správně + těma, které se řežou, protože si fakt myslí, že potom budou víc cool a všichni je budou litovat a budou populární. Prosím, řezání není trend. Nazvala bych to spíše psychickou nemocí, kterou mají lidi, kteří mají opravdové problémy. Nechci vám říkat, že nedává smysl řezat se kvůli lásce, přece jenom, v některých případech to považuju za věc kvůli které byste se řezat mohli (ale neměli), ale začít se sebepoškozovat za kluka, který vás nechal po dvou měsicích chození? Mám pro vás překvapení holky, kluci jsou velcí debilové a nemůžete od nich nic lepšího čekat. Když jsme se tedy dostali přes tyto nesmyslné věci, pojďme k tomu opravdu řezází z nějakých logických důvodů.
Nebudu vám říkat, ať toho necháte, protože to nespraví vaše problémy ( i když je to samozdřejmě pravda), ale věc, kterou vám řeknu je, že jsou na světě vždy lidi, kteří jsou an tom hůř jak vy. Nemusíte mi věřit, protože ani já sama sobě nevěřím, když si to říkám, ale je to pravda. Nevím, proč to kdokoliv z vás může dělat, ale jsou tu lidi, kteří nejsou jen šikanováni, ale brutálně mláceny ostatníma lidma z jejich školy. Bez obou rodičů, bez kamarádů, bez hudby. Někteří lidi jsou nenáviděny za to, že říkají svůj názor a snaží se ho prosadit. Někteří berou pár prášků denně a říkají si, že když nikomu jinýmu o svém zdravotním stavu nic neřeknou, prostě se to zlepší. Chcete říct tajemství? Nezlepší. Vím, jaký je pocit ulevit si bolestí, když už necítíte smutek a cítíte jen velké nic. A vím, jaké to je nasazovat každé ráno úsměv a po příchodu domů uvnitř umírat, ale ať se říznete kolikrát, nepomůže to. Nejlepší věc, kterou můžete v tomto stavu udělat je svěřit se někomu. Těžké na tom svěřovat se někomu s těmito pocity je to, že tomu nikdo nerozumí (aspoň u mě) a nejvíc mi určitě pomohli lidi, které neznám osobně, nýbrž přes internet, kteří neznají mé okolí a často chápou, proč jsem tak dodělaná ze všeho. I když jsem slíbila že to neřeknu, stejně musím - holky/kluci, pokud jsou šrámy obětí pro to, abyste něco cítili, nestojí to za to. Nic nestojí za to, abyste si poškodili svoje tělo, často navždy.
Tím se tedy dostáváme k sebevraždě a myšlení o sebevraždě. Předtím, než začnu s rozmlouváním, mám tu jednu, opravdu chytrou věc, která musí odradit každého (nebo by měla) - sebevražda neukončuje bolest, jen ji přenáší na ostatní. Můžete si myslet, že tu pro vás nikdy nikdo není, ale vždycky tu bude někdo, kdo si bude říkat, že toho neudělal dost, aby vás zachránil. Vždycky. A nechci vám říkat, že se to dneska zlepší, chci vám říct, že jsem na vás všechny - nezáleží na tom, s čím nebo kým se potýkáte - pyšná, kvůli tomu, že jste překonali další den a zvládnete to i zítra, pozítří. A možná jeden den si uvědomíte, že to není úplný život, ale jen přežívání, ale změní se to, až odejdete ze školy - začnete pracovat, budete mít manžela, možná děti a dojde vám, že kdybyste se dnes zabili, na tohle už šanci mít nikdy nebudete. Pokud to neuděláte pro sebe, udělejte to pro mě a zůstaňte tady. Nebuďte slaboši a začněte trochu bojovat. Někdo vás urazí nějakou hnusnou hláškou? Jste ošklivé nebo nemáte ženské rysy? No, naproti nim máte mozek, který se v životě cení víc.
Chci vám tímto říct, že musíte hledat maličkosti. Maličkosti jako zhasínání světla vašich mladších sourozenců ve tři hodiny ráno, když nemůžete usnout. Jako sledování listů na podzim, které pomalu, ale jistě jsou skoro pryč. Jako sledování východu slunce v dece, protože jste nemohli usnout do sedmi ráno, ale stejně v tom najdete nějaké štěstí. Kdybyste tu zítra už nebyli, nikdy byste už neviděli stromy opadat na podzim. Takže se zvedněte, dojděte k zrcadlu a ať je váš obličej a výraz v jakémkoli stavu, usmějte se. Pochvalte si váš účes, všimněte si, že máte jen jeden ďolíček. Uvědomte si, že ať se cítíte úplně na nic, pořád jste tady a nemusíte odcházet.
S tím jsem tedy i nějak promluvila o nedostatku sebeúcty a nedostatku seběvědomí. Upřímně řečeno, chtěla bych se ještě víc rozepsat, ale i tak už jsem toho napsala hodně. Nakonec tedy jen dodám; holky, kluci, kdokoliv, jste krásní, jedineční, pokažení děti, ale kdo není? Ukažte ostatním, že máte v rukávech dostatek es a i přes smutnou noc jděte ulicema jako králové a královny. Pokud ne nikdo jiný, tak já vám věřím.




Stay weird&strong, LizLíbající
 
 

Reklama


Zrození blogu - 26.8.2012 ve 19:41. Blog založila Lizouš Líbající